DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2023.

Postava navlečená v cárech proti-radiačního obleku se prodírala troskami města. Vůkol se rozprostíralo ticho přerušované jen neodbytným vrčením jeho Geigerova počítače detekujícího bouři radioaktivních částic z prachu vířeným každým jeho krokem.
Zastavil se před pobořeným vstupem domu. Popraskaný nápis vedle vstupu budovu označoval jako protiletecký kryt. Opatrně sestoupil do polo-pohřbeného sklepa, kde našel ocelové dveře. Za nimi bylo několik zatuchlých místností s pár postelemi. V další našel nějaké konzervy a čerpadlo napojené na malý dieselový generátor. Zkusmo za sebou zavřel vrata.
A potom - ticho. Skutečné ticho. Jeho Geigerův–Müllerův počítač částic konečně utichl. Muž se posadil na zem a rozbrečel se.

Sběratelé známek brzy zjistili, že zaměstnanci pošty jsou ještě o špendlíkovou hlavičku šílenější než oni sami, a že tedy jejich návrhy a nápady mohou dopadat na úrodnou půdu.
Tak vznikla proslulá Ulíznámka, známka tak veliká, že se nevešla na žádnou obálku a pokud jste přece jen našli místo, kam ji nalepit, potřebovali jste opravdu hodně slin.
Na známce, kterou donesl Slavoj Vlahošovi dnes, nebylo nic divného. Nebylo na ní vůbec nic.
„Takovou známku nám přece každý zfalšuje, Slavoji.“
„Tak ji olízněte a nalepte, pane.“
Vlahoš to udělal. Něco na ní bylo. Barvy. Tvary. Zvuky. A velký, oktarínově blikající nápis PUNK.

Dneska už to není, co to bejvalo. Kam se ten svět řítí? Jó, to za mejch mladejch let… Ale ty mladý dneska? Darmo mluvit!
Našemu řemeslu se pořádně nevěnujou, neví, co by, líný jsou až hanba, nic je pořádně nebaví, nezajímá, kdepak hledat u nich nějakou zvídavost a kreativitu!
My vymejšlely různý variace známejch lektvarů a snažily se přijít i na něco novýho, ale ty dnešní holky? Škoda slov!
I na to lítání koštěti jsou líný.
A sabaty? Taky škoda slov! Ani ustrojit se pořádně neumí!
Tuhle přišla jedna taková, a co myslíte, že měla ve vlasech? Čerstvě nařezaný kočičky!

Štetec zľahka kĺže po papieri. Zanecháva za sebou bolestivý príbeh. Musí byť vypovedaný.
„Pani doktorka, vaše moderné postupy nezaberajú! Jedna nerušená hodina s Edith! Po dvoch hodinách sa podvolila
Mníške padol pohľad na obraz. Výsmech zmizol, lipa zavoňala.
„Tiež mi ublížil. Napi sa,“podávam jej odvar zmiešaný so svätenou vodou,„obraz roztrhaj. On už má svoj trest za sebou.“
„Videla si môj príbeh?“
„Videla som príbeh vás všetkých. Aj koniec môjho. Teraz je na čase nechať Edith žiť ten jej.“
Váhavo sa napila. Po hodine nezostala ani kvapka odvaru. V okolí sa vznášali zvyšky 80-tich obrazov. Edith bola konečne voľná.

Lucius zmizel, jakmile spatřil Izzyho, který vypadal, že se na ně vrhne a rozcupuje je na kousky.

Frenchie k Izzymu přiskočil a chytil ho za ramena.

"Hej, zlato, poslouchej mě! Vím, že jsi chytrý a víš, jak to všechno je. Vsadím se, že jsi dávno tušil, že Lucius žije, protože začalo mizet jídlo. A určitě taky víš, že kašlu na nějaké plány. Oba jsme se teď lépe poznali a já zjistil, že s tebou rád trávím čas..."

Izzy frustrovaně zavrčel. Opravdu chtěl věřit, že je to pravda, a ještě více chtěl, aby ten hloupý bard konečně zmlkl.
Tak ho políbil.

The memory came unbidden. First family dinner at his sister's he brought Maddie to, "making it official".
Deirdre was her suspicious but prim, proper and pleasant self.
Maddie could charm anybody (that thought sat particularly ill with him right now) but that evening she was trying to be 'normal'.
Philip kept the atmosphere light that night. And she played along.
To the point, that Deirdre - as the youngsters did the dishes - suggested Maddie might actually be more appropriate (Agewise. Of course.) for him than for Thorne.
"Treat her well for me, uncle," Philip winked at him as they were leaving.

Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Přece jeho. Ďábla. Oči se mu zaleskly jako hlavy nezralých makovic a pleskla přes ně řada řas. Pohled uživatele opia. Flashback do nejhoršího dne jeho života.
Začal ho bít hlava nehlava, až klukovi ulítnul klobouk a jeden nebo dva zuby do prachu cesty. Prostovlasý měl kudrny černé jako noc, pomádou naleštěné. Mexičan, jakých tu je plno.
„Hovado,“ syčel na něj jeden z chlapů, co už ho drželi za ramena.
„Debile, přeskočilo ti," zase druhý. Oznámení.
Kdybyste se Spisovatele zeptali, co viděl, řekl by vám: Jen přízrak měnící podobu. Můžete mě pustit.

"Držte mě," řekl s dramatickým podtónem Monty a upažil. "Držte mě, nebo omdlím!"
Percy s Felicity se na sebe podívali, ale ani se nehnuli. Monty se po nich otočil a pohledem je ještě jednou vyzval ke své záchraně. Ale když ani tentokrát neuspěl, zhluboka se nadechl, jako by snad nemohl popadnout dech.
"Tohle je tragédie!" prohlásil, zatímco se pomalu přibližoval k posteli. "Je po nich! Zcela a úplně po nich! Co teď budu dělat?"
"Půjdeš zítra za krejčím a necháš si ušít nové," odpověděla Felicity chladným hlasem. Montyho kalhoty, které byly na jedné nohavici pořádně okousané krysami, ji vůbec nevzrušovaly.

„Držte mě,“ lamentoval dvorní rádce, „ta holka, princezna, si Hloupého Honzu nevezme. Měl jsem pochopení, ale prý se nebude vdávat vůbec! Budeme bez krále!“

Nazítří princezna prohlásila, že čertovské úpisy za duši jsou šmejdění – a postavila ho mimo zákon.
„Ale,“ hlesl rádce.

Pak nechala draky zařadit mezi chráněná zvířata a krmit je zbytky z kuchyně.
„Avšak,“ rádce se zajíkl.

Založila poradnu pro sociálně ohrožené smíšené rodiny macech, nevlastních sester a utiskovaných sirot.

Rádce už to nevydržel.

„Princezno, odcházím do důchodu. Kam bychom přišli! Takhle se tradiční království nevede!“
„Přesně tak!“ rozzářila se princezna. „Taky vyhlašuju referendum o změně na republiku!“