Příšeří

„Tušil jsem, že moji telepatickou pojistku rozmotáš ty. Viděl jsem tvůj potenciál, už když jsem tě navrhoval do speciálních jednotek.“
Lovec?
„Fajermon.“
Jméno, které Roman sundal z nástěnky. Není několik let po smrti. Je živý až moc.
„Dokonce ani Roman nikdy nezapochyboval?“
„Co chceš ode mě?“
„Tvoji magii.“ Další zlověstný úsměv. „Je na tobě, zda ji budeš používat ty, nebo já.“
Zkřížím dva prsty. Vypadni z mojí hlavy.
„Ani to nezkoušej.“ Nakrčí čelo. „Zajímavé. Připravila ses. Skrýváš něco… důležitého.“
Svět se zamlží. Koutkem oka zahlédnu stínařského telepata. Nesmím. Se. Ztratit. Smysl. Pro. Realitu. Fajermon natrhl dáreček od Adama.
Posluž si, parchante.

Ohnivec mě táhne portálem. Vidím lidskou ruku svírající tu moji. Vidím hořící ruku a moje vlastní škvařící se maso. Dva obrazy stékají v jeden. Je to iluze, opakuji si. Obrací se mi žaludek. Polknu. Zavřu oči. Ruka pustí. Spoutá mě kouzlo.
„Ah. Vždycky na tu disonanci zapomenu. Už se na mě můžeš podívat.“
Maska je pryč. Zůstal muž kolem čtyřicítky v džínách a kožené bundě.
Věnuje mi zamyšlený pohled. „Takový talent a ty jím mrháš na přemlouvání naježených koček, aby si nechaly ostříhat drápy.“
„Co… chceš?“ zaskřehotám.
„Rozbít pokřivený systém. Co jsi čekala?“ Úsměv. „A ty… jsi cena pro vítěze.“

Protikouzlo nefunguje. Diviš ovládá bojovou magii. Já ne. Chytím smyčku, aby mi nerozdrtila hrtan. Kouzlo mě zvedá na špičky.
„Takhle to dopadnout nemělo,“ řekne Diviš. „Adama jsem z toho chtěl vynechat, ale on musel jít problémům naproti a nechat se přizabít stínaři.“
Smyčka mě táhne do výšky.
„Idiote,“ řekne cizí, zkreslený hlas. Zahlédnu ohnivou postavu.
Smyčka praskne. Padnu do mechu a rozkašlu se. Vidím. Vnímám naplno.
„Měls mi ji přivést. Neumíš jediný rozkaz splnit správně?“
Z Divišova těla vyšlehnou plameny. Křičí bolestí. Příliš dlouho.
„Ty půjdeš se mnou.“
Vstát. Pryč. Odtud.
Ohnivec mě popadne mě za paži. „To nebyla otázka.“

Musím popoběhnout, abych Divišovi stačila. „Roman to nemyslel zle.“
„To by neměl. Nakonec by musel podezírat i Solnickou, protože nechala prolézt portálem čtyři stínaře, nebo sám sebe za náhlou změnu postoje… co to říkal o anonymním tipu z Konstanty?“
„Někdo anonymně nahlásil podezřelou aktivitu. Přímo odtamtud. Hovor se povedlo vysledovat přes GPS.“
„Zjistili číslo?“
„Netuším. Podezíráš někoho?“
„Ne.“
Zastavujeme u soutoku dvou potůčků.
„Díky za doprovod. Solnická by mě jinak nepustila ven.“
„Díky tobě, že ses postarala o Adama.“
„Bude mě za to nenávidět.“
„Ne,“ usměje se Diviš, „bude nenávidět mě.“
Kouzlo se mi omotá kolem krku jako žhavý drát.

Do kuchyně nakoukne Roman. „Co se stalo?“
„Hrabala jsem se někomu v hlavě, když se nemohl bránit ani nesouhlasit,“ odpovím. „Dostala jsem přes prsty. Teď je ten marast z Adamovy hlavy bezpečně zapečetěný v mojí hlavě.“ Je načase změnit téma. „Co jsi zjistil?“
„Všechny ty incidenty jsou… okaté. Jako kdyby měly v prvé řadě vyvolat všeobecný chaos a strhnout na sebe pozornost. Zabití mám jen u lidí jako ty, kteří udržují nízký profil.“
„To počká. Jdeme se projít,“ řekne Diviš. „Jen k soutoku a zpátky.“
„Než půjdete… Diviši, ty a Adam sedíte do profilu zasažených. Netušíš, proč vás kletba minula?“

