DMD č. 23. pro 23. 4. 2022. Téma: Denní chléb

Ryko odvedl Irenu a Leandra do přilehlého salonku, ze kterého vyhodil mladou dvojici zrovna ve chvíli, kdy strážný začal komorné vyhrnovat sukni. Pak sharmským stručně vysvětlil, jak se věci mají.
„Theoský špeh? Jak to víš?“ zamračila se Irena.
„Já jsem mu to řekla.“
Nevěděl, odkud se Marysa vynořila, ale nehnul ani brvou.
„A kdo jste vy?“
„Někdo, kdo se živí tajemstvím,“ odvětil Ryko.
„Nemíval jsi na to Samuela Antarese?“
„Ten by mi teď sice mohl prozradit to největší tajemství ze všech, ale bohužel nemá jak. Marysa převzala jeho práci, a ještě mě nikdy nezklamala. Takže co uděláme s tím špehem?“

Elladan si smutně olízl z prstů drobečky a mastnotu. A protože když má jeden dvojče, nic před ním neskryje, ozval se Elrohir vzápětí:
"Co je?"
"Mám chuť na sladké," přiznal Elladan.
"Hraničářská strava ti už nejede?"
"Tobě taky ne, vtipálku! Jíme už třetí týden totéž!"
Elrohir si lehl do trávy a zasněně vzdychl: "Taky bych si dal něco..."
Elladan pozoroval dospěláky, jak myjí nádobí v potoce. "Naše babička prý umí péct chleba, jaký nikdo v celé širé Středozemi péct neumí... Je sladký jako med a nasytí tě na celý den!"
"Hmmm..." Elrohir přivřel oči. "Dal bych si ho s marmeládou."

Doktor nebyl nadšený.
Měl zde šíleného vědce, teroristu a piráta. Pobíhali po Tardis a nestále po něm cosi chtěli.
Deidara vykřikoval, že potřebuje jíl ke svému výbušnému umění. Dutošvarc zkoumal řídící panel a Doktor měl co dělat, aby mu zabránil rozebrat loď. Jack Sparrow kdesi našel láhev rumu a teď chrápal na podlaze.
Očekával vzrušené „Uvnitř je větší!“. Čekal, že si vyslechnou jeho bohaté znalosti. Nic. Deidara neměl zájem. Sparrowa zaměstnávalo hledání rumu. Kolega Dutošvarc vypadal nadějně, ale když začal mumlat o relativitě rozměrů, Doktor pochopil, že si najde vysvětlení sám.
Povzdechl si.
Putování časoprostorem. Záchrana nevinných. Jeho denní chléb.

Lily stála v ordinaci doktorky Hoochové a žaludek měla bolestivě stažený.
Rolanda přestala zírat na rentgenové snímky a věnovala jí pohled, který hovořil jasně.
„Takže penze je nevyhnutelná, říkáš?“ ušklíbla se Lily.
„Jedna věc je diagnóza. Ta je neoddiskutovatelná. Potom je tu prognóza. O té by se dalo polemizovat. Ale ptej se sama sebe, jestli stojíš o selhání při nějaké každodenní činnosti, rutinním zákroku, který bys se zdravýma rukama provedla bez pochybení. Sama dobře víš, jak moc tě to limituje, Lily.“
„Díky, Rolando… Možná už je vážně ten správný čas.“
„Traumatologii nejde dělat věčně. Komu předáš žezlo?“
„Asi vyhlásím soutěž.“

Krok.
A další.
Jeden po druhém.
Zhluboka se nadechl.
Protáhl ztuhlé svaly.
Dalších pár kroků.
Kámen tlačil před sebou.
Zadíval se k vrcholu.
Ještě pěkný kus cesty.
Věděl jak to dopadne.
Stejně jako vždy.
Krůček po krůčku.
Přibližoval se k vrcholu.
Se svým břemenem.
Ještě pár desítek metrů.
Už mu docházejí síly.
Má chuť to vzdát.
Ale co kdyby náhodou.
Co kdyby se to povedlo.
Jednou to přece musí...
Kdepak, svůj trest si zaslouží.
Už je metr před vrcholem.
Kámen mu vyklouzl.
S veselým duněním.
Svištěl si dolů údolím.
Jak ten zvuk nesnáší.
Ten svůj denní chléb.
Svou cestu marnosti.

