DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

Hrozně ho bolela hlava. Zem byla jak beton. Už aby zapršelo, pomyslel si. Stěžovat si ale nehodlal a odhodlaně se znovu pustil do prorážení ztvrdlé hlíny. Když mu začala vykukovat hlavička, uslyšel hlasy ostatních.
„Dělej!“
„Přidej!“
„Neloudej se tak!“
Znovu zatlačil, i když mu docházely síly. Kořeny se najednou zdály hrozně daleko a živiny neproudily zdaleka dost rychle.
„Nechte si to kibicování,“ obořil se stonek na ostatní, „a radši mi koukejte uhnout ze světla. Nemůžu fotosyntetizovat…“
Nasadil na květ. Shlížel teď na svět z takové výšky, až se mu zatočila hlava. Poslední petrklíč se otřepal a konečně se uráčil rozkvést.
--------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Znáte to: když už nemám krev, tak aspoň tohle BJB...

„Athelas!“
„Petrklíč!“
„Říkám Athelas!“
„Říkám petrklíč!“
„Nemůžeš léčit ránu od nazghula petrklíčem!“ Aragorn už zoufalstvím téměř vyl.
„Proč bych nemohl? Není nic mocnějšího než petrklíč,“ poklepal čaroděj rezolutně holí o podlahu a netrpělivě pohlédl k domu, kde pomalu chřadla Eówyn a Smíšek.
„To je ale naprostá hloupost, Gandalfe!“
„Proč by měla? Léčil jsem pomocí síly petrklíčů, když ty jsi ještě trhal sedmikrásky v Roklince!“
„Poslední petrklíč se ve Středozemi objevil před stovkami let!“
Poprvé toho dne se Gandalf zarazil. „Kolikátý přesně máme rok a věk?“ otázal se nenuceně a poškrábal se ve vousech – že by ta léta utekla tak rychle?

Vzpomínal na všechny ty noci, kdy víla prostě potřebovala dobít baterky. Na všechnu tu legraci, co zažili. Nemiloval ji, ani ona jeho. Ale přátelé byli nepřekonatelní.
Vytáhl kvítek z kapsy a zamyšleně jím otáčel. Poslední petrklíč. Tahala jich domů mraky. Válelo se to všude kolem a on až teď pochopil, k čemu vlastně byly.
Rozdrtil květinu v ruce a prsty přejel skále.
Otevřela se.
Vchod do říše víl a skřítků.
Vždycky doufal, že se tam podívá. Ale ne takhle. Ne se zakletou vílou v náručí a s přiznáním, že netuší jak ji zachránit.
První krok, druhý, třetí.
A každý bolel.

„Budete preparovat ve skupinách. Nejpomalejší umyjí laboratoř.“
Čerstvě zakrvácený nerezový stůl – tak začala první z praktik u doktora Doležala. Přes varování starších byli i otrlci vyděšení zasmrádlou mrtvolou, ve které se měli hrabat.
Hlavně se nepozvracet, zatínala zuby Elza, když poprvé zařízla skalpel do rozbředlého masa. Pavlovi stačil jen pohled...
„Drž se svých bylinek, hochu,“ radil mu Doležal, když skončil s hlavou v klozetu. Elza musela dodělávat práci za oba, takže nepřekvapilo, že skončili jako poslední.
„Na tuhle řezničinu nemám žaludek…,“ omluvně zabručel Pavel a spláchl poslední kbelík mydlinek vonících po petrklíčích do výlevky. „Co je mokrý, to je čistý!

Omluva: Tohle prostě muselo ven :o).
“Uááá! Tak už jen zařadím tenhle poslední protokol a mám padla,” protáhl spokojeně policista sedící za stolem.
Jeho kolega, kterému právě začínala služba, pověsil kabát na věšák a protokol si k sobě přitáhl.
“Ukaž,” začetl se.
...V noci ze soboty na neděli, přesněji mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní, vběhl P.E. na dvůr chalupy č.p. 4 a potrkal zde se zdržující I.Č.
“P.E. trkl I.Č.?” zamyslel se.
Autor protokolu trochu zrudl.
“No, to je Prase Emil a Ivarova Černorohá. Mě bylo blbý tam na plnou hubu psát, co se tam stalo, když prase kozu potrkalo.”