Kdysi dávno všichni lidé uměli čarovat. Byli dobří čarodějové a čarodějky, jako jsou dnes kolem nás. Ale taky byli zlí černokněžníci a černokněžnice.
Tehdy byly často války. Zlí válčili mezi sebou. Zlí válčili s dobrými.
Pak se magie začala ztrácet a války ustaly. Lidé objevovali svět a vynalézali nové věci. Kouzla už nepotřebovali.
Lidé se i dnes můžou narodil jako čarodějové. Poznají to, když vyrostou. Někdo ze tvé třídy může být čaroděj. Třeba ty, tvoje kamarádka nebo tvůj soused v lavici.
Zlých černokněžníků se dneska bát nemusíme. Všichni jsou pod zámkem. Hlídají je dobří čarodějové a osm mocných lovců černokněžníků.

Realita mě uhodí jako šrapnel.
Všechno je iluze.
Bezpečné místo. Adam spící vedle mě. Posledních čtyřiadvacet hodin. Všechno. Roman, starší brácha, jakého jsem vždycky chtěla, konečně někdo normální po sérii blbů, se kterými Sabina ztrácela čas. Neexistuje.
Všechno.
Dostal mě Běs. Jsem ve stínařské cele.
Kurva. Kurvakurvakurva.
„Noro?“ Diviš mi třese rameny. „Tys to přetáhla na sebe?“
Diviš mi vrazí facku.
Bolest funguje.
„Nic nemůže jen tak zmizet…“
„Někam to zavři.“
Zabalit... důkladně schovat... tohle umím.
Sedíme v kuchyni. Diviš si nalévá bílé. Nabídne i mně. Zavdám si přímo z lahve.
„Musím… na vzduch.“
„Sama nikam nejdeš. Jdu s tebou.“

„Fyzicky má jen lehká zranění.“ Fyzicky. „Dokážeš mu pomoci?“
„Nevím.“ Tohle jsem dělala mnohokrát. Traumata, fobie, averze, úzkosti. Nikdy na člověku.
Lidé nejsou zas tak odlišní.
„Dokážu. Teoreticky. Možná mu nepomůžu, ale ani neublížím.“
„Nic lepšího pro něj udělat nemůžeme.“
Adamovy mentální bariéry jsou rozmělněné. Důsledek spánku pod sedativy. Nemůžu se zeptat na souhlas. Rozhlížím se. Opatrně. Mohu něco ubrat. Přidat. Mám tu moc. Odpuzuje mě.
Zahlédnu koutkem oka obraz. Realita se převrací naruby. Telepat mě topí v iluzích.
Drobnosti. Chybějící rezavá tečka v Nořině oku. Odřenina, která nekrvácí.
Trauma koření ve vzpomínkách. Musím je z nich vyplít.
Velmi.
Opatrně.

Posadím se na okraj postele. Adam malátně proplete své prsty s mými.
„Jsi tady doopravdy?“
„Jsem tady, budu tady a příštích osm hodin budu hlídat, aby tě nikdo nevzbudil,“ pošeptám mu. Usmívám se. Křečovitě.
„Tohle je iluze.“
„Není. Myslel sis, že tě tam necháme?“
„Můj mozek zkratuje. Umírám. Konečně… je to vzpomínka.“
„Tohle se nestalo,“ řeknu a přitisknu své čelo na jeho.
„V mojí hlavě ano…“
„Spi. Nikam nezmizím. Slibuji.“
Posunu se výš. Aby neviděl moje slzy.
„Podáš mi tu tužku?“
Podám mu i papír.
Vší silou se bodne hrotem tužky do dlaně. Hledí na stékající krev. Pak se usměje.

Ahoj Mášo,
pamatuješ si mě z návštěvy v Praze? Jsem od Katji z práce. Byl jsem s vámi o víkendu na chatě a prošli jsme lesy křížem krážem. Uměl jsem trochu a špatně rusky.
Čas opravu letí a ty už máš dokonce vlastní e-mail. Katja mi ho poslala pro případ, že se jí nedovolám jinak. Však víš, že se nemůže ani přiblížit ku počítači.
Prosím, hned jí ho vytiskni a dej. Potřebujeme pomoc.
Tohle je pro ni: Vesper 5:45
Moc děkuji!
Roman
PS: Napiš mi pak, jak se máš. Jakpak se má Arja? Už z ní musí být veliká kočka.