Příšeří

Vycházející slunce ho políbí na čelo. Adam zavře oči a nastaví mu tvář. 
„Nevidím tě,“ řekne, „ale pokud jsi stále tady, potřebujeme vědět víc o tobě a těch dvou ze včerejška. Tvoje jméno, jejich jména. Co se stalo, kde, kdy.“ 
Nádech. Tíha na srdci neustupuje.
„Našla jsi mě už tehdy, že?“ pokračuje ochraptěle. „V podzemí UBRMu. Když mě… zabili a přivedli zpátky. Řekla jsi, že můj čas ještě nenadešel. Nebylas tehdy zablácená a pohmožděná.“
Sluneční paprsky jsou neuvěřitelné těžké.
„Hledala jsi celou dobu způsob, jak se mnou mluvit? Kdybych věděl, že hledáš pomoc… mám možnosti. Umím ten stav vyvolat uměle.“  

Adam se probudí uprostřed noci a nemůže se pohnout. Hlavu mu plní šum. Nemůže se nadechnout. Zalévá ho panika. 
V temnotě se formuje stín, má dlouhé blond vlasy a na sobě tričko a džíny. Sedá na postel. Adam cítí vrznutí roštu a prohnutí matrace. 
„Jsi v bezpečí, tvůj čas ještě nenadešel,“ promluví stín do sílícího šumu. „Tohle dělám velmi nerada, ale potřebuji tvoji pomoc. Jsi za celé ty roky jediný, kdo mě uviděl. Slyšíš mě? Můžeš odpovědět?“
Adam nedokáže pohnout víčky. 
Povzdech. „Nevím, co mám dělat. Probuď se.“ 
Adam lapne po dechu, trhne sebou, spadne z postele a roztřese se. 

„Mám to poznačené. Jak ty modřiny vypadaly?“ zeptá se Roman. 
„Malé, oválné… jako od prstů a dlaní.“ Adam zní přiškrceně. Poposedne, pohovka jednou nespokojeně skřípne. 
„Měla boty?“
„Špatně se mi na ni zaostřovalo… boty nebo ponožky, tmavé.“
„Zatraceně… potřebuji co nejvíc detailů. V systému visí stovky pohřešovaných jen za letošek a Česko.“
„Tričko mělo krátké rukávy a bílé logo nalevo.“
„Jizvy, znamínka?“
„Výrazná piha pod levým okem. Oči hnědé nebo zelené. Vlasy rovné po ramena. Jestli nic nenajdeš…“ Adam se nadechne. „Možná je to mnou. Tehdy jsem byl pár minut mrtvý… možná od té doby vidím psychopompy.“ 
„Stejně to prověřím.“

Je Štědrý den.

Nora smete sněhové vložky z bundy a zazvoní na dveře u mámy, aby mohla z tašek vyložit bramborový salát do lednice a dárky pod stromeček.

Adam a jeho sestra a švagr plánují strategie, jak dostat rozjívenou bandu dětí z kluziště domů.

Sabina po vánočním večírku objeví na pohovce spícího kolegu.
„Tady leží jeden nerozbalený dáreček,“ řekne mu kdovíproč. 
„Hmmm.“ Roman se zasměje. „Chceš si mě rozbalit?“

Marek zmačká další schéma. Stále není připravený. 
Zapne rádio a uslyší koledy, a pak zjistí, že na chodbě někdo halasně vítá babičku, sousedi smaží řízky a venku pobíhají děcka s prskavkami.

„Ahoj,“ zvedne Roman rychle telefon. „Voláš kvůli Adamovi?“  
„Kvůli něčemu jinému. Před chvílí mě navštívila další Markova loutka a chtěla odblokovat. Myslím, že dlouho váhala, protože jede v neobjasněné vraždě.“
„Počkej… ale nám žádná vražda nechybí. Měli jsme dvacet čtyři na celou republiku, z toho devět ve stádiu pokusu. Plus ta rvačku opilců a sražený adolescent u diskotéky. Ještě po nás všechno kontroloval GIBS.“  
„Mohlo se to stát někdy dřív.“
„Do háje. Víš detaily? Kdy, kde, jména?“
„Ne, ale Adam zahlédl oběť.“ 
Adam dodá: „Žena, asi třicet, odbarvené vlasy. Černé tričko, modré džíny. Celá od bahna, s modřinami na krku.“

Muž se přivine k ženě. 
„Na co myslíš?“
„Na Dauschingerovou —“ nezarazí se včas. 
„Nebo na toho chlapa?“ Muž se odtáhne. „Víš, jak končí bezcenné běhny?“
Ubohé duše, které se rozhodly už v nevědomí mezi smrtí a narozením. A muž jim vyhověl. 
„Pamatuji si to.“
Pověděl jí kdy a jak. Ukázal kde. Když to nestačilo, uviděla sama.

