DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2022. Téma: Povinná postava - Zosobnění

ZHORYNAHOR? BARBAR LUCIÁN ZHORYNAHOR?
"Ty seš... Smrť?"
ANO.
"Takže jsem mrtvý?"
EHM... NE.
"Tak co tu děláš?"
V RÁMCI TEORIE O PRINCIPU NEURČITOSTI A KALHOTÁCH ČASU NEMUSÍŠ BÝT MRTEV.
"Cože?"
ZAPOMEŇ NA TO.
Smrť zmizel.
Někomu to nevysvětlíte. Někdo to už ví dávno.

ZDRAVÍM, VELITELI.
Elánius kývl hlavou, zcela soustředěn na hledání dalšího úchytu ve skále.
NENECHTE SE VYRUŠOVAT.
"Nebojte, nenechám."

Ale není to vždy jen o práci.
Smrť zaklepal na dveře.
"Dále. Ah, to jsi ty."
DOBRÝ DEN, PANÍ ZLOPOČASNÁ. UŽ MĚ TO ZASE ZLOBÍ.
Smrť natáhl ruku.
„Tu kosu bys měl používat střídavě. Nebo aspoň nosit teplé prádlo!"

Ten pajzl byl od začátku podezřelej.
Podsaditější blondýnka právě připíjela vytáhlé brunetě. „Stejně ti závidím, že máš jen áčko! Mně se ti někdy začnou ty tři linky motat a dostanu z toho takovou koliku! Nemluvě o té strašné zácpě, kterou chytnu, kdykoli někdo skočí pod metro.“
„No metro, Dvojko, to je hezký, ale ty moje hřbitovy! Já mám každý rok o Dušičkách takovou horečku ze všech těch svíček... “
Blondýnka si zaklepala na ucho. „Promiň, zase mi zvoní v Ignáci, co jsi říkala, Trojko?“
„Jéje, ta Viktorka tak kope,“ bruneta se chytla za břicho.
„Máme my to ale život!“ zakňouraly jednohlasně.

Zvedl karty a prohlédl si je.
„Já to věděl. Zase nemáš v ruce nic. Říkal jsem ti, že prohraješ kalhoty. Ne, že by tedy za něco stály…“ řekl hubený mužík s kruhy pod očima a vlasy na pěšinku, který se ve svém špatně padnoucím černém obleku krčil na židli po jeho levici.
„Neposlouchej ho, borče, jsi přece mistr v blafování,“ oponoval mu ten na jeho pravici. Vysoký snědý chlapík v barvami hýřícím kostkovaném saku a květované košili, s účesem jako Elvis Presley a zářivě bílým úsměvem.
„Mohli byste oba zmlknout? Rimmer vás vidí a slyší taky!“ procedil Lister mezi zuby.

Je tma a nevlídno. Procházím sama vylidněným městem, v němž už několik let žiji. Ulice jsou mi důvěrně známé, přesto se tu doma necítím.
Nevím, jestli kdy budu.

Náhle se zatřese země. Neschopna pohybu pozoruji, jak se v chodníku jen pár metrů ode mě tvoří puklina, jak se v něm otevírají obrovská šklebící se ústa, vyplivující kusy betonu a kamení. Z jámy se vynoří mohutná postava, které z čela trčí podivný roh se zaobleným koncem.
Mlčky mi zatarasí cestu.

„Co jsi zač?“ zašeptám, hrdlo sevřené hrůzou.

„Brno,“ odvětí postava. „A jednu věc tuze nesnáším – když mě na kůži svědí Pražáci.“

Přisedla k němu, už po tolikáté. Beze studu, beze strachu.
"Vzpomínáš jak..."
Vždycky tak začínala. Její tmavé oči ho vedly známou cestičkou vyšlapanou v paměti.
Voněla slaným vzduchem a rybinou, chutnala nekvašeným chlebem a vínem, zněla písněmi chvály.
Jeho oči se znovu otvíraly v úžasu, který viděl v zrcadle tváří svých společníků.
Nasycení. Osvobození. Odpuštění. Uzdravení. Vzkříšení.
Podvědomě narovnal ramena a vztyčil hlavu.
Její drobná ruka ho sevřela pevněji. Bradou naznačila, aby se podíval dopředu.
V dálce se rýsovala tak známá silueta, sehnutá pod potupným břemenem.
"Je čas ho naposledy následovat," řekla Víra a vykročila po jeho boku na popraviště.

