DMD č. 12. pro 12. 4. 2025. Téma: Cibule

"Teď ne, slečno, krájím cibuli," ozvalo se Biatris na pozdrav zpod šátku, kterým si Margo chránila obličej.
"Nech mě pomoci. Víš přece, že nemám slzy," zasmála se než stanula kuchařce po boku, "tak se to přece na prádle povídá, ne?"
"Vy si to snad užíváte," mrzela se starší dívka.
"Nějaká moje část zajisté. Jiná, než která chodí zpívat do kostela. A ještě jiná, než která chodí hledat zjara k řece křivatec."
"Pak nemají klevetit. Copak z toho nemáte strach?"
"Je to jen plácání hadrem, Margo. Sama víš, že plakat umím."
Kuchařka si povzdechla.
"Jen si pro to vybíráte neobvyklé důvody."

Když ženě přijde do života dítě, postupně zjistí, že je zcela jiným člověkem, než tušila.
Na povrchu hezká zlatá slupka, kterou všichni vidí. Ale dítě, to jde pod povrch. Nespokojí se s odrolující se vrstvou, jde pěkně až na dřeň. Na to syrové jádro, ze kterého klíčí její opravdové já.
Začne olupovat jednotlivé slupky, nejdřív tu tvrdou, utvořenou zraněními, která si pamatuje. A jde dál, stahuje každou další zapomenutou událost a odhaluje bolest dítěte, ze kterého vyrostla.
Strhává jako náplast jednu vrstvičku za druhou, ukazuje věci, co raději uzavřela do sebe.
Ale do kterých když se řízne, stejně vyvolají slzy.

"I mrtvá vačice je rychlejší než ty."

"Sklapni," zabrblám, zatímco vykopávám hrob. Ruce mi těžknou. Únava narůstá.

Můj parťák nepomáhá. Opřený o náhrobek si hvízdá. Pekelně mě tím se... sejří. Ale když ho napomenu, bude ještě otravnější.

Konečně! Lopata dopadne na vršek rakve. Vypáčím víko a hvízdnu. Nebožtík má kolem úst rozmazanou čerstvou krev.

"Sekeru," zavelím. Parťák mi ji podá. Pořád nepřestává hvízdat. Parchant.

"Česnek," požádám po useknutí upírovy hlavy. U nohou mi přistane nákupní taška plná cibulí.

"Co to sakra je?"

"Česnek neměli. Ale řekl jsem si, že cibule upíra tak rozpláče, že nebude mít chuť pít krev."

"Idiote."

Při páté vrstvě už nemohla narvat ruce do rukávů. Takže to musí stačit. Venku bylo už týden -14 stupňů. Vyvalila se ze dveří a pomaloučku ťupkala na metro. New York zahalila mlha a mráz. Všude sníh, auta nemohla projíždět, lidi se klouzali jako kokosy po vylopatovaných cestičkách. Jako by se zastavil svět, jenom barevná světla prosakovala skrz ledový opar. Jako sněhulák strčila do dveří kavárny, aby se posilnila na cestu. Kavárna byla plná roztávajících sousedů schovávajících se před kalamitou. Za barem byl ten kluk, co se jí tak líbil. Díky bohu neviděl, jak se červená. Nebo, že je to ona.

Volavka se nevracela několik dní. Když opět přistála na zápraží, neměla stání, místo spočinutí složila plukovníkovi k nohám několik cibulek neznámé rostliny a pak se mu pohledem vpíjela do očí a netrpělivě klapala zobákem. Kapitán ji chtěl ukonejšit, ale sekla po něm a pak k němu jednu z cibulek přistrčila. Plukovník vzal rostlinu do rukou a vytryskly mu slzy. Ne z té zvláštní pronikavé vůně, ale z toho, co rostlina tichým hlasem šeptala o svojí domovině, o lidech, které léčila a o těch, které vyléčit nedokázala. Požádala ho, ať ji zasadí, aby mohla zesílit a pomoci i jemu, až jí povolá.

