Botanista / The Botanist

"Tohle nikam nevede." Zkonstatoval muž druhému. Na stole před nimi se nacházelo několik složek s informacemi k případu. Nechyběly fotky, nebo hmotné důkazy. Většina byly zvadlé kytice.

"Máš pravdu. Ale já to pro dnešek balím, slíbil jsem jí to." Detektiv bral do ruky brašnu, ale část věcí vypadla ven. Mezi nimi i jedna obálka. Než to detektiv stihl, ujal se toho kolega.

"Co to je? Počkej. On tě kontaktoval!? A proč to není tady!?"

"Já... Dej mi to."

"Debile... Myslíš, že to je vaše soukromá hra?! Hovno."

"Vysvětlím to.."

"Šéfovi. Až tohle nahlásím. Teď táhni, sobče. Skončili jsme spolu! SKONČILI!"

Krok po kroku. Jinak to nešlo. Nemohl změnit ani jeden bod. To by všechno pokazil. A to by bylo nepřípustné.

Že by postup, jak na správnou vraždu? Ne. Připravoval drink pro zákazníka. Říká se, že barmani experimentují, teď si to nemohl dovolit, znal toho muže.

Nalil do shakeru několik odměřených panáků různých ginů, sirupů a rumu. Ujal se lžíce a zasekl. Ne. Odložil ji. Podal krytku a s zaklapnutím vyhodil shaker do vzduchu. Po několika protřepání ji nechal dopadnout na pult.

Otevřel a do ozdobené nádoby s kostkou ledu přefiltroval nápoj, zakončen limetkou.

Položil hotový nápoj na připravený ubrousek. Hotovo.

V životě poznal hromadu lidí, avšak jen část pro něj byli ti správní, ti, kterým dokázal věřit a cítil se s nimi bezpečně.

Avšak si jen říkal - podali by ruku, kdyby mu hrozil pád?

"Haló? Hej... Kámo!" Pocítil dloubnutí mezi žebra.

"Co? Promiň, já asi trochu... Se zamyslel." Odvětil a víc natočil směrem k druhé osobě, tedy příteli, co v ruce držel knížku.

"Jen mě zajímalo, jak se ti daří v tom vztahu? A tím nemyslím s případem..."

"Uhm..."

"No mluv! Ta kniha je nudná."

"Jo... Je milá. Cítím se s ní líp."

"Víc, než sám doma?"

"Ano, věřím jí."

Zase si to všechno musela udělat sama... Sice říkala, že je samostatná a nepotřebuje muže, nebo někoho po svém boku. Ale nah, on by se aspoň někdo hodil.

Jenže ten někdo naháněl vraha, co byl posedlý nechávat na místě činu kaluž krve a kytici oblíbených květin oběti.

Aspoň v bytě nebyl takový nepořádek.

Dala vyprat, mezitím umyla nádobí a potom i ono prádlo pověsila. Po tom všem se roztáhla v ušáku, dala nohy na opěrku. Byla tu přeci sama, mohla si dělat cokoliv, co chce.

A i proto si v jeho ušáku právě četla erotický román a nestyděla za to.

"Jednotky ohlašte své pozice."
"Zadní vchod zajištěn."
"Přední vchod zajištěn."
"Nouzový východ zajištěn."
"Levé křídlo sledováno."
"Pravé křídlo pod dozorem."
"Schvaluji."

...

Upil jsem ze své kávy a poupravil sluchátko v levém uchu. Působilo jako normální airpod, ale vlastně nikoliv - slyšel jsem všechny rozhovory jednotek. Rozhodli se k činu, ulovit velkou velrybu.
A kdo byl návnada? Ano, já. V zapadlé kavárně obchodního centra. Nedával jsem misi žádnou naději.

"Velryba vešla, míří k návnadě, buďte v pozoru."

Uhm. Možná to vyjde? Slova mě donutily se narovnat. Není možné, aby se tu objevil. Takový on není.

"Přepínám, uvedený nesedí popisu."

Co jsem říkal...

Cukl sebou a tiše zamručel. Nedokázal hned otevřít oči, ani se víc pohnout. Bolel ho celý člověk a ani nevěděl proč.

Měl by snad?

Nakonec se přeci jen odhodlal a otevřel oči. Měl vše rozmazané, ale i tak poznal, že na jeho lustru se nachází růžové kalhotky. Uhm, co? Podíval se i dál a spatřil láhve od všemožných alkoholů a balíčky z fastfoodů.

"Haló?" Vyšlo z jeho úst, ale šepotem. Odhodlal se vstát. Chyba. Během sekundy mu podklouzla ruka o prázdnou láhev a on narazil hlavou o podlahu. Zase zavřel oči a ležel.

Mezitím na rohožku v předsíni dopadla obálka.

Seděl mlčky ve svém ušáku a listoval tlustou knihou, zkušení by mohli poznat, že se jedná o trestní zákoník. Chtěl si jen ujasnit, že se nemýlí.

Našel tresty za vraždy.

Následně zalistoval dál, na krádeže.

Potom o kousek nazpět, výtržnictví.

Kazdou kapitolu si označil neonově oranžovým proužkem a začal porovnávat. Ty rozdíly jej nepřestávaly udivovat. Ta nerovnost.

Bude to tak stále? Nezmění se to ze dne na den? Zákony vznikají, zanikají, mění se, prostě existují.

Ta nejistota, onen paradox, který zde plynul... Chtělo to víno. Natáhl se pro skleničku červeného vína a lehce z něj upil. Ach ne, zhoršili kvalitu.

"Víš, že strážník z pátého okresku to táhne s Claire?"
"Včera jsem nachytala toho mého, jak si sladí kávu, i když tvrdí, že je na dietě!"
"Ta zrzka furt leze za šéfem, co když si tak polepšuje!?"

Drby, ach, jak je nesnášel. Při vyšetřování se hodily, ale nyní na ně neměl náladu.

I přesto stál v kantýně účtárny, obklopen ženami - hotová slepičárna. Některé se na něj zkoumavě koukly, než věnovaly zase drbání a srkání kávy.

Zhluboka se nadechl a vytáhl z pravé kapsy svůj odznak, následně i pozvedl do výšky.
"Dobrý den, potřeboval bych vyslechnout Nicole Murphy, je zde přítomna?"

Pomalu se stmívalo, když muž středního věku seděl ve svém ušáku a četl knihu, někdy k tomu upil z hrnečku kávy. Najednou se ozval zvuk zvonku. Zvedl se a vydal k hlavním dveřím. Uviděl tam obálku. Opatrně se jí ujal a otevřel.

Zase jej kontaktoval. Do teď nevěděl kdo to je, ale věděl, co za činy dělá, vraždí. Zúčtuje mu tuhle drzost. Dramatičnost činu, ale ubohost skrývání ve stínu.

Došel zpět do obývacího pokoje a vytáhl papírovou krabici, kam založil obálku mezi několik dalších. Opět se vrátil k předchozí činnosti.

Přesto si musel přiznat jednu věc - tahle hra ho bavila.