Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nahrazuji téma z 20.4. "Patent na rozum".
Look, I don't know how this became a series either, okay?!
Previous part: Mar(r)y Me
First part: Dear future husband,
A dark cloud was hovering over her head as she walked back to the dungeon.
That dick didn't even bother answering. Apparently, he really needed to get to class...
It was the first time Marianne was left speechless. She was beautiful, smart and she excelled in everything she did. She already knew he was in love with her. Everybody was. He just needed to admit it.
***
Conveniently, the potion classroom was empty. It took her just a few seconds to find everything she needed. She remembered the recipe. This, that, stir, pour it into a small bottle.
It was perfect.
Byla ze všech nejkrásnější.
Vyrobená s největší péčí nejzručnějšími řezbáři a kovotepci.
Precizně upravené cedrové dřevo, pokryté nejčistším zlatem.
Křídla jejích cherubů se blýskala ve slunci.
V sobě skrývala Zákon, Zázrak a Zaslíbení.
Vidět ji mohli jen za pochodu, kdykoli jindy byla skrytá za oponou.
Zastavila vody řeky, aby bojovníci mohli přejít suchou nohou.
Když na ni vztáhl ruku nehodný, srazila ho k zemi.
Do nepřátelského tábora přinesla utrpení.
A přesto sama o sobě nebyla ničím.
Vždycky měla být symbolem toho, že je potřeba ještě někdo.
Byla prázdným trůnem, čekajícím na Neviditelného Vládce.
Symbolem smlouvy a naděje, přítomnosti a budoucnosti.
Přišla před stráže a nechala se ohledat, jestli má nějaké kovové hračky. Moc to hledání práce nedalo. Měla krátké tričko, kraťasy a sandále. Vlasy svázané gumičkou.
Stráže jí věnovali zkoumavý pohled a pak pár letmých dotyků. Když byli hotovy, pustili ji dovnitř.
Jak vešla, ucítila těžkou vůni tabáku. " Slečna Ladná... " pozdravil hostitel ve vojenském mundůru.
Mírně se uklonila a posadila se naproti němu.
" Máte plán, jak mě odtud dostat? " přikývla.
Stáhla si z vlasů gumičku a vložila ji na sekudnu do jeho šálku čaje.
" Po tomhle budete vypadat jako mrtví na 48 hodin, pak se probudíte. Je z mořské řasy."
Rádci byli ze svého nového postavení nadšení. Již nestáli skrytí jen za zády krále, ale mohli volně a veřejně vystupovat a mluvit k lidu. Získávat sympatie a ukázat svojí starost o lid. Král je dokonce nechával i přednášet vlastní názory a náhledy na situaci. Taková svoboda!
V pozadí však král pečlivě vybíral, co kterému rádci dá vědět. Mohl tak predikovat a určovat co bude který rádce před lidem říkat. A když se něco neosvědčilo, rychle vystoupil vpřed, aby toho 'pomatence' zase usměrnil.
Někteří hru pochopili a snažili se jít králi na ruku. Ti ostatní museli být znemožněni a přesunuti jinam.
Páni já hladce přistála, takovou sprchu z kyseliny sírové jsem fakt nečekala.
Ale je tady horko kdo by čekal že ten skleníkový efekt to tady vytáhne až na 460 °C.
A ten atmosférický tlak! Vždyť 9 barů… To je 90x tolik co je na zemi!
Klid klid… Venku jsou pořád slyšet hromy a já se zrovna bojím bouřky. Ale dobrá otevřu víko od kamery a pokusím se udělat první barevnou fotku této protivné nehostinné planety.
No teda kdo by to čekal… Všude kameny!
Ale ne!, Ten tlak a kyselina sírová narušily mou schránu. To jsem tu byla jen 128 minut…
Veněra 13 byla první sondou, která z povrchu Venuše pořídila barevné fotografie. O 4 dny později ještě přistála sonda Veněra 14 a pořídila další snímky. Od té doby jsme se však na Venuši neodvážili poslat žádnou další sondu. Možná protože vyrobit něco co dokáže vydržet tak extrémní podmínky bude asi opravdu náročné.
U středočeského mlýna na sklonku třicetileté války. Konec na poměry parného léta...
Ukko se drbe. Hans má slzy na krajíčku. Hlouček nahých Švédů, Finů a jeden český kluk stojí okolo studny a přetahují se o vědro. Povzbuzují toho, kdo zrovna točí rumpálem. Voják, co vyhrál kýbl, se s požitkem oplachuje čistou vodou.
"Zatraceně, Hans, na těch tvých povídačkách o vodníkovi něco bude! Akorátže tam už dávno zcepeněl! Nebo chodí do toho rybníka pod mlejnem kálet!"
"Nezamlouvej to, Ukko!" Přeruší Fina vysoký Švéd, kterému se přes břicho a záda vyrazily rudé pruhy. "Zkusit si udělat saunu v téhle pohanské zemi byl pěkně pitomej nápad! Prej jinej kraj, jiná voda! Do zelené už nevlezu!"
Nahrazuji DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka
Pojďme spojit dva významné dílky mozaiky.
(Ano, jsem naprosto šílená. A taky geniální.)
Název možno přeložit jako Raddle znovu žijící.
Riziko. Riziko! RIZIKO! rozeznělo se v Rojvolovi. Rozkoukává se. Raší rozednění.
Rebelie ranila Rojvolovu racionalitu. Rád by rozkázal rozumu a relaxoval. Rozum je rebel, rámusí rachejtlemi, rozechvívá ruce, rosí rty.
