Múza a její mladý spisovatel (originální fandom)

Otázky se jí rojily v hlavě a strkaly se jedna přes druhou.
“Co se stalo?” vyhrkla úřednice, jakmile Vedení odešel z místnosti.
“Filo,” oslovila ji Smíření s úsměvem.
“Co budeme dělat?” Začínala panikařit.
“Řeknu jim pravdu.”
“Cože?” zasyčela úřednice. “Zbláznila ses? Pošlou tě zpátky do Zdroje!”
“Možná to tak má být,” pokrčila klidně rameny. “Koneckonců, jsem Smíření.”
“Smíření není rezignace!” procedila Filo mezi zuby. “Chceš aby tě poslali zpátky?”
“Ne, samozřejmě, že ne. Viděla ses někdy v zrcadle?”
“Umm… Co? Ne, proč?”
“Jsi moc krásná,” pípla Smíření a zčervenala.
Filo překvapeně otevřela pusu. “Nikdo tě zpátky posílat nebude,” řekla rozhodně.

“To jsou veškeré informace, které jsi našla?” zeptal se Vedení zatímco znuděně pročítal její report.
Jeho jindy prostorná kancelář působila stísněně, jakoby se stěny kolem ní svíraly a ztěžovaly jí pohyb. Připadala si jako ježek v peci. Nebo to bylo v kleci? Šneci? Ne. Soustřeď se!
“Ano,” hlesla a snažila se nemyslet na svou drahou kamarádku a na to, že poprvé za svou existenci zalhala.
“To je zklamání. Naštěstí jsme však byli úspěšní na jiných frontách,” řekl, vstal a otevřel dveře do vedlejší místnosti.
Kdyby vlastnila tělo, krve by se v ní nedořezal.
“Sestra Múzy,” oznámil samolibě. “Naše hlavní podezřelá.”

Něco se měnilo. Cítila to hluboko v… Ani ne v srdci, ani ne v kostech, vzhledem k tomu, že nevlastnila hmotné tělo… Ale cítila to hluboko v sobě.

Před pár dny zahlédla kolegu z vedlejší kanceláře jak čte článek, nápadně připomínající zakázané Držkopády mladého spisovatele. Ten samý den spatřila kolegyni kterak schovává do šuplíku malý hnědý předmět na němž bylo modrými písmeny napsáno SNICKERS a před chvilkou si všimla, že jiná kolegyně má vnitřní stranu šanonu obarvenou na růžovo.

Očima sjela ke krabici, ve které bydlela její rostlina… Zachvěla se. Kdo ví, kolik takových krabic se po světě inspirace schovávalo.

Byla v archivu, tentokrát sama, pracovně. Její tlumené chichotání se neslo dlouhými ponurými chodbičkami. V ruce držela otevřenou složku z níž četla.

“Pane Čuníku, nechcete mi doufám říci, že nedokážete vyjmenovat ani základní rozdělení sladu?”
“Když já všechno ostatní znám, vážně! Jen ten slad se mi nějak nechce udržet v hlavě.”
“Studiem na sládka se nemůžete propít, mladý muži…”

Promnula si oči. Věděla, že jen oddaluje práci kterou nechtěla dělat a moment, kdy bude muset Vedení předat nějaké výstupy ze své rešerše.
Otočila několik listů na úryvek, kde šel Viktor Vepřík za svědka kamarádovi z dětství - jednomu nejmenovanému mladému spisovateli.

Seděla vedle Smíření na zemi archivu.
Obě mlčely.
“Nepřijde ti divné, že nemáme jména?” přerušila nakonec ticho Smíření.
“Co na tom záleží?" zeptala se úřednice.
“Přijde mi, že mít jméno je hezké. Dělá nás to jedinečnými a dává to ostatním možnost nás hezky oslovit.”
“Jedinečnost není ve světě inspirace žádaná… ani chtěná,” konstatovala úřednice.
“Třeba Marie je jedinečná. Bílá vrána považovaná za černou ovci. Ty seš také jedinečná,” řekla jemně.
“Pomáhala jsi Marii s tím jejím kouskem?” zeptala se úřednice ploše.
“Ty znáš odpověď,” řekla Smíření vážně, než se usmála. “Tvoje rostlina se jmenuje Filodendron. Mohla bych ti říkat Filo.”