Adam se přivine k Noře. 
„Na co myslíš?“
„Na tu ženu. Trpěla přes dva měsíce, než se mi ozvala. Nechtěla mi ani říct, jak se jmenuje. Spěchala, prý málo času, a ten chlap ani nevystoupil z auta.“ 
„Provází ji duch.“ 
„Ano. Zahlédla jsem vraždu.“

Žena se neklidně ohlédne. Muž přišlápne plyn. Intuice. 
„Proč zíráš na toho chlapa?”
„Vypadá jako ten… nekromant, myslím… kterého našli tehdy při razii na UBRMu polomrtvého v cele. Dělali tam na něm pokusy. Snažili se to ututlat.”
„Odkud to víš?”
„Z Instagramu.”
„Víš, jaké ženy koukají na cizí chlapy, že?”
„Bezcenné běhny.” 
„Musím ti to pořád připomínat?” povzdechne si muž. „Jet sem byl tvůj nápad. Zase se tlačíš do mužské energie. Muž má přirozenou tendenci vést, žena následovat, ne naopak. Musíš zapracovat. Pak přijde i plodnost.” 
Žena mlčí. Všechno zvorala. 
„Říkala jsi nekromant?” řekne muž náhle. „Viděl nás?”
„Snad ne.” 

„Mám… problém. Jako nedávno spousta lidí. Umíte ho zrušit, že?”
Nora chvíli nevěříčně zírá. Poslednímu člověku sundávala telepatickou pojistku před dvěma měsíci. Kdo to vydrží takhle dlouho? Nemoci nikomu říct, že z vás někdo udělal loutku a donutil vás spáchat zločin? 
„Nemám moc času,” řekne žena. „Umíte to zvrátit?” 
„Jistě.”
Nora se vzpamatuje a ohmatá její emoce. Je v nich zapletené černé pavoukovité kouzlo. Nora najde slabé místo a zatáhne. Pavouk se rozplétá, z hlubin se noří nezřetelný obraz.
„Hotovo.” 
Za rohem se objeví Adam. Nora mu věnuje úsměv. 
Žena se fofrem rozloučí a zmizí zpátky v autě, kterým přijela. 

Adam si posune sáček s ledem o centimetr níž, aby mu nezamrzla oční bulva. 
„Ukaž. Doufám, že to není na steh.” 
„Snad ne. Nora v tomhle má praxi.” 
„Já taky. Dokonce na lidech.”
Adam stáhne ruku s ledem. 
„To bude dobrý. Dneska ti to moc nešlo. Měls to dneska zrušit, jestli máš špatný den.” 
„Proč se ke mě všichni chováte jako k —” Nádech. Výdech. „Promiň. Nora mi řekla to samé. Pohádali jsme se.” 
„Začals mít noční můry?”
„Nespím vůbec.” 
„Myslíš na... divné věci?”
„Ty ano?”
Roman se zavrtí. „Občas. Ve tři ráno. Klasika. Neodpověděls mi.”
„Nemyslím na nic. Jednoduše nespím.”

Marek Přibyl zírá do stolu a prsty vyťukává rytmus. Jedna, pauza, dva, tři, čtyři. pořád to neladí. Zvedne oči. Pousměje se. Malinko. Nora Dauschingerová přece jen přišla.

Má s sebou dva ramenaté zřízence. U nebezpečných pacientů není opatrnosti nikdy příliš, že ano. 

Nora kývne k bubnujícím prstům. „Funguje to?“

"Moc ne. Proč jsi přišla?"

"Zeptat se na tvůj grandiózní plán."

"Nechala ses naverbovat UBRMem?"

"Ne. Ale můžu oznámit nadržování."

"Nepovídej." 

"Ještě jako lovec jsi odhalil sériového vraha a zatajil to." 

"Cože?!"

Povzdech. "Potřebuji jména tvých... obětí." 

"Co z toho budu mít já?"

"Takže nespolupracuješ." 

"Budu. Jen poprosím o drobnou laskavost."