"Snad abychom se nevzdalovali," hlesne Vejvara, leč marná snaha, Kondelík si to štráduje k občerstvení.
"Vejvaro, Vejvaro," vrtí hlavou a obhlíží stánek, "času habaděj, dyť jste nás vytáh za kuropění!" Vejvara potlačí poznámku, že v poledne moc kurů zpravidla nepěje.
"Snad... bychom...," odkašle si.
"Dnešní omladina je celá splašená," blahosklonně pokyvuje Kondelík a pokojně vybírá noviny.

Dojdou na perón. Vejvara si oddychne.
"Dívejte Vejvaro, máme půl, času tak akorát!"
Vejvaru polije horko. Spatří nádražní hodiny.
"Skutečně... je to správný čas?"
"Moje cibule nikdy nelžou! Dyť povídám, že je právě... půl...," Kondelík zbledne.
"Vejvaro! Mné se z vás zastavily hodinky!" vyjekne.

"Huso pitomá!"
Mexická služebná se zvedla od sbírání střepů tak rázně, že její sukně zašustily jako vyplašené pračí hejno. Bylo jí jedno, že si Madame myslí, že na její provinční bordel není dost šik. Nevadilo jí vařit, uklízet, ani vynášet nočníky. Ale tu nadávku si nezasloužila.
"Ten hijo de puta se tu nemá co motat."
Madame napřáhla ruku, ale zmíněný zkurvysyn ji zadržel.
"Jewel, je to jen talíř."
"Je to pravá Míšeň, pane Eduardo."
Pod černým knírem se zaleskla sada vlčích zubů.
"Koupím ti celou sadu, když mi ta holka přinese večeři a nechá si stáhnout všech šest škrobených spodniček."

Ze zvědavosti nakoukla do jedné z beden a skoro hystericky se rozesmála. Takže vážně?! Tady hledači pokladů opravdu neměli šanci legendární komnatu najít! Nepotřebovala další nápovědu, aby jí došly souvislosti: vždyť průchod byl pomocí zrcadla, do kterého nacistický okultista zavřel tu ludru, udělaný na jaře čtyřicet pět.
Ale průchod kam? Do jiného prostoru? Do jiného času? Možné je obojí. Dokonce je možné i obojí najednou…
Pohlédla na kostru na podlaze. “Tys ji to tady hlídal, co? A když se brána pokazila, zůstal jsi tu.”
Esesákovy starožitné hodinky dosud svírala v ruce. Vilém míval podobné…
Zkusila je natáhnout.
Začaly tiše tikat.

„Nezlob se, ale nemohla by sis odložit ty… no, ty podivné šperky?“
„Nelíbí se ti?“ posmutněla Magráta.
„Ale ne, jsou moc pěkné, opravdu. Jen mi to moc evokuje, že jsi čarodějka. Nemám s magií dobré zkušenosti,“ vysvětloval Davos.
„To je mi líto,“ usmála se omluvně, zatímco se zbavovala všech talismanů, náramku s podivnými nápisy, světélkujících náušnic a náhrdelníku s pentagramem.
„Ty za to přece nemůžeš,“ pokrčil rameny. „Mně zase smrdí kapsy cibulí…“
„To jsme ale dvojice,“ vyprskla Magráta a na jeho udivený výraz dodala: „Nezmínila jsem se, že příjmením jsem Česneková?“

Cibulový rytíř se po dlouhé době od srdce zasmál.

„Johne! Okamžitě pojď sem!“ řval Sherlock, jako kdyby hořelo.
Možná, že fakt hořelo.
A víte co? Bylo mi to fuk.
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Jsem zaneprázdněnej.“
Nakvašeně přidusal do obýváku a vytrhl mi notebook. „Kvízem ´Jaká jste zelenina´? To myslíš vážně?“
„Smrtelně.“
„Jsi brambora,“ protočil oči. „Vyřešeno. Můžeme?“
„Nemůžeme,“ sebral jsem notebook zpátky. „A nejsem brambora. Ty cibule jedna!“
„Je ti ze mě do breku?“
Chráníš se přehnanou štiplavostí.
Máš milion ochrannejch vrstev, aby se k tobě nikdo nedostal moc blízko.
Oloupal bych tě, až bych brečel.
Žádný jídlo bez tebe není fajn.
„Věčně smrdíš sírou a vyrost z tebe ukázkovej narcis!“