Mezi poledníky (originální)

Malá Gina za ním chodila, když už si večer sednul k televizi a otevřel pivo.
„Namaluj mi svět, táto,“ říkala. Její nejoblíbenější motiv. Pastelky a papír měla připravené.
Tátovo vidění světa bylo jednoduché: domky s ploty, stromy, kulatá louže, která představovala oceán, zvířata jako baňky na nohou.

Velká Gina zatím znala jen tohle vyprahlé místo mezi poledníky. Lidé plížící se ve stínech podél domů, na dvorech místo květeny ševelící palmy, kvádr nočního klubu, ve kterém pracovala jako tanečnice a společnice. Kam oko dohlédlo, odstíny okrové. Doufala, že jednou uvidí oceán, že bude šťavnatě azurový a že nebude vypadat jako louže.

Nebyl jeho biologickým otcem, dokonce ani prvním otcem nevlastním. Ženská se přistěhovala, když bylo Tommymu sedm a pak je oba opustila. Kluk ani jednou nezaplakal. Možná už tenkrát hluboce chápal to, co sám zdědil – matčinu dravou žízeň po svobodě.

Ve třinácti se vracíval po víkendu, prachem obalený.
V sedmnácti po týdnu, ještě v potácivé kocovině.
V jednadvaceti po několika měsících, s vyraženým zubem, ale šťastný, že prožil východní pobřeží. Bůh ví, co tam dělal. Bob to rozhodně vědět nechtěl.
Jednou se možná nevrátí vůbec, pomyslel si. Prostě jen chtěl mít doma syna, ale mustangům to taky nejvíc slušelo na prérii.

Bert byl jeho oblíbenec. Takhle v posteli na zádech vypadal jako králík stažený z kůže, ale dobře platil a krásně o něm mluvil.
Narazili na sebe docela náhodou a jedno si ujasnili hned. Když nebudeš škudlit, udělám cokoliv chceš. Cokoliv. Udělám tě šťastným.
„Jsi hotová chodící dichotomie,“ rozplýval se básník Bert, a tak se mu Tommy vystavoval před oknem a vpíjel do sebe lichotky a kaskády slunce. Nevěděl, co to slovo znamená, ale i tak po něm přes rameno mrskl pohledem jako zelenooký kocour slízávající smetanu. Víc.
„Ve zdravém těle hříšný duch. Nebeský Belzebub. Duše černé ovce v těle bílé…“

Kam se poděl jeho dar slova?
Do čelisti ho tlačila hlaveň pistole; ledově se potil, myslel na prchlé múzy a existenci Boha.
Svezením stopaře chtěl vykonat dobrý skutek.
„Hodím tě do Melrose.“
„To bude super.“ Zněl vděčně a z úst mu voněla mátová žvýkačka.

Odvoz nestačil. Chtěl „Prachy, mobil, hodinky. Dělej.“
Pohledem prozradil koženou brašnu, která ukrývala to všechno a ještě víc. Dar slova, vzpomněl si, nechal zavřený tam v podobě rukopisu čerstvé knihy.
„Tohle mi neber.“

V jednom rozhovoru tvrdil, že by se za své dílo rval. Ale ten kluk zbraň nikdy nesklonil.
„Tady zastav, fešáku. A zas upaluj.“

Poušť je měděná, silnice přímá jako střela, v dáli se chvěje placaté město.

Poprvé takhle šlapal po krajnici v žáru odpoledne, když ho uprostřed ničeho znenadání vyhodil ten chlap a dupl na plyn. Plahočil se tenkrát v mučivém vedru třináct mil do nejbližšího města. S rozpíchaným zadkem a šílenou žízní. Fakt bobánek.

Kráčí a pomýšlí si na pár stovek a třeba drahý hodinky.

Ty vzpomínky patřily jeho dávnějšímu já. Teď už podobně odlehlá místa vyhledával; teď už mu hlavu chránil klobouk a ústa šátek. Ve všité kapse džínové bundy si lebedila malorážka Walther.

Nešťastníkovi v poušti vždycky nějaký dobrák zastaví.