Moudrý panovník

Rádci byli ze svého nového postavení nadšení. Již nestáli skrytí jen za zády krále, ale mohli volně a veřejně vystupovat a mluvit k lidu. Získávat sympatie a ukázat svojí starost o lid. Král je dokonce nechával i přednášet vlastní názory a náhledy na situaci. Taková svoboda!

V pozadí však král pečlivě vybíral, co kterému rádci dá vědět. Mohl tak predikovat a určovat co bude který rádce před lidem říkat. A když se něco neosvědčilo, rychle vystoupil vpřed, aby toho 'pomatence' zase usměrnil.

Někteří hru pochopili a snažili se jít králi na ruku. Ti ostatní museli být znemožněni a přesunuti jinam.

Král seděl na trůně a rozhlížel se po svých rádcích. Ti se radili, klonili k tomu či onomu názoru, avšak nic moudrého z nich nevypadlo. Jenže král rychle ztrácel důvěru lidu, a ten s ním byli čím dál více nespokojen.

Napadlo jej, že by mohl některé ze svých rádců popostrčit do popředí. Oni budou uklidňovat lid a naoko udávat směr dalšímu vývinu. No a když to bude u lidu vypadat na průšvych, bude to opět on, kdo zazáří, když ukáže svoji moudrost a moc a rádce opět usměrní.

A rádci tleskali a přikyvovali a hned se hlásili do nové funkce.

Lid se smál, tančil a radoval. Stromů ubývalo. Někde. Někde se naopak lidé stále měnili na samorosty, a nikdo si již nevěděl rady, co s tím.

Lid krále pomalu neposlouchal, dělali si, co chtěli. Byla tu ovšem část obyvatelstva, která stále urputně věřila, že král je zachrání a situaci vyřeší - vždyť tomu tak vždy doposud bylo. Jiní tvrdili, že krále již dávno prokoukli, že je to zbabělec a lhář.

Král sám seděl na svém zámku, obklopen svými rádci, a všichni si lámali hlavy. Katastrofa neposlouchá, lid neposlouchá, vše se mele páté přes deváté, není cesty kudy kam, a skutek utek.

A lidé se smáli a tančili, vždyť už ta situace byla tak absurdní, že jim snad ani nic jiného nezbývalo, než začít se upřímně radovat a těšit z každé chvilky, kdy mohou být spolu. A jak se tak radovali, nejprve si pomalu ani nevšimli, že lidé které již dlouho neviděli se najednou vrací. Stromů začalo zase ubývat, až dokud nebyli všichni, i ten nejposlednější z posledních v království upřímně šťastní. Radost vzniklá z krize, skutečná otevřenost srdcí lidi bylo to, co je dokázalo zachránit.
A co to znamenalo pro moudrého panovníka a jeho plány? To se dozvíme třeba za rok.

Lidem se nelíbilo být neustále zavření doma, ani když hrozilo že by se snad mohli proměnit ve stromy. Chybělo jim veselí, radost - a tancovačky. Jeden mladý pár ze zoufalství ze zákazu vycházení za jiným účelem než starost o zvířata vyhnal pár svých prasat na dvůr, a s připravenou záminkou starosti o jejich mentální pohodu, začal mezi prasaty tančit. Smáli se a bavili, z radosti tance, že jsou spolu, i nad tou absurditou aktuální situace. Jejich smích se rozléhal kolem a brzy další rodiny se přidaly a začly tančit jen tak, mezi zvířaty. A nikdo z radujících se ve strom neproměnil.

Už to bylo několik týdnů od nakázání, že nesmějí opustit své domovy. Nikdo nevěděl, co bude dál. Dokud se král o zprávy táhnoucí se z druhé strany království nezajímal, tak vlastně o nic nešlo. Někteří sice byli nervózní a vystrašení, ale většina to přešla jako pouhý výmysl, něco, čeho se není třeba bát. Lidé se bavili, vtipkovali a uzavírali sázky. Vždyť je to bizarní, proměna člověka ve strom, na to nemůžete přece umřít. Vsaďme se, není se čeho bát! Pak ale přišlo nařízení. Někteří se tomu stále smáli, navíc doposud se jim nic nestalo, a král je stejně zachrání, ne?

Nebylo času zbytí, muselo se jednat. A to rychle. Panovník a jeho komplicové měli pramalé zkušenosti se skutečnou katastrofou, ale lidi bylo třeba zachránit i tak. Získat zpátky aspoň trochu té důvěry, nebo naopak jí v některých ještě posílit. (A svědomí jej možná taky trochu sžíralo - ale pozor, jen málo.)

Nejprve bylo třeba zabránit šíření. Nikdo sice neví co a jak to způsobuje (natož kde se to vzalo), ale rozhodně nebude od věci omezit pohyb lidí. I tak se vydalo nařízení, že nikdo nesmí opustit své bydliště, a pokud nemusí, ať radši ani nevychází ven. Král již pracuje na řešení.