Příšeří

Dušane, 
Tento dopis není prosba ani žádost. Jen ti sděluji důvody, proč tvoje snahy kontaktovat mě přes kamarády jsou zbytečné: 
Mám kde bydlet, přestože jsi mi za zády prodal byt a peníze za něj už nikdy neuvidím, ani kdybych měla právní oporu. Nepotřebuji nabídky almužen od tvé rodiny.
Můj manžel a děti ví o mé minulosti. 
Překvápko, že? Mám dva syny a dceru. Z IVF kliniky vím, že ve skutečnosti jsi neplodný ty. Vážně sis myslel, že to nepraskne? 
Našla jsem skutečného muže, dospělého, zaměstnaného, inteligentního. Což ty nikdy nebudeš, ale naštěstí už žádné ženě život nezničíš. 
Sbohem, 
Gabriela Vašáková

Adam se rozloučí s Eričinou rodinou a nastoupí do auta. „Vzali si všechny kresby.” 
„Dobře, žes to sbalil s sebou,” řekne Roman, protože neví, co jiného říct. „Co to bylo? Ty ornamenty?”
„Eričiny návrhy šperků. Chtěla se vyučit klenotničině.” Promne si oči. „Jeslti cestou usnu, omlouvám se předem. Jsem vyždímaný jako hadr.” 
„Nebyls na sebe poslední dobou zrovna opatrný.” 
„Jsem v pořádku. V rámci možností. Myslím to vážně. Spát zvládám. Co ty?”
„Přestěhovat postel nepomohlo. Stěny jsou sice opravené, ale pořád to vidím před sebou.”
„Budeš muset přestěhovat sebe.”
„Sabina mi to už navrhla.”
„Počkej… k ní? Tak to gratuluji!” 

Gabriela dobalí Dušanovi věci do vězení. Pobude si tam desítky let. Prý možná dostane doživotí. 
Takřka slyší jeho hlas: „Tvoje výmysly mi zničily celý život!”
„Vzpamatujte se, ženská,” řekla jí včera ta rázná policajtka. „Který milující chlap donutí svou ženu deset týdnů trpět, pak se ji pokusí zabít a hodit na ni svoje zločiny?” 
Je to celé omyl. 
Je to celé zlý sen. 
Ale pořád se neprobouzí.

Dušan se rozhlédne po společence a najde jednoho osamoceného chlapa nad šachovnicí. 
„Naučíš mě hrát?” zeptá se. 
„Mám lepší nápad. Co kdybych si s tebou zahrál tu hru, co rád hraješ s dětma?”

„Takže Terinku někdo zabil, protože je úchylná?” Paní Svobodová vyfoukne kouř Romanovi do obličeje a poslepu odklepe popílek do půllitru. „Do hajzlu! Pepo, nalij mi další!”

„Proč nám nic neřekla?”
„Třináctileté děti jsou snadno ovlivnitelné. Neví, jak má vypadat vztah. Čerpají divné informace z mizerného obsahu na internetu,” odpoví Blanka. „Bohužel nevíme detaily. Její mobil se nenašel.”
„Ale my se o všem bavili otevřeně. Že na ni bez jejího souhlasu nemá nikdo co sahat, že žárlivost není láska… Co jsme udělali špatně?” 
„Nevíme…” Blanka se nadechne. „Popravdě — něco víme. Tenhle případ jsem konzultovala s jasnovidcem… můžu vám dát jeho číslo.” 

Ludmila leží na hřbitově. Sebevražda byla překvalifikována na vraždu. 
Markétu po pozitivním ztotožnění DNA předali příbuzným. Po patnácti letech čekání a nejistoty. 
Eriku a Terezu hledá Interpol mezi neztotoženými těly vylovenými z moře. 
„Ty dvě těžko najdeme, ale máme na něj nabito dostatečně. Plus přiznání jako bonus.” 
„Co když to ten magor odvolá?”
„Neodvolá.”
Blanka hledí do dřevěné krabičky. Čtyři kusy šperků, čtyři suvenýry. Pozůstalí je identifikovali. Krabičku Dušan schovával za postelí. Chtěl je stále vlastnit. 
„Mohli bychom je nafotit, dát rodinám a nahlásit jako ztracená,” navrhne člen týmu. „Prstýnky a řetízky se ztratí snadno.” 
„Nemůžeme. Potřebujeme to do důkazů.” 

