Mezi poledníky (originální)

Moje máma měla vždycky velký sny. Středozápad jí nikdy nebyl dost dobrej. Nechtěla zkysnout na farmě s ovcema a koňma a nasáknout do hlasu buranskej přízvuk arkansaskejch kopců, tak frnkla do New Yorku, jako by tam snad už na ní na nádraží čekal liftboy v červenym a na Long Islandu načančaná vila.

V Brooklynu se zbláznila do prťavýho Itala, kterej ze všeho nejvíc chtěl s touhle dlouhonohou blonďatou gazelou syna. Upnuli se teda na společnej cíl a ona si myslela, že ho může zkrotit, vychovat, uklidnit, jako nějakýho koně, na kterýho vytáhnete udidlo, bič a lonži a uděláte z něj zvíře věrný na doživotí. Měla už sice jednu kabelku Coco Chanel a lodičky s červenou podrážkou, kterýma jí Ital obdaroval, když výjimečně trhnul balík na sázení, ale ta farma v ní prostě zůstala. A přes děcko je k zotročení chlapa nejlepší cesta, no ne?

Nakonec prásknul do bot, když mi nebyl ani půlrok, ale ještě před mým narozením si vydupal, že se budu jmenovat po něm, Tommaso Fioretti. Rodinná linie nebo tak něco. Víckrát jsem o něm neslyšel. A tak mi zůstalo zpropadený, nesmyslný italský jméno a ani jeden rodič, protože pro oba dva jsem se ukázal být životním omylem.

Vyrazil si na výlet do pouště. Tam, do bermudského trojúhelníku mezi poledníky, kde se to stalo. Kde jeho knihu, dítě, rukopis sotva na svět přivedený, křehký organismus, uchvátil Hajzl.
S sebou vozil baseballovou pálku a paralyzér. Dovede je použít? Dozví se.
Ale poznal by ho?
Pamatoval si: zbrusu nový stetson v barvě slonoviny, oči mrkací panny, vůni mátové žvýkačky, postavu překvapivě útlou, postavu zdánlivě slabého kusu - postavu poťouchlého škůdce, úskočné kolčavy.
Pamatoval si: hlaveň na spánku.
Dokonalé rekvizity a figurína moderního desperáta.
Byly to ještě skutečné vzpomínky nebo už filmová scéna?
A tak jen jezdil a jezdil. Prázdnem, truchlením, šílenstvím.

Šoustal ho na zádech a Tommymu se celou věčnost před očima houpal zlatý medailon portrétující Pannu Marii v umných detailech. Nejspíš považovaná rodinná svátost.

*
Vískal ho ve vlasech. Hladil šíji sluncem zabarvenou do odstínu železité půdy. Prsty zajížděl pod tenký řetízek; párkrát zavadil o zapínání, ale to už platící milenec téměř spal.

*
Skrýš ležela v Bobově bungalovu, v lince pod umyvadlem, v hrnci zastrčeném vzadu ve tmě. Bob vaření neholdoval a zloději se nedívají pod pokličky... Pod touhle pokličkou se schovávaly poklady nejcennější. Nebyly na prodej. Byly to Tommyho kořisti - protože každý z těch chlapů si zasloužil o něco přijít.

Přišel do baru v brzkou hodinu – vždyť venku ještě pálilo slunce – a objednal si pivo. Mladý kluk, mlíko mu teklo po bradě. Panic, zhodnotil ho Tommy a podal mu vychlazený budweiser.
Držel se své třetinky jako záchranného lana a pořád se otáčel přes rameno a pokukoval po holkách. Dvě se líně pohupovaly na nízkém pódiu a zbytek lelkoval s mladými vojáky kolem jukeboxu.
„Která se ti líbí?“ prohodil zběžně Tommy.
Kluk zarazil pohled do země.
„Když za nějakou půjdeš, hlavu ti neukousne.“
Otočil se podesáté, fascinován. Otřel si zpocené dlaně, dojemný a ztracený, a zamumlal:
„Radši si dám další pivo.“

V Bel Air je nová kočka, rozkřiklo se rychle. Blonďatá, nohatá, pihy na tvářích jako skořicí posypaný kopeček vanilkové.
Jazykem umí šlehat jedovatě jako kobra, tradovalo se mezi chlapy. Ráda hodný, vymydlený kluky.
Ale když si padnete do noty, vysaje tě jak pijavice, říkali.
A když se budeš znát s tím jejím hošanem, tím líp, radili si. Zařídí ti u ní dostaveníčko pěkně pronto.
Gina, klasická kráska, sama reinkarnace Sharon Tate. Jen ty zuby. Zuby má jako barakuda, přiznávali ti nejupřímnější.
Gina nedokonalé zuby ukazovala málo. Její persóna byla svůdná kočka, nebezpečná kobra, žíznivá pijavice. Tajemné femme fatale se nesmějí.