„Panoramix doporučil Majestatixovi dietu, a tak si říkám, že bych mohla udělat k večeři rybu,“ vyprávěla Bonemína u Alfabetixova krámku. „Kolik stojí tucet?“
„Tři sestercie,“ odpověděl obchodník a aby zákaznici nalákal, dodal: „Zrovna dneska jsem dostal čerstvou zásilku z Lutecie.“
„Jo?“ podivil se od naproti stojící kovárny Automatix. „Nosem bych to teda nepoznal.“
„Tak si přičichni zblízka!“ zahulákal Alfabetix a mrštil vypasenou treskou.
Otíraje si obličej, kovář přispěchal k obchodu a treskou přetáhl jejího majitele.
*****
„Jdeš na vycházku, Trubadixi?“ zeptal se Panoramix barda, procházejícího kolem změti lidí a poletujících ryb.
„Potřebuji načerpat inspiraci, ve vesnici se neděje vůbec nic zajímavého.“

Budíček o tři hodiny dřív, než by mi bylo komfortní (vážně, po kom jsi?). Těsný kontakt celou noc, abych se náhodou nemohla třeba otočit. Jekot, když si dovolím v nevhodnou dobu odejít na záchod. Záchvaty zoufalého pláče, když se vracíme zvenku (asi bys nás brala spíš jako nomády, co?). Úporný vyžadování mlíka, vztekání kvůli zubům.

Ale taky Tvůj nakažlivej smích. Tvoje pohotový odpovědi. Tvoje úžasně vtipný, vynalézavý vylomeniny. Tvoje vášeň pro cesty, tolik společná s mojí. Tvoje neúnavná snaha něco dokázat. Tvoje radost, když se to konečně povede.
Tvý pevný objetí a tvoje "mami jáda".
Taky tě mám ráda, kočičko.

Přišel s tím Pískle a Vydra to potvrdila. Nějací Přeměnění se usadili nehluboko v Zóně a do města vyráželi na krátké nájezdy. Nebyli ale dobře organizovaní a místním se občas daří nějakého chytit a zlynčovat.
Jsou při tom kreativní.
„Takže to teď budeme dělat?“ ptal se Pískle otráveně. Výprava do neznámých končin ztrácela své kouzlo.
„Sedět tady, den za dnem, a kontrolovat je?“
To i Hlídky byly větší zábava. Vidina věčné rutinní nudy ho děsila a uvažoval, že by se v takovém případě náhodně ztratil.
„Takovou šichtu neberu,“ potvrdil jeho slova Vran.
„To nikdo,“ završil Racek.
Rutina není pro ně.

Jim Kirk dříve čelil mnoha problémům.

Ale v časové smyčce se ocitnul poprvé.

Ze začátku to byla zábava. Jenže jeho opakovaný denní chléb mu brzy zhořkl.

Jim tak udělal jedinou rozumnou věc - obrátil se na Spocka.

"Velmi nelogické," prohlásil Spock poté, co Jima vyslechl.

"To mi povídej," protočil Jim oči v sloup. "Co mám ale dělat?"

"Logika velí, že byste měl vyzkoušet něco nečekaného, co by mohlo smyčku prolomit."

Jim se ušklíbl. "Asi vím, co udělat."

Povytáhnuté obočí. "Opravdu... ooomph!"

Když se Jim druhý den probral se Spockem po svém boku, pomyslel si, že časová smyčka nakonec vůbec nebyla špatná.