Botanista / The Botanist

Přetočil se z jednoho boku na druhý a tiše zamručel.
Ano, začal se probouzet díky šimrání slunečních paprsků, přesněji několik takových proužků prosvítalo přes záclony.

V polospánku položil ruku na obličej, aby se ubránil. Avšak neúspěšně. Přijal prohru a sjel jí níž, avšak nebylo to jeho prostěradlo.

Nikoliv. Dotkl se holé mužské hrudi. Přejel znovu. Než zasekl v pohybu a pootevřel oči. Chyba. Sluneční paprsek ho na chvílí oslepil.

Naklonil a pohlédl na mladíka vedle sebe. Jeho rozčepýřené hnědé vlasy, jemně rýsované svaly a nadechl i jeho vůně. Pivoňky.

V hlavě se mu honila otázka: Proč, že jej večer nezabil?

Tichý vzdych, doprovázený jemným tlakem levé ruky ve vlasech mladého muže níž.
Nic jiného se v místnosti neozývalo. Pouze on, co se postupně dostával do euforického omámení, které jej brzy pohltí. Chtěl to. Kdyby ne, nerozhodne se k tomu činu.

Popravdě to nebylo jeho poprvé. Možná i z toho důvodu si z toho ve své mysli vytvářel něco jiného, než to doopravdy bylo.

Ano, je sám doma v obývacím pokoji, má zavřené oči a... Věnuje uvolnění mysli od starostí. Taková jeho chvilka.

Zatáhl za mladíkovi vlasy a sám zaklonil v omámení hlavu, obojí doprovázel tlumený vzdych.

Jen jejich společná chvilka.

„Už půjdu, děkuji za doučování, profesore...”

...

Pomocí štětce vytvářel jednotlivé tahy, něco co připomínalo louku. Rozvetlou, plnou lučních květin, skoro až byl onen obraz živě cítit.

Malíř se naklonil blíže a nadechl olejových barev z plátna. Ač nepocítil vůni louky, na tváři se mu rozlil úsměv. Byl spokojený.

Naklonil se pro menší štětec, když vtom zasekl v pohybu. Něco nesedělo.

Dveře jeho ateliéru se rozletěly a několik mužů na něj mířilo zbraní. Křičeli, gestikulovali - poslechl. Na kolena a ruce nad hlavu.

Cítil, že jeho zápěstí obepínají pouta.
Nechal se vést do policejního auta.
Ale... za co, že je vlastně vinen?

Mohla přijít v nejnovější a nejodvážnější kolekci od Victoria Secret, i v rouše Evy, ale ničemu to nepomáhalo.

Nevnímal ji. Neměl čas, nálada ano. Rád by se rty dotkl její kůže, nosem vdechl její pivoňkovou vůni, ale ne. Nemůže.

Aspoň na jeden večer..”

Proč jim na ústředí poslal ruku prorostlou růží? Rudou růží. Symbol vášně, nebo krutosti? Rozhodl se zapojit do toho i křesťanství?

Hlavou se mu promítaly různé scénáře, pokoušel se je spojit s ostatními vraždami, které do tohoto případu patří.

Jak růže souvisí s dalšími květinami u ostatních obětí? To prostě...

Najednou jej vytrhlo z myšlenek bouchnutí dveří.

Klečel nad ním, dlani tlačil na otevřenou ránu, ač si jasně uvědomoval, že mu krev protéká mezi prsty a dlouho jej neudrží při vědomí.

Nevěděl, zda se víc ptát, nebo utěšovat.
Kdo? Jak?
Zachráním tě. Pomoc je na cestě.

Čas mu utíkal mezi prsty stejně jako ona rudá tekutina, díky šoku trhaně dýchal a pozoroval zraněného. Nakonec se přeci jen odhodlal k položení otázky.

„Proč?”

Otázka vůbec nezamýšlená, avšak už vyřčená. Z druhé strany se ozvalo jen sýpaní. Jeho svědek a oběť v jednom zažívala poslední chvíle života.

Naklonil se blíž k jeho ústům.