Podmínky ve světě inspirace by měly být pro rostlinu neslučitelné se životem. Žádný reálný vzduch, voda ani sluneční světlo. Přesto to vypadalo, že se rostlina sedící v krabici vedle stolu, těší dobrému zdraví.
Úřednice opatrně přivřela víko.
Dveře kanceláře se otevřely a dovnitř nakoukla jiná úřednice. “Máš jít do kanceláře Vedení,” řekla a zmizela dřív než dostala odpověď.
“Jsem zvědavá, co chtějí,” zamumlala směrem k rostlině než vstala.

***

Vedení seděl za stolem s jeho obvyklým přezíravým výrazem.
“Uděláš průzkum na aféru Múza. Vše co lze zjistit. Jak, proč a co se stalo a kdo tomu napomáhal. Jasné?”
Ztěžka polkla.
“Jistě.”

Vstoupila do své kanceláře a zarazila se. Na jejím pečlivě zorganizovaném stole stála živá rostlina se zelenými listy zasazená v červeném květináči.
Nevěděla, co ji šokovalo více, zda barvy, jež v bíle-neutrálním světě působily zcela nepatřičně, nebo samotná přítomnost živého organismu.
Opatrně přistoupila blíž a jedním prstem pohladila zelený list.
V tu chvíli si všimla lístečku částečně zasunutého pod květináčem.
Určitě ji budeš milovat.
Věděla od koho rostlina je a také věděla, že i když by to bylo nejrozumnější se jí okamžitě zbavit, stejně to neudělá.
Měla nehmotné tělo, ale i tak cítila, jak se jí na čele tvoří vráska.

"Teto Marie, něco ti nakreslíme!" překřikovala se dvě děvčátka. "Co by se ti líbilo?"
"Hmm…" přemýšlela, "svět. Nakreslete mi svět."
"Tam bude zmrzlina!"
"Koupání!
"Naše morče Ludvík!"
"Rostliny!"
"A rodiče!"
"To zní krásně," řekla Marie a děvčátka nadšeně odběhla.

"Přemýšlela jsi někdy o tom mít vlastní děti?" zeptal se mladý spisovatel.
Nevěřícně na něj pohlédla a zvedla obočí.
"Ano, přemýšlela, ale neměl by ses na takové věci ptát dřív?"
"Kdy dřív?"
"Já nevím…" Pokrčila teatrálně rameny. "Třeba před svatbou?"
"Nepodstatné," Mladík mávl rukou a políbil ji na tvář.
"Věděl jsem, že si tě chci vzít a nic to nemohlo změnit.

Panikařila.
"Hlavně nepanikař!" napomenula se.
I tak cítila, děsivý stisk kolem hrdla.
Její nová… a jediná, kamarádka Smíření, jemná, něžná, chápavá, byla sestřičkou Múzy. Ale ne ledajaké Múzy… Nejkontroverznější Múzy všech múz, té o níž se nemluvilo, té kterou vymazali ze všech záznamů ve světě Inspirace.
Marie, Múza svobodná duchem, Múza, jež odmítla svou nesmertelnost a stala se člověkem.

Úřednice informačního oddělení se zachvěla. Její nevinné přátelství by najednou mohlo být považováno za zločin. Hlava jí to nebrala.
"Ale pravidla je přeci třeba dodržovat," řekla zoufale prázdné místnosti.
Dlouze se nadechla a zavřela oči.
"Doufám, že svoboda ducha není nakažlivá."

Sesunula se na podlahu archivu na místo, které začínala považovat za 'svoje.'
"Náročný den?" zeptala se Smíření.
"Jo. Přišla nám stížnost, že múzy prý v období války neposkytují spisovatelům dostatek inspirace.
"Cože? To přece vůbec není pravda."
"Jistěže není. Jejich služby jsou jen odlišné. Nad veškerou tvorbou visí stín a i z veselých děl jde mzazení. S mlčením to nemá nic společného," upřesnila úřednice.
"Moje sestřička, když byla Múza, nikdy nezavřela pusu," uchechtla se Smíření.
"Byla? Co se jí stalo?"
Ticho.
"Lidství," špitla.
"Počkej, ona je…" Úřednice se prudce postavila. "Promiň… já už musím jít," řekla a vyběhla z archivu.