DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2024.

Měl blonďaté vlasy jako otec.
Měl modré oči jako otec.
Ani si to neuvědomoval, ale částo i jednal jako on.

Ano, to přesně byl Lionell Inkwood. Prvorozený syn Carla a Georgerie Inkwood.
Nestěžoval si, do jaké rodiny se narodil. Věděl, že peníze nebudou jeho problém.

Jeho problém bude jedině to, že se bude, vlastně už podobá otci. Ve všem. Byl takové jeho menší já. Sicc si zvolil cestu zákona, než bankovnictví, i tak potřeboval perfekcionismus v jeho práci.

Ach, geny.

Pozoroval, že i stylem oblečení se mu podobá. A přitom si ten styl zvolil sám.
Divné? Děsivé? Ani ne. Lehce.

"Reme, víš, kolik je hodin?" zívl James do telefonu.
"Promiň, ale máme tady trochu krizi. Máš tam Lily? Hledáme lektvar."
Zatímco Remus popisoval příznaky, které Regulus vykazoval, Sirius donesl lékárničku.
Třesoucíma se rukama bral jednu lahvičku po druhé. Přece tu musí být něco užitečného, sakra!
"...musíš přidat šalvěj. Lily říkala, že mudlové o tom mají film-" ozývalo se z telefonu.
"Jamesi, na historky nemáme čas," přerušil ho Remus. "Jak to vypadá?"
"Jako uschlý listí, co víc po mě chceš? Sirius bude vědět, měl povinně zdravotňák."
"Díky," vydechl Remus. "Kdybysme se do rána neozvali..."
"Vím, dodržujte protokol." James ztichl. "Hodně štěstí."

Oznámila ukončení profesionální kariéry a na poslední chvíli se dočkala zlaté medaile. Oslí skokanka na lyžích tvrdí, že jí k vítězství dopomohla speciální helma, kterou si sama navrhla s ohledem svou anatomii.

Skokanka přitom nejprve nosila helmu s otvory, trčící uši však při letu kladly zbytečný odpor. Proto si začala uši přikrývat helmou klasickou.

„Jenomže – dovedete si představit, jaké je to mít oslí uši na oslích uších?“ vysvětluje sportovkyně. „Tisíckrát nic umořilo osla a nejspíš by umořilo i oslici, takže jsem investovala čas do výroby vlastní helmy. Vyplatilo se – jako stará baba mám uši v pohodlí a medaili k tomu.“

Některým bytostem stačí jemně napovědět. Žel někomu, Azirafal k nim rozhodně nepatřil. Crowley si občas myslel, že by mu to nedošlo, ani kdyby veškerou svou lásku*, loajalitu a frustraci vzal a opakovaně s ní Azirafala mlátil po hlavě.

Když proti sobě po všech těch peripetiích s Druhým příchodem znovu stanuli, všechno to v Azirafalových očích viděl.
Crowley si opravdu přál mít vztek. Přál si začít na něj křičet, ale najednou jako by on sám potřeboval napovědět co říct.

Azirafal mu zatančil omluvný tanec.

"Anděli..." vydechl Crowley.

* Crowley důrazně protestuje proti výskytu slov jako "láska" poblíž jeho osoby. My víme svoje.

Ve ztemnělém divadle se na jevišti odehrávala milostná scéna.
“Ach princi, čekám tu na vás!” zvolala princezna.
“Nechoď blíž!” odpověděl jí princ a nakročil si dopředu k divákům.
To značně zmátlo nejen princeznu ale i diváky - právě měl následovat slavný dialog vrcholící polibkem.
“Můj milý, to přece nemůžeš myslet vážně,” snažila se princezna zachránit situaci.
“Myslím to vážně, udělej aspoň pět kroků zpět,” odmítl ji princ a opět pokročil.
“Bože, to je kretén!” ozvalo se z budky nápovědy tak, že to slyšeli i diváci v první řadě.
“Bože, to…,” princ nedopověděl. Udělal krok kupředu a po hlavě sletěl do orchestřiště.

Sedm bodů z deseti, to není špatné.
Tedy, rozhodně je to lepší než čtyři, a ještě udělené jen za to, že jsem na mapě zabořil prst zrovna do Heggu a ne třeba Skye nebo někam do Orknejí.
Ale příště musím dostat nejmíň devět. Pak teprve se pustím do knihy, v které se objeví strašidelné záchodky, hraní na dudy pro úplně hluché stařečky a nevěsta, co se málem utopí v hradním příkopu.
Teď sbírám inspiraci pro to, co napíšu předtím, když to ještě dost neumím. Nechci pokazit ságu.
Kapitola může být kniha, ale s Katie Nic Aoidh mi jedna kapitola nestačí.

"Fuj, to je hnus," ulevila si Gita. Musela se držet, aby neprskala všude okolo. "Co to sakra je?"
"Šalvěj přeslenitá," odpověděla jí dívka s dlouhými světlými vlasy. V ruce držela hrnek a Gita hádala, že v něm bude přesně ta stejná břečka, co v jejím.
"Adéla," představila se a Gita udělala to samé.
"Proč nám to dávají?" zeptala se pak. "To se nás snaží otrávit už v prváku?" V duchu se proklínala za používání školní menzy.
Adéla se zasmála. "Mně to chutná," přiznala. "A šalvěj stimuluje mozek a zlepšuje paměť."
Gita málem protočila oči. Příště si radši donese vlastní pití.

Mít celou dobu v hlavě Matku - mobilní automatickou telekomunikační krypto jednotku, byl občas opruz.
Voperovaný mikročip ve spánkové kosti který je schopen žít z elekrických mikroimpulzů v lidském těle a snímá váš hlas je fajn.
Horší je pocit, že vám váš parťák, velitel nebo i naše AI mluví přímo do hlavy.
Jenže pak si zvyknete.
A když něco tuhle "vysílačku" zkratuje. Jste sami.

Zaťukal jsem si na spánek.
"Nic?" zeptal se Pedro.
"Ne."
"U mě to taky nejede..."
Pokrčil jsem rameny.
Čekala nás ještě dlouhá cesta domů.
Pustina mlčela.
My taky.
I Matka.
Měl jsem pocit, že mlčí i Bůh.

Psycholog otevře notes. Klienta přezdívá slovy „Můj malý tyran“ – tak mu v dětství říkala matka, bezmezně milující. Sám to tak vylíčil na první hodině terapií.
Společně pracují na tom, aby udržel svůj vztek pod kontrolou. Někdy ho zcela ovládá – „Jako když se přes vás přelije vlna, pane doktore. Sice se vynoříte, ale ještě chvíli potom nemůžete dýchat.“
Od posledního sezení fantazie gradují. Představuje si, jak manželku, obdivující z okna kvetoucí zahradu, chytá za kotníky a vyhazuje ven.
Jde o pocit absolutní moci nad jiným člověkem.
„Pořád chodíte boxovat?“
„Chodím.“
„Pomáhá to?“
„Trochu.“
„Snažte se tyhle myšlenky odklánět jinam.“
„Zkusím to.“