„Kvůli...” Zakašlání. „...tobě.”

Jeho poslední slova.

Na módu si vždy potrpěl. Hlavně ohledně rozdělení pracovního oblečení od osobního. A dnes opět pracoval. Spáchal další vraždu? Nikoliv. Tentokrát pracoval legálně a pro státní ekonomiku.

V naleštěných lakýrkách vstoupil do posluchárny a přesunul k řečnickému pultu.

"Dobrý den, vážení. Jsem rád, že jste se opět dostavili na přednášku o biologických květech. Dnes se zaměříme na trochu praxi. Každý před sebou máte květ, prozkoumejte ho, než to rozebereme společně."

Poupravil si své připravené papíry a sám podal květinu, kterou dnes měl se studenty rozebírat - k jeho neštěstí, trochu pylu sneslo na jeho obuv. Jen se pousmál a kapesníčkem utřel.

Pořád se tam něco dělo.
Jednou autonehoda.
Potom vyhořel dům.
Vražda.
Krádež.
Únos.
Návrat uneseného.

Ulice Glassway sice nesla honosné jméno, ale pověst už vůbec.
Každý, kdo tam musel jít něco vyšetřovat, tak odcházel, co nejdříve to šlo.
Nebylo tam nastěhováno ani moc lidí.
Ba zřídka by tam člověk potkal rodinu s dětmi, kde rodiče neměli aspoň trochu špinavý rejstřík.

A přesně tohle bylo to místo, kde se známý sériový vrah Botanista rozhodl spáchat další se tvých vražd.

Všiml si toho však někdo? Ne. Vražda jakoby se nestala a místní to brali jen jako náhodnou nehodu. Prostě jen další ubožák.

Opuštěný klášter. Přesně tam vedly všechny dopisy, které mu poslal. Tam se má stát další vražda. Opatrně vstoupil dovnitř a prohlédl okolní výzdobu. Renesanční sloupy a okna zanechávaly místu jistou stopu minulosti.

Najednou se ozval výkřik z patra. Vytáhl pistoli a vydal.

Dostal se až na půdu. Spatřil naproti sobě otevřené okno. Pomalu k němu vykročil.

Dostatečně blízko vyhlédl ven.

"Detektive... Začátečnická chyba." Zaznělo, než se stihl otočil, někdo do něho strčil a on vypadl z okna ven.

Bohužel ne do měkkého. Skrz hrudník mu prošlo kopí z plotu. Umírá... Zavřel oči.

Prudce otevřel oči, byl zpocen.
Ach, špatný sen.

Pohádali jsme se s manželkou kvůli úplné hlouposti. Prý, že prvně mléko, pak cereálie. Nechal ji se svým názorem a vyšel ven z domu na čerstvý vzduch. Potřeboval jsem si zapálit.

A nebyl sám. Opodál seděli dva mladíci, co též kouřili. Najednou se k nim přidal nějaký další, možná jejich kámoš. Oblečením na to celkem seděl. Neřešil jsem je.

Tedy až do momentu, než dva ze tří odpadli. Byli snad nalití? Nepůsobili na to. Ve svitu měsíce uviděl siluetu kytice. Strnul jsem, následně típl cigaretu o kalhoty a nepřítomně vydal zpět do domu.

Cože, ne, nic jsem neviděl, nejsem svědek.

Detektiv u místní policie, který chtěl dosáhnout zatknutí sériového vraha. Jenom on. Nikdo mu to nesebere. Nesmí, je to příliš osobní.

Nebyl to však jen detektiv, jednalo se i o nejstaršího syna rodiny, který pod sebou měl mladšího bratra a nejmladší sestru.

Jeden z nejvíce chytrých studentů na univerzitě.

Též byl i přítel ženy.

A kamarádem pro několik blízkých.

Byl tolik, přitom si někdy připadal, že je nikým.

Dokázal by o sobě napsat celou kapitolu v knize, ale měl by pocit, že tím čtenáře odradí, nebo donutí kapitolu přeskočit. Takže k tomu nikdy nedošlo.

A přesto ho už svět znal.