Suddenly her daughter bolted out of the room.
"Thea, wait!"
Lioness followed her down the corridors. She shouted 'excuse-mes' and 'watch-outs' to fellow agents, until finally she found herself in an empty utility closet.
"Took you long enough," an alto spoke.
"We were starting to wonder," a second voice said.
"You're not here," Lioness told (inexplicably glowing) Turtle.
"Imprisonment won't make us disappear," the woman answered kindly.
"Nor will it free you from us," the other one (Galilhai look-alike) said.
"You're not real!"
"Ask Thea..."
"Mommy!"
Maddie picked up the toddler, cowering in a corner.
"Who are you?"
"Magic."
"Empathy."

V zámku zarachotily klíče. Tři tiché kroky vnikly do předsíně. Světlo dopadlo na podlahu v unavených, slabých pruzích a doběhlo až ke stínům, ve kterých jsem čekala. Pohled příchozí klouzal za ním. Když mě spatřila, cukla sebou.
"Něco je špatně," řekla jsem.
"Tys mi dnes zrovna nechyběla," povzdechla si. Přistoupila jsem blíž a pozorovala, jak si sundává kabát. Její pohyby brzdila ozvěna alkoholu.
"Čekala jsem tu na tebe. Copak sis myslela, že mi utečeš?"
Odstrčila mě, ale to mi jen dodalo sílu.
Ovinula jsem studené prsty kolem jejího krku. Cítila jsem, jak se jí zrychluje tep.
"Něco je špatně, rozumíš?"

Chodila za ním už od dětství. Posedávala na lavici tak, že neviděl na tabuli, pokaždé o něco starší než on a mnohem zajímavější než násobení pod sebou. Věděl o ní málo, ale ta trocha byla slunce a dobrodružství a tajemství. Holka jeho srdce.
Později, už v bodeze, byla spíš rodina nebo stará známá, kterou nikdy nepotkal. I tak musel občas přepočítávat drobné na vrácení, když na něj zamávala mezi regály.
Na letišti už ho držela za ruku, ale když se otočil, neutíkala za ním. Nežárlila. Je jen na něm, koho si zvolí jako domov.
Dominikánská republika na něj bude čekat.

Třesou se mi ruce. Stočená do klubíčka ležím na špinavé zemi. Tak moc mi ublížili. Svázali mě, zneužili. Cítím se špinavá. Páchnu sama sobě. Co můžu dělat?
Pohledem zabloudím k obloze a najednou vím. Ruce sevřu v pěst. Postavím se jim zpříma. Pomstím se!
Přicházím k nim, podrážím jim nohy a směju se jejich vyděšeným tvářím. Dívají se na mne, jako bychom se viděli poprvé. Já zvedám kameny a metám jim je do oken. Ulomenými větvemi srážím tašky ze střech jejich domů. V mých stopách jde smrt a zkáza.
Sami jste si to zavinili! Jsem Řeka! Nikdo mi nedokáže vzdorovat!

Voda ve vědru se uklidnila a žena v ní zahlédla svůj odraz. Přejela si prsty po tváři a povzdechla si.
„Kdybych ho tehdy odmítla…“
„Už na tom nic nezměníš,“ ozvalo se za ní.
Stál tam mladý šlachovitý muž, obutý do lehkých mokasínů. Trochu se pohupoval, jako by byl připravený se rozběhnout.
„Já vím, ale…“
Usmál se, trochu smutně, trochu rozpustile. „Můžeš mě zkusit pronásledovat, ale stejně mě nechytíš. Nikdy mě nikdo nedohonil. Všichni totiž začnete moc pozdě.“
S tím se odrazil, skočil, a utíkal, jako by mu za patami hořelo.
Blondýnka s jizvou jen zavrtěla hlavou. Ani to zkoušet nechtěla.