Pristúp bližšie, vyvolený. Našu dedinu zasiahla ťažká rana. Ľudia sú rozpálení, bolia ich nohy a ruky. Neskôr nimi vôbec nemôžu hýbať.
Staré dokumenty spomínajú rastlinu zvanú prvosienka, ktorá má schopnosť takýchto ľudí vyliečiť. Nájdi ju a prines. Potrebujeme ju.
-----
Dorazil som do veľkého mesta. Snáď tu budú vedieť niečo o prvosienkach. Zatiaľ nikto, koho som stretol o nich nikdy nepočul.
-----
V meste o prvosienkách počuli. Zistil som, že prvosienky boli naposledy videné pred veľkou vojnou, pred tým, ako sa utekalo do krytov. Mám vraj putovať na juh, v tamojšom kryte bola uchovaná zásoba semien rastlín. Možno budú mať aj prvosienky.

Poznámka: Zrovna jak jsem řekla. Krásné a smutné téma, tak to na mě působí. A přesně pro takové drabble jsem se rozhodla. Doufám, že se mi to povedlo napsat tak, jak jsem zamýšlela.
Mimochodem, má to slashový nádech.
____________________________________________
„Miluju tě,“ zašeptal. Bylo to venku. Tolik se toho bál.
„Já tebe taky,“ dostalo se mu té nejkrásnější odpovědi.
A byli tak šťastní. Oba. Celý svět, jakoby najednou rozkvetl.
Přáli si, aby to neskončilo.
Ale nic netrvá věčně.
Jakub měl totiž tajemství.
Marek se dozvěděl pravdu až v nemocnici.
Proseděl u jeho postele celou zimu. Dny i týdny ubíhaly. Krajina za oknem se měnila. Získávala jarní barvy. Brzy už všechno kvetlo.
Jakub byl stále slabší.
Políbili se.
„Zítra zase přijdu,“ usmál se Marek.
Jakuba však už čekal svatý Petr se zlatým klíčem u nebeské brány.
Zrovna když odkvétal poslední petrklíč.

Když ještě kouřil, bylo jeho častým zvykem, že místo aby si došel do nejbližší trafiky pro cigarety, prohrabal kredenc a ubalil si sušenou mátu, květ heřmánku nebo popřípadě otrhal paní Hudsonové čerstvou levanduli.
Když byla levandule úplně oškubaná, sušené bylinky došly a on zatvrzele odmítal opustit byt, byl schopný vykouřit v lepším případě sypaný rooibos, v horším případě pak sáčkový Lipton.
A když byla nouze nejvyšší...
„Pánové, nevíte, kam zmizely petrklíče od pana Chatterjee?!“
Sherlock olízl papírek a škrtl zapalovačem.
„To bylo naposledy, dobytku,“ syknul jsem na něj zpoza novin. „Jdu do parku pro nové a cestou ti koupím krabičku.“

Paní Hudsonová donesla poštu. Hromady složenek, reklamní letáky, žádosti o pomoc... a malá tuhá kartička s provlečeným kusem provázku.
John měl podezření, že si nějaký kolemjdoucí z jejich schránky udělal odpadkový koš. Chtěl ji vyhodit, ale Sherlock ho zarazil.
Na kartičce stálo úhledným písmem několik vět:
Do ut des.
Dum spiro, credo mihi.
Ultimi erunt primula.
In vino veris.
A postremi.
Carpe diem, Carus claustra.
Detektiv kartičku pozorně prohlédl. Pak na sebe hodil kabát.
"Kam jdeme?" zeptal se John sahající po bundě.
"Ty nikam. Mě zve na rande Molly," zarazil ho Sherlock. "Řekla si o kytku. Takovou nápaditost bych nečekal…"
A/N: Kdo první vyluští zprávu má u mě cupcake ;-) Případné žádosti o vysvětlení zodpovím v komentících.

V noci jsme si povídali. Najednou se nadzvedl na lokti, jako by si na něco vzpomenul a pohledem propátrával tmu kolem.
„Rostou tady nějaké květiny?“
„Jsme na poušti, človíčku. Neroste tu skoro nic. Ale u nás doma… Kdybys viděl tu krásu, když na jaře všechno rozkvete,“ zasnil jsem se.
„Nakresli mi je, prosím.“
Ve světle ohýnku jsem mu načrtnul podběl, podléšku, petrklíč –
„Vždyť to je moje květina! Já myslel, že roste jen na mé planetě, že je poslední v celém vesmíru,“ podivil se malý princ.
Možná ano, človíčku. Dík tvé lásce a péči třeba přetrvá vesmír a odemkne ten další.
pozn.: AU (alternativní vesmír, kde mají petrklíče trny) 8+)