DMD č. 9. pro 9. 4. 2023. Téma: Vrásky z lásky

Kdysi dávno žila modelka Sára Pritsová, které říkali Popelka a té se dvořil chlap, Jiří Koudelka. Jednoho dne jí v Kauflandu vyznal lásku slovy: "Seš hot jak plot," neb v tu chvíli zřejmě cit zastřel rozum a ten spad do kalhot. Ona mu na to řekla, že je hnusnej jak stará popelnice. Jirka se sice smrtelně urazil, ale nedal na sobě nic znát a tak dlouho jí nosil růže, až ji udolal. Když spolu zestárli a měli vrásky z lásky, smál se pod vousy. "Nadešel čas, má nejdražší, milá Popelko, vyjasnit si, kdo z nás dvou je tu stará popelnice."

V pátek ho v poštovní schránce klubu překvapila obálka. Nejspíš se před nikým neutajilo, že tam pingluje.

Milý Tommy,
už se dál nemůžeme scházet. Došlo mi, jaký jsem zoufalec, když ti říkám, že tě miluju. Máš ze mě akorát legraci – vidím ti to na očích, na způsobu, jakým se kolem mě pohybuješ. Jako šelma nakračující kolem raněné kořisti. Musím se vrátit do reality: jsi šlapka a já nekonečně, naivně trapný.
Bert

Tommy zažehl růžek staromódního dopisu zapalovačem a připálil si papírem cigaretu.
„Co ti píše?“ zeptala se Gina vystrkující chodidla z lehátka na sluníčko.
„Že jsem mu zlomil srdce.“
„Debil.“

Bertuccio vyždímal šátek a položil ho hraběti na čelo. Horečka neustupovala.
„To mi neříkejte,“ mumlal si spíš pro sebe, „že v té své zatracené laboratoři nemáte něco na snížení teploty. Máte, co? Ale neřeknete, protože to byste se musel probudit, a to byste mi to moc usnadnil. Radši mě necháte se tu nervovat. Protože vás baví mě trápit. Ale tohle jsme si nedomluvili. Vždyť já z toho strachu můžu zešedivět. A co když se vám pak nebudu líbit? Hmm, to mi taky neřeknete.“
„Vy Italové jste tak užvanění, že si ani nevšimnete, že se vám pacient probral,“ ozval se hrabě.

“Fando! Večeře je na stole! Přestaň se v tom vrtat a pojď jíst!”
“Neruš, ženo. Nevidíš, že teď nemůžu!?”
“No já na tebe čekat nebudu!”
“Nerozčiluj se, ještě se ti udělají vrásky.”
“Jestli nepůjdeš hned, tak nemusíš chodit vůbec!”
O deset minut později slyšel bouchnout vchodové dveře. A měl klid.
***
“Madam, vy máte ale úžasnou pleť. A ve vašem věku - jak to děláte?”
V lehátku u bazénu luxusního hotelu ležela postarší žena a opalovala se. Kolem ní se točil mladičký portýr a dělal co jí na očích viděl.
Sundala si brýle a mrkla na něj: “Víte, přestala jsem se rozčilovat.”

Vstoupila do své kanceláře a zarazila se. Na jejím pečlivě zorganizovaném stole stála živá rostlina se zelenými listy zasazená v červeném květináči.
Nevěděla, co ji šokovalo více, zda barvy, jež v bíle-neutrálním světě působily zcela nepatřičně, nebo samotná přítomnost živého organismu.
Opatrně přistoupila blíž a jedním prstem pohladila zelený list.
V tu chvíli si všimla lístečku částečně zasunutého pod květináčem.
Určitě ji budeš milovat.
Věděla od koho rostlina je a také věděla, že i když by to bylo nejrozumnější se jí okamžitě zbavit, stejně to neudělá.
Měla nehmotné tělo, ale i tak cítila, jak se jí na čele tvoří vráska.

Sirius vrazí do dveří a Remus se neobratně pokusí schovat rozečtenou knížku.
„...takže ani moc nevybuchlo,“ pokrčí Sirius lítostivě rameny, „a teď ukaž, cos schovávál, ty tajnůst-... Vrásky z...,“ Sirius téměř vzlykne smíchy, „lásky?! Strhující romance?“
Remus zrudne tak, že splývá s výzdobou nebelvírské ložnice.
„Jsou tam zajímavé historické reálie,“ mumlá nepřesvědčivě.

*

„Kde je?“ zatřese s ním netrpělivě Sirius ve dveřích.
„Kdo?“
„Kde je poslední kapitola Vrásek?“ štěkne Sirius a zuřivě listuje knihou.
Remus konsternovaně zamrká.
„Komtesa vikomta odmítla, ale ještě neví o tom nedorozumění s dopisem,“ vysvětluje Sirius, „podle mě ale truhlu schoval hrabě a... ČEMU se tak směješ?!“

Jeho plán neměl v historii galaxie obdoby. Našel bezpočet idiotů ochotných nasazovat svou kůži ve válce, kterou tři roky vedl sám proti sobě, ale tohle v plánu rozhodně nebylo. Neměl v úmyslu obětovat i kůži vlastní.
Přesto k tomu došlo. Odražené blesky změnily tvář kdysi okouzlujícího senátora a posléze nejvyššího kancléře v hluboce zvrásněnou měsíční krajinu.
Ale zvykal si. Už sebou neškubal leknutím při náhodném zahlédnutí vlastního odrazu. Dobře si totiž uvědomoval, že ač nebyla plánovaná, byla to cena, kterou byl ochoten zaplatit. Ztráta tváře byla bohatě vynahrazena.
Jeho láska k moci byla silnější než cokoliv jiného kdy mohlo být.

Slavná hrabáčí lyžařka žaluje výrobce své sportovní výstroje. Kvůli nevyhovující helmě má prý trvale zmačkané uši a netěsnící brýle, které ji nutí se při jízdě neustále mračit, jí zase způsobily vrásky kolem očí.

„Lyžování miluji a vrásčitá pleť je pro mě přijatelnou daní za to, že se mu mohu věnovat,“ vysvětluje lyžařka. „Jde mi však o princip. Výrobci zimního oblečení zcela ignorují specifické tvary a rozměry čenichů některých lyžařů.“

Iniciativu hrabáčí lyžařky někteří vítají, především mravenečníci nebo tapíři, jiní ji považují za snahu získat si pozornost nebo dokonce nezasloužené peníze.
„Podle mě si chce jenom nahrabat,“ komentuje jeden z kritiků.

Byly doby, kdy si myslel, že tolik bolesti je na jednoho muže příliš.
Byly chvíle, kdy za sebe nechával jednat ženy, kdy se sám postavil do role loutky, protože rozhodovat, či projevovat vlastní názor bylo příliš těžké.
Láskou k jedné to začalo, ale nakonec je vlastně miloval všechny.
Ani pět dospělých občas nestačilo na tu tlupu dorůstajících dětí.
Pohled na chyby, vracející se s úroky v další generaci, byl téměř k nesnesení.
Láska a starost je dovede ze země zaslíbené, do země prokleté.
Rodina přežije, ale živoří.
Zaslouží si jejich lásku aspoň natolik, aby vynesli jeho kosti zpět k naději?