Obcházeli blikajícím, třeštícím lunaparkem. Chtěla tam klofnout kunčofta, ale Tommy trval na tom, že budou mít celý večer pro sebe. Projeli strašidelným palácem (Tommy se smál, ona vřeštěla), snědli cukrovou vatu, vystřelil jí plyšového brontosaura. Měl skvělou mušku, ale „Musel to být dinosaur?“. Radši by toho boubelatého medvídka.

Před půlnocí ho dovlekla do stanu mexické věštkyně. Prohmatala jim dlaně, promíchala karty. Seděli tam natěšení jako děti před cukrárnou.
„Kde budeme za pět let?“ dožadovala se Gina budoucnosti.
„Cesta bude trnitá, ale všechny starosti pominou. Vidím vás vznášet se ve vodě.“
Oceán, dojala se. Určitě to je oceán, milovaný a azurový.

„Nabral jsem ho, vypadal ve fata morgáně jako bludička, chvíli jsem myslel, že vjíždím do vody a on tam jen tak levituje, přízrak z žízně, ale to jenom klamal tělem, jenže ona ta vidina vody, víte, mě nějak oblažila a v dobrém naladění jsem prostě chtěl pomoct.“
Policisté si vyměnili pohledy. Nehnul se vzduch v kanceláři, prsty nad klávesnicí ani jejich tváře. Už si nebyli jistí, že sepisují loupežné přepadení.
„Znovu. Nabral jste ozbrojeného stopaře a on vám ukradl knihu.“
„Počítač, disk, vůbec všechny cennosti. Ale hlavně rukopis.“
„A můžete nám ho popsat jinak než… jako bludičku ve fata morgáně?“

Otisky rukou na krku se slily do nachového šálu. Zavře se na pár dní do svého opuštěného pokojíku v Bobově bungalovu a bude si lízat rány. Nesnesl, když se na něj lidé dívali s lítostí.

„Jak dlouho takhle budeš žít?!“ řval Bob, než je oddělily dveře.
Dokud bude každá šleha adrenalinu do žil tak skvělá, chtělo se mu odpovědět. Dokud mu každý sex s cizím chlapem rozbuší srdce. Dokud se mu z každého přepadeného řidiče na prázdné silnici roztočí hlava.

Ulehl na kanape s posledním lupem. Štos papírů nadepsaný Richard Vozniak – Neslučitelné se životem.
Bezpochyby to nejpodivnější, co kdy ukradl.

Standardní klient. Mladý, průměrně upravený chlap. Trochu nervózní. Normální práce. Ale když Tommyho přivedl na motelový pokoj, čekali tam další tři.

*
Gina panikařila. Zavolal jí uprostřed noci, trochu otřesený, a poprosil o odvoz. Dorazila úplně nepříčetná. Není ti nic, musíš do nemocnice, do hajzlu zkurvenýho, ty teda vypadáš.

Ráno vypil kafe a pohlédl do zrcadla. Byl jen trochu přiškrcený, opuchlý a bolest břicha pominula v nočním spánku. Měl výborný pud sebezáchovy.
„Neboj se o mě, já jsem nesmrtelný,“ řekl Gině pyšně.

*
„Těpic, takhle jdeš do práce?“ komentoval to Walter za barem. „Co se ti stalo?“
„Jen taková... strkanice s kamarády.“

V pátek ho v poštovní schránce klubu překvapila obálka. Nejspíš se před nikým neutajilo, že tam pingluje.

Milý Tommy,
už se dál nemůžeme scházet. Došlo mi, jaký jsem zoufalec, když ti říkám, že tě miluju. Máš ze mě akorát legraci – vidím ti to na očích, na způsobu, jakým se kolem mě pohybuješ. Jako šelma nakračující kolem raněné kořisti. Musím se vrátit do reality: jsi šlapka a já nekonečně, naivně trapný.
Bert

Tommy zažehl růžek staromódního dopisu zapalovačem a připálil si papírem cigaretu.
„Co ti píše?“ zeptala se Gina vystrkující chodidla z lehátka na sluníčko.
„Že jsem mu zlomil srdce.“
„Debil.“