Rojvol rozsvítí a rozevře raritní rukopis. Rébus po roce rezignuje, je rozluštěn. Řádky v řečtině rozprávějí o rituálu rozlomení.
Rozbijte rakve, rozklad se ruší, Rojvol se bude rvát za renesanci!
R rezonuje. Rojvolovo robě či ryzí rasa? Rowena nebo Regulus? Rozhodne Rabastan.
*
Regulus v řetězech. Rytmická recitace, repliky jsou rychlejší a rychlejší. Radikální řez. Rozšklebená rána. Relikviář se rozzáří. Rojvol řve.
Rámováno roztomilou rošádou: rudý rybník, rozervaný rival a Remus.
Krom mrtvých schránek zjevných (Regulusova mrtvola, rakve, relikviář) tam máte ve své podstatě i mrtvou schránku špionážní. Jako taková je úložištěm informací a Rojvol vytváří schránku, do které uloží část sebe, své duše, své genetické informace.
A proč ta řečtina? Tady jste mohli poprvé zahlédnout, že Rojvol má viteál. Tady jste viděli Rabastanovo rozhodování. Tady jste viděli mrtvého Reguluse a tady Remusovu roli.
Kdysi jsem někde slyšela (a teď už nevím kde, ale moc se mi to líbí), že "Tvoje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého." Na tom něco je.
Kdysi jsem chodívala do jedné stáje. Byla tam klisna. Překrásná. Temperamentní, jiskra v oku. A neuvěřitelně hrdá. Jen tak ji "chytit" ve výběhu téměř nešlo. Nechtěla být "chycena". Ráda si hrála. Poodběhla, pokukovala. Pak se "jako" rozběhla proti člověku. Takový postrašení. Holky se jí trochu bály. ,,Nepůjdeš s námi chytit Olivelu?" ,,Jak, s vámi?" ,,No, napadlo nás, že když nás půjde víc, tak jí obklíčíme..." ,,No vám přeskočilo! Dej mi to vodítko."
Stojím ve výběhu. Olivela proti mě. Nedělám nic. Po chvíli ke mně sama přijde. Její rozhodnutí. Protože chce.
Jde se mnou ke stáji, bez vodítka. Hrdě a svobodně.
Byla to výjimečná dáma. Nikdy jsem nešla až k ní. Chodila jsem od koně ke koni, hladila všechny ostatní, přibližovala jsem se postupně. V určité vzdálenosti zvedla hlavu, přeměřila si mě a poodešla dál. Takhle jsme chvíli postupovaly. Nikdy si neodpustila to její nenadálé vystartování a rozběhnutí se proti mě. Ale věděla jsem že nic neudělá. Vždycky se vyhla a zastavila kus ode mě. Nenechala jsem se zastrašit. Zase jsem k ní popošla. Držela jsem její osobní prostor, dávala jsem jí přesně ten čas, svobodu a možnost výběru. A víte co? VŽDYCKY mi nakonec dovolila přijít až k ní. Nebo přišla ona ke mně.
Chvíli jsme pak tak stály a já ji hladila. Nedávala jsem jí hned ohlávku, nespoutávala jsem ji. Měla pořád možnost ode mně odběhnout. Ale už to neudělala. Naopak si odfrkla, "přitulila" se hlavou ke mně a stály jsme tak "v objetí". Pak jsem jí obvykle jen přehodila vodítko přes krk a šly jsme. Bok po boku. Uvolněně, funěla mi do vlasů, následovala mě. Zcela dobrovolně. A několikrát jsem ve stáji zaslechla "Jak to děláš že s tebou takhle jde? Já ji vždycky chytám celou věčnost a navíc se jí bojim!" Právě, chytám, to je ta chyba. Odebrání svobody. Nedivila jsem se jí, že se nechtěla nechat. :-)
Nahrazuji téma č. 23: Řetězy svobody.
Doufám, že jsem se do tématu trefila ;).
Pro neznalé fandomu, toto není kánon, jen čistá fanfikce. Ale častá, jakože ne že ne.
Od začátku kariéry si byla vědoma, co s sebou nese úspěch. Obdiv, respekt, finanční svobodu, absolutní volnost v uplatňování kreativní energie (bohužel v mezích rozpočtu). Ztrátu soukromí, závist, pohrdání, jen malá šance, že se najde někdo, kdo bude chtít takový život sdílet.
Spálila se poprvé. Podruhé. Trosky třetího manželství viděla měsíce dopředu, ale neměla chuť, neměla čas ani energii si záletného manžela udržet. Skončila sama, zase. Svobodná? Za jakou cenu? Kdo si troufne vydrápat až k ní na vrchol?
Pak přišly úsměvy. Drobné momenty, chvíle sdílené slabosti. Andrea. K ní by snad ze svého piedestalu mohla natáhnout ruku. Možná jednou...
Lady Stretonová usvědčená z vraždy svého manžela opustila zámek v doprovodu inspektora Gregsona. Úspěšnému detektivovi a jeho příteli nabídl správce k cestě na nádraží kočár, což rádi přijali.
„Jedna věc mi stále není jasná, Holmesi,“ poznamenal po chvíli jízdy doktor Watson. „V záhoně pod oknem přece byly stopy, které jasně odpovídaly správcovým botám.“
„Lady Stretonová si je – pochopiteleně bez jeho vědomí – vypůjčila a vytvořila falešnou stopu, aby odvedla pozornost od sebe,“ vysvětlil detektiv.
„Ale jak jste to mohl poznat?“
„Velmi jednoduše, milý Watsone: Správce Young váží nejméně 200 liber. Kdyby v těch botách šel on, stopy by byly mnohem hlubší.“
