DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Občas tančím bez chybičky,
jako mistr parketu,
častěji však zakopávám,
všechny kroky popletu.

Den za dnem ten stejný tanec,
každé ráno první kroky,
zkouším zas, jak běží roky.

Čekala bych po těch letech,
že už to zvládnu hravě.
Možná není chyba v nohách,
možná, že je v hlavě.

Možná že si zcela sama
stokrát nohy podrážím,
při výstupu k zářným výškám ,
jsem sama sobě závažím.

Co s tím ale můžu dělat,
když jsem v prostřed sloky?
A tak zkouším zas a znova,
zvládnout tance kroky.

Díval se do ústí zbraně a mu přišlo, že neudělal ještě tolik věcí. Absurdně ho napadlo, kdo po něm dopíše ta hlášení. Ne nemyslel si, že není nenahraditelný, ale ... Nikdy na to nemyslel...Měl.
Vzpomněl si na Richelieho. Ten měl plán na každou alternativu.
Nemohl ani křičet, v puse měl nacpaný roubík.
Ozval se výstřel. Necukl sebou. Nic necítil. Jen viděl jak se jeho únosce kácí k zemi.
A pak postava v rudém ještě s kouřící pistolí v ruce.
Vytahne mu roubík.
Konečně se mu podaří zaostřit.
"Richelieu. Zbláznil jste se?"
"Ne. Zachraňuji vás, kapitáne Terville."
"Proč vy?"
Úšklebek.
"Můžu."

“Proč jsme zastavili?” ozval se autoritativní hlas z kočáru.
“Madam, vypadá to, že jsme přepadeni nějakými lapky. Máme je…”
“Ne, ne,” žena ho zarazila. “Víš jak nemám ráda zbytečné násilí. Postarám se o ně.”
Dveře se otevřely a ven vystoupila žena v elegantních šatech a honosící se sbírkou naleštěných šperků. Popošla kupředu a zastavila před čekající bandou špinavých trhanů.
“Paninko, vaše stráže vám nepomůžou, máme deset mečů proti vašim čtyřem. Tak navalte tu bižuterii a nikomu se nic nestane!”
“A proč myslíte, že potřebuji stráže?” usmála se čarodějka, máchla rukou a polovina banditů se obrátila vnitřnostmi ven a kůží dovnitř.

Jsou tu, jako byli vždy. Malí, nedůležití, mnohdy bezejmenní. Hej ty! nebo Holka! nebo dokonce Kůže líná, aby tě čert spral, ať už jsi tady!
Starají se o blaho lidstva. Té majetnější části. Žijí, aby sloužili. Slouží, aby žili.
Ta dívka si nikdy nenechá pomoci. Zvedá vědro, odhrne z čela zpocené vlasy, vzdychne. Ramena schýlená, pihovatý obličej soustředěním zarudlý. Je krásná a neví to.
Úslužný stín, který nikdy nepromluví. Vůně sena píchne v nose.
Já sama, pomyslí si, odstrčí jeho ruku. Nikoho nepotřebuje, poradí si. I doma musela, se čtrnácti sourozenci.

Ve světě dvorů a statků ale není žádné já.

There is a belt around the third planet orbiting Gamma Draconis made up entirely of the light bees of dead dimensional alternates of himself. There are times at which Rimmer wonders if every new Ace sees this, and if that goes some way toward explaining the attitude of so many of them.

Probably not. They're all gits on a genetic level.

He includes himself in this. But there is something to be said for the idea of being part of a continuum; not just a legacy, but a greater whole. Just another link in the chain.

One word, really:

Smeg.

Když jí byly čtyři, nachystala si sama snídani.
V deseti obcházela sousedy a pomáhala jim s drobnostmi, výměnou za drobné.
Na střední ji šikanovali, takže trávila hodně času sama. To jí ale nevadilo, byla na to zvyklá.
Ale zamilovala se. A měla poprvé zlomené srdce.
Konečně se odstěhovala od své dysfunkční rodiny.
Lidé do jejího života přicházeli a odcházeli.
Její poslední přítelkyně byla nadějí na normální život, dokud si neuvědomila, jak toxický ten vztah byl. Nina nevěděla, jestli ještě bude schopná někomu plně důvěřovat. Ale Maggie byla trpělivá a laskavá, měla velké srdce, nikam neutíkala. A taky voněla po fialkách.

Královská družina projížděla lesem, na který pomalu přicházelo jaro. Průvod vedl vrchní lovec, jehož následovali čerství novomanželé a vybraná část královského dvora. Vrchní lovec pozvedl ruku a skupina se zastavila.

"Nyní, jak praví tradice, zastřelí princ a budoucí král holubici pro svou manželku, aby jejich manželství neuvadlo a vzkvétalo až do jejich smrti stejně jako naše království. Prosím, princi, předstupte."

Odepnul slavnostní kuši a podal ji princi, který se ovšem ani nepohnul. Místo toho se podíval na jezdkyni vedle něj. "Není to spíš úkol pro nejlepšího střelce v zemi?"

Popelka se usmála. "S budoucností království si určitě hravě poradím sama."

Na jednom konci stolu sedí tři, na druhé jeden. Paprsky odpoledního Slunce šikmo dopadají na stůl a zplna osvětlují tvář vyslýchaného...
Tak takhle přesně nedostanete žádné relevantní informace. Nefunguje to ani na zloděje švestek, natož na podstatnější viníky. Na druhou stranu spoustu podnětů získali tím, že chodili a povídali si s lidmi.
Tady.
Taky jeden tip.
Tip vede o něco dále od domova. Bude zapotřebí výjezd. Našlapovat zlehka.
Musí být opatrní.
Aby nikoho nevyplašili.
Aby...
Liška se na sebe podívá do zrcátka. Malá, neškodná, jen trochu osvěžit rtěnku...
„Jen si tu hezky seďte, žádný spěch. Oban si beru na starost.“

Když se poprvé pokusila vytrhnout mámě z ruky vařečku, bylo jí asi pět.
Jak absurdní - hrála si na dospělou a zanedlouho byla donucená dospět předčasně.
Vzpomínala na to, když další ze zástupu otčímů přišel domů pod obraz; když vyháněla krávy na pastvu, protože to nikdo jiný nezvládl: když smlouvala o pozemcích, jediná holka a zdaleka nejmladší.
Přesně tahle situace se jí vybavila, když se na hnědákovi řítila do neznáma, oslepena prachem a sluncem. Za to, co ten mizera, nejhorší z řady matčiných známosti, dělal, si nic jiného nezasloužil.
Teď už neměla nikoho. Pohladila kvér u pasu. Ten ji nikdy nezklamal.