Příšeří

Zastavím auto na příjezdové cestě. Ticho je nedýchatelné.
Na okno zaklepe Solnická. „Jděte na vzduch,“ řekne, když otevřu okénko. „Auto zaparkuju.“
Sabina přikývne. Podám Solnické klíčky.

„Nikdy bych vás dva nepodrazila,“ prolomí ticho Sabina.
„Nikdy bych se tam nevrátil…“
„Nejsem žádný sobecký jedináček…“
„Nevěděla jsem, co se děje…“
Solnická je zpátky. „Co jste zjistila, Sabino?“
„Spravuju systém… stínařům. Vidím i kam nemám, ale… děje se tam něco zcela mimo záznamy. Přišla jsem na to až dnes, přísahám… zmizelo u nás několik lidí. Za poslední půlrok. Včetně Tichavského… ale po něm se shání naši vlastní lidé a… Roman ví, kde je.“

Portál se zrodí přesně v celou. Lasička v trojúhelníku. Můžeme jet.
Ocitnu ve víru světla.
„Kdo jsi?“ zeptá se portál. Vstupní zkouška.
„Nora Dauschingerová.“
„Roman Marášek.“ „Sabina Rybářová.“ Slyším je zdálky.
„Co hledáš?“
„Karolínu Solnickou.“ Tři hlasy, stejná slova.
„Co chceš?“
„Chci z tohohle průšvihu ven.“ „Chci zjistit, co se děje.“ „Chci dostat Noru a Romana do bezpečí.“
Najednou jsem sama.
„Co chceš?“
„Chci svůj život zpátky,“ zachraptí Roman.
„Chci ven z tohohle marastu!“ vyjede Sabina.
„Komu sloužíš?“
„Sama sobě.“ „Nemám ponětí.“ „Monstrům.“
„Důvěřuješ jim?“ zeptá se hlas Solnické.
„Rozhodně.“ Zachvěje se mi hlas. Romana ani Sabinu neslyším.
„Můžete vstoupit.“

Adam cítí ve vlasech krev. Někdo ho zvedne do kleku. Lovec.
„Mám ho, vypadněme odtud,“ rezonuje mu v lebce.
Adam popadne lovce za zápěstí. Drží zároveň plášť a holou ženskou ruku. Soustředí se na rozbití iluze.
Vize uhodí jako facka. Lovkyně překročila bod nenávratu. Za pár okamžiků její hlavou proletí kulka. Není už jiná možnost. Adam využije fyzický kontakt a pošle vizi lovkyni. Základní telepatii ještě zvládne.
„To ne, ještě ne, nejsem připravená“
Matně vnímá magický souboj lovkyně a Solnické.
Nora. Dostala se do bezpečí?
Pak slyší třesknutí, lovkyně ho pustí, další třesknutí, a bolest se mu zakousne do ramene.

Portál je v okresním městě třicet kilometrů daleko a do otevření hodina a půl. Zaparkujeme na benzínce. Zapínáme mobily. Hromady oznámení, zprávy a nepřijatých hovorů. Jakmile má Roman volné ruce, rozjedeme se směrem pryč od portálu.
Auto je plné hlasů.
„… jsem v pořádku, mami…“
„… přespávám u kámošky v Liberci…“
„… zavolám ti, až budu vědět víc…“
„… dávej na sebe pozor…“
„… můj konzultant se připletl k té včerejší razii. Jméno je Tichavský Adam. Byl u nás na ošetřovně a od té doby je nezvěstný. Všechny naše záznamy o něm zmizely… “
„Jachi, jestli jsi v pořádku, ozvi se.“
Vypínáme mobily. Roman otáčí auto.

Číselná stanice je nápad přes sto let starý, ale stále účinný. Můžete zjistit, odkud vysílá. Nemáte jak zjistit, pro koho. Na autorádiu ladím frekvenci 13.2. Enigma je nápověda k jednomu z našich pěti nouzových hesel. 

„… dva jedna osm šest čtyři…“ Syntetický hlas. Další dva nebo tři lidské v pozadí. Deset opakujících se číslic. IP adresa. Podám papír dozadu Sabině. 