„Takhle vypadá?” 
„Víceméně. Spíš trochu jinak. Spíš jsem se jím — jí — inspiroval,” odpoví Adam a otočí obraz k oknu, aby barvy uschnuly rychleji. Nostalgický olejový závan. Odpolední výtvarka na střední. Bezstarostné časy. 
„V hlavě to budu mít vypálené ještě hodně dlouho.” 
„Nejsou… nebezpeční. Jednoduše tady jsou, protože… tady jsou. Jako když někdy prší.” 
„Jak dlouho jsi nemaloval?”
„Od vysoké.” Něco by měl dodat. „Tohle nechtělo ven digitálně ani tužkou.” 
„Hlavně na sebe zbytečně netlač,” řekne Nora. „Poslední dny jsem o tebe chvílemi vážně měla strach.” 
V kuchyni se rozpípá budík. 
„Pokusím se.” Vtiskne jí polibek za ucho. „Pojď se navečeřet.” 

Dušana nad ránem probudí tupý šum. 
Vedle postele stojí… cosi se spoustou rukou. Ruce se rozevírají, místo dlaní mají tváře. Čtyři tváře, Ludmila, Markéta, Erika, Tereza pořád dokola. 
Natahují se k němu, obklopují ho ze vše stran. 
Dušan se nemůže pohnout. Nemůže křičet. Nemůže zavřít oči.
„Kvůli tobě jsme stále tady!” syčí tváře. „Budeš pykat. Rozhodni se jak.”

Blanka dorazí druhé pivo. 
„Ráno mlátil na dveře cely a vřeštěl, že všechno přizná,” řekne a přeměří pohledem nejdříve Noru a pak Adama. „Položil to, všechny čtyři vraždy. Prý ho v noci straší. Nevíte o tom náhodou něco?” 
„Možná ho dohnalo svědomí?” 

„Jsem slušný člověk. Jen mi ujely nervy. Byl to výjimečný exces.”
„V minulosti jste byl tři roky v podmínce za napadení,” odpoví kriminalista. „To byl taky výjimečný exces?”
„Markéta byla hysterka. Gábina taky. Kdykoli jsem se chtěl rozejít, očarovala mě a zatáhla do vraždy!” 
„Takže vás očarovala a donutila spáchat zločin, ale nedokázala vám zabránit v domácím násilí?”
„S těma woke novotama jděte do háje.” Dušan se spiklenecky nakloní. „Mezi námi chlapy, vy jste nikdy té vaší nemusel nafackovat?” 
„Ne.”

„Už potřebuje vystřídat. Kdo se hlásí?” řekne šéf za polopropustným zrcadlem. „Musíme toho zmetka utahat. Bude to ještě na dlouho.” 

„Vezmeme ho, ale v pátek platíte pivo. Auto bude smrdět tejden.”
„Neremcej. Taky si mohl pustit zadní dírou.” 
Nora přesune pozornost na Gabrielu, která něco volá za Romanem. 
„Všimla sis?” prohodí Blanka. „Hledala nejdřív tebe a křováky, teprve pak svého grázla. Nebude úplně ztracený případ.”
„Zatímco on ji strčil před sebe a utekl a pak se zajímal akorát o auto. Takového fakt chceš doma.” 
Roman si sedne vedle Nory z druhé strany. „Jsi v pořádku?”
„Ano. Co chtěla?” 
„Dosvědčit, že na ni nechtěl najet.” 
„Vypovídat proti němu nebude,” řekne Blanka. „Snad časem po intervenci psychologa.” Vstane a protáhne se. „Pojedeme.”