Mezi poledníky (originální)

Gina se neptala, kde vzal kabriolet, stejně jako se nikdy nezeptala, kde vzal bouchačku. Prostě měl dnes v noci obojí a byl kamarádem pro každou špatnost.
Přivítala je vilka jako z obrázku a umělý trávník.
Otevřel kreditkou a podržel jí dveře, gentleman z pouště.
Chlapovo chrápání burácelo přízemím.
Probudil ho Tommy. Oči lesklé jako korálky vytřeštil spáč do tmy. Ale to ona měla kůži ještě pořád omalovanou modřinami a v hlavě a klíně nesla vzpomínku na trpké podvolení.
„Já sama,“ zastavila mířícího Tommyho a převzala pažbu. Ústí pistole cinklo o sklovinu a proniklo dál.
Nemohla se dočkat, až pomočí prostěradlo.

Kdesi na cestě přesně mezi dvěma poledníky, v zemi tvrdé, vyprahlé a béžové, stojí fádní město a na okraji toho města žije vlastním životem noční klub s nepatřičným jménem Bel Air, motel, bar a nevěstinec v jednom. Hlavními hrdiny jsou tu kluk Tommy a holka Gina, kteří se živí prostitucí, sní o lepší budoucnosti a občas zabíjí čas drobnými krádežemi a jinými nebezpečnými vylomeninami; a kolem nich v drabblech orbituje pár dalších postav.

Jedenadvacet drabblů najdete shromážděno tady.

Pokud byste chtěli číst dál, dopsal jsem první povídku ze stejného světa a brzy ji doplní i nějaká další.

Scéna: sledujeme prostý pokojík, obléká se v něm muž a dává si na čas, podle liknavosti pohybů se mu nechce odejít. Na lůžku, zády ke kameře, leží nahá postava, podle úzkých boků a hranatých ramen také muž. Za okny tma, ale i pár neonových klikatic.

Muž na lůžku: „Jdi už.“

Polooblečený se nahýbá nad postel, rád by ještě jeden polibek, ten úplně poslední, rozlučkový.

Muž na lůžku se ožene. Najednou vypadá, jako by zestárnul nejméně o deset let. „Přestaň na mě civět jako na svatej obrázek.“ Pohlíží nyní přímo do kamery. „Vypadni, slyšíš? Copak už jsi neviděl dost? A zhasni.“

„Chtěla bych být kluk,“ řekne a pozoruje strop. Není na něm nic zajímavého. Ale kdyby pohlédla Tommymu do tváře, rozplakala by se, protože se na ni dívá s něhou, kterou si nezaslouží. Hladí ji po vlasech, drží za ruku. Jako vždy voní mýdlem a deštěm. Gina zavírá oči a oddává se čichovým vjemům, aby se ztratila svým myšlenkám. Nefunguje to.
„Je jednodušší být kluk?“ ptá se ho.
Pokrčí rameny.
„Co kdyby to byl kluk?“
Je hladová a vystrašená a chtěla by být kluk. Už ať ji uspí. Nedovede myslet na nic jiného než fazoli ve svém břiše.
„Drž mě.“
Nepouští ji.

*
Cítí se čile, ale bere si volno. Walter pro to má pochopení; je to homosexuál s měkkým srdcem a všechny své kurtizány si považuje jako rodinu. I Tommy je pořád u ní. V posteli pod peřinou se k sobě tulí jako sourozenci bojující proti nočním děsům.
„Co kdyby to byl kluk?“ ptá se pořád, hlavně sama sebe.
Tommy místo odpovědi zašustí v rukou pár papíry. „Čtu teď tuhle knížku, je to fakt dobrý.“
Asi ji chce rozptýlit a daří se mu to. Představa Tommyho jako zapáleného čtenáře literatury ji rozesmívá.
„Dobře, tak čti,“ poručí mu. „Ale drž mě, jo?“

Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Přece jeho. Ďábla. Oči se mu zaleskly jako hlavy nezralých makovic a pleskla přes ně řada řas. Pohled uživatele opia. Flashback do nejhoršího dne jeho života.
Začal ho bít hlava nehlava, až klukovi ulítnul klobouk a jeden nebo dva zuby do prachu cesty. Prostovlasý měl kudrny černé jako noc, pomádou naleštěné. Mexičan, jakých tu je plno.
„Hovado,“ syčel na něj jeden z chlapů, co už ho drželi za ramena.
„Debile, přeskočilo ti," zase druhý. Oznámení.
Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Jen přízrak měnící podobu. Můžete mě pustit.

Zajel do vody hladce jako nějaký obojživelný tvor. Když se vynořil, Tommy k němu udělal pár temp - musel ho osahat a zjistit, jestli někde nemá žábry. Hledal ve vlasech za ušima, na krku, kde se zdvíhaly tepny. V jamkách podpaží byly jen chomáčky chlupů a žebra taky nebyla žábry. Možná leží v ohanbí, napadlo ho, ale našel tam jen tuhnoucí penis.
Vojín zasténal do nočního ticha a Tommy ho umlčel dlaní.
Unisono pohlédli ke spícímu domu. Voda cizího bazénu kolem nich šeptavě pleskala a okna se nerozsvěcela. Nicnetušící, neznámá rodina zřejmě spala dál, a tak mohl pokračovat v hledání žaber.

Vojín Brannan, tak mu říkali, „vojíne“, a jemu se to líbilo. Armáda ho formovala do podoby rovného, zoceleného muže, jakým vždy chtěl být. Archetyp, kterého si tolik považovali jeho dědeček i otec. Slýchal o tom od malého kluka. Služba vlasti, služba vlajce. O čem dalším může chlap snít? Doma mít synka, krásnou ženu, vyhlédnout z okna a vidět hvězdy a pruhy třepotat se ve větru. Tak ho to učili.

Měl ale i nového učitele. Někdy podléhal jeho hanebným svodům.
„Pojď, pochčijeme auto cajtům,“ vyzýval ho Tommy a už si rozepínal kalhoty a hrozně se tomu smál. Nebo: „Udělám ti to tady v tom průchodu,“ a roztouženě ho táhl do ztemnělého prostoru, kterým sice nikdo neprocházel, ale mohl by. Žádný vzor pro mládež.

„Někdy bys měl fakt udělat něco punkovýho,“ nabádal svého vojína s jointem mezi rty. „Prostě se bavit a být a nehledět na ostatní.“ Mluvil mistr svého oboru.
Leželi za městem v rozvalině dávné hospodářské fincy, pozorovali mračna a obláčky kouře, které bafali do vzduchu.
„Pojď se mnou příští neděli na večeři k našim.“
Tommy na něj pohleděl s absolutním despektem. „To je podle tebe projev punku?“
Vojín Brannan pokrčil rameny. Ani nevíš jakej.
Pak už Tommyho víckrát neviděl.

Nováček v armádě, zelenáč v baru. Nejspíš se dal zlákat na první nedělní tah; tvářil se upjatě a dobírání štamgasty nesl těžce. Největším troufalcem se nechal uvrtat do páky. Porazil ho, pak druhého, třetího. Holky z něj byly nadšené; osahávaly mu svaly a chtěly zvedat do vzduchu. Prováděl to bez emocí.

Ve tmě roztál, usmíval se dokonce, ještě chutnal po soli a citrónu.
Jeho vystříhaná hlava byla drsný samet a pták zase masité hadí tělo vyhřáté z lenošení na slunci. Tommy nevěděl, čeho se dotýkat dřív. Nemohl se nabažit ani jednoho.
„Kolik se ti platí?“
Scestná otázka.
„Šampioni neplatí nic.“