„Co je Funkschussel M3?“ 

„Heslo. První model šifrovacího stroje Enigma. Chce to přihlášení?“ 

„Chce login a heslo. Jaký je login?“ 

„NDausch. Velké N, velké D.“ 

„Funguje. Vidím mapu s čísly. Nula až třiadvacet.“ 

„Je to mapa portálů s otevíracími časy.“

Zamotám vlasy do uzlu, abych si mohla chrstnout vodu i za krk. Zaryju nehty do mýdla. Pořád se mi zdá, že za nimi mám zalezlou krev. Opřu se o umyvadlo a chvíli na sebe vejrám. Zdá se mi, že se v zrcadle něco pohnulo. Ztuhnu.
Je to Karolína Solnická. Matka naší čarodějnické komunity. Vdala se pozdě a vlastní děti nemá, ale je skvělá čarodějnická mistryně. Když jsme spadli do průseru, všichni jsme upalovali za ní. Ne za vlastními rodinami, které v mnoha případech magie spíš děsí a odpuzuje. A už vůbec ne za stínaři.
„Enigma. Třináct dva,“ řekne a zmizí.

Moje telepatická pojistka nezmizela. Evidentně. Pořád mi buší v hlavě. Beru další papírový kapesník.
„Už to trvá dlouho.“
„Vždycky to přestalo.“
„Včera ne.“
Roman zastaví na benzínce, z batohu vytáhne pouzdro a podá mi je. Injekční pera. „Krizovka. Můžeš použít tři za dvanáct hodin.“
Jedno použiju rovnou.
„Určitě jsi tu Romanovu pojistku nezrušila ty?“ zeptá se Sabina.
„Nezvládli to ani zkušení telepati,“ zamumlám do kapesníků.
„Třeba nepotřebujete telepata, spíš…“ Sabina nenajde vhodné slovo.
Manipulátora. To je to slovo. Moje magické probuzení mohlo taky skončit průšvihem, kdyby mě naši nenaučili respektovat hranice a integritu druhých lidí.
Otevřu dveře. „Musím se opláchnout.“

„Organizace mi zachránila život. Moje probuzení bylo… divoké. Zkroutil jsem prostor u našich v bytě, když se mi zdálo něco divného. Půlku pokoje jsem srazil do placata, naštěstí jsem nikoho nezabil… nakonec jsem se bál usnout. Přespával jsem na ústředí v suterénu za hromadou bariér, než mě stabilizovali.“
Natrhám ještě trochu šalvěje. Na ochranu.
„Stalo se to znovu,“ pokračuje Roman. „Včera v noci. Probudil jsem se a dvě stěny prostě nebyly. Všechno ostatní přeskupené. Jako kdybych neovládal moji vlastní magii. Volal jsem hned na ústředí, ale nemohl jsem nic…“ Zarazí se uprostřed pohybu. „… říct… Ta moje telepatická pojistka. Je pryč.“

„To nemůže být pravda. Žádné zasrané kobky a náckovské experimenty u nás nikdy nebyly.“
„Zastav.“ V tomhle stavu nemůže řídit.
Roman vylítne z auta a skončí v bejlí. Šalvěj. Aspoň ne bílá. „Kurva!“ zařve do lesa.
Reaguji mimoděk. Magické zaťukání. Nabídka pomoci. Nedělám to bez souhlasu. S lidmi prakticky nikdy.
Okamžitě mě pustí dál.
Rozmělním vztek. Promnu zatuhlý šok. Narazím na vlákna zamotané struktury, která vše drží jako pavouk. Lidé jsou složití. Pavouk hrozivě natáhne vlákna ke mně. Popadnu slibnou smyčku. Táhnu. Pavouk se zamrská, sekne mě nohou a zmrtví. Vytahují další vlákna, rozplétám zbytek.
Lidé nejsou zas tak složití.

„Dopravní zácpa na okresce?“ Roman zabubnuje prsty do volantu. „Koukni na to.“
Vytáhnu mobil z držáku a rozkliknu ikonky v aplikaci. „Autonehoda… převrácený náklaďák na silnici.“
„Radši to projedu jinudy. Nelekni se.“
Svět se zahoupe. Barvy jsou nějak jiné. Zůstala silnice. Auta ne. Sabina vzadu ani nezvedne hlavu od notebooku. Roman dupne na plyn. Projedeme křižovatkou. Když jsme mimo dohled, Roman vrátí auto zpátky do normálního světa.
„Jen převrácený náklaďák,“ řekne.
„Ty vidíš obě dimenze naráz?“
„Ano. Vidím všechno.“ Popadne okousané jablko odložené na palubní desce a vztekle jím mrští z okna. „Já ty zatracený dlaždice v zrcadlové dimenzi poznal.“