DMD č. 12. pro 12. 4. 2025. Téma: Cibule

Žil byl malý Cibulka. Ve světě žili tři zlí gerontokrati: ruský křen, americká brambora a čínský ženšen. To vymyslel Nandor, takže sorry. Zlá scvrklá zelenina se spřáhla s rytířem Rajským jablkem a uvěznila všechny členy Cibulkovic rodiny v Ústí, protože Dycky Most! Cibule se ale spojily, porazily je a kolem jejich hrobečku bylo kolečko bez trávy, protože herbicid. A co ty hrsti brusinek, ptám se? A co rašelina? Požaduji, ať si kulkas přesedne! Uvolni se, Naděnko, Colin Robinson ti to opraví, až přestaneš ječet. Hele, kde je Švéd?! Nesežral ho sklep? Je to vo ničem asi. Perkuse cuketa brikule prc!

Trvalo přes dva roky, než se všichni sešli. Skoro všichni.
Longbottomovi nabídli svůj dům. Byl největší, navíc nechtěli shánět hlídání. Marlene málem nedorazila, mezi jejími dětmi se právě jako lavina šířily skřetí spalničky.
Trochu nesví zasedli k prvnímu chodu. Synovec Prewettových poslal cibulačku. Byla silná, ostrá a plná neurčitých a neurčitelných ingrediencí, které patřily do kategorie tajemství šéfkuchaře stejně dobře jako do hlášení pro hygienu.
„Já byl u toho, když ji vařil,“ řekl Gideon zíraje na obsah své lžičky. „A tohle jsem neviděl.“
„Nemůže to být horší než Azkaban,“ prohlásil Frank a snědl první sousto.
Proti všem očekáváním byla vynikající.

Jak Amanda poměrně záhy zjistila, fakt, že se nešťastnou náhodou stala upírkou, nebyl nakonec zas takový problém.
Její život se tolik nezměnil. Nebo aspoň méně, než byste čekali. Například byla schopná pokračovat (a velice úspěšně) ve studiu medicíny. Koneckonců, neslo to mnoho výhod.
Co ale například bylo náročné, bylo najít svou novou, upíří bublinu. Celkem pochopitelně se totiž i v online prostředí upíři drží spíše stranou pozornosti.
Proto musela nějakou dobu znalosti o tom, jak vést svůj nový neživot, čerpat z pověr a oddechové literatury.
Když si třeba poprvé udělala míchaná vajíčka, zjistila, že vyhýbat by se neměla jen česneku.

Krevní konzerva lákavě visí nad sporákem zavěšená na háku a hosté si z ní sami čepují do sklenic lahodný mok.
"Musím čůrat, jdu porno závěsem," zahlásí Průvodkyně a projde lesklými černými lametami (důvěrně nazývanými "devadesátková noční můra"), zakrývajícími průchod mezi obývákem a chodbou.
Nadja zuřivě bombarduje nezvěstného Guillerma zprávami na Messengeru ("Guillermo! Přijď uklidit! Hromadí se tu mrtvoly a Colin Robinson nemůže najít párátko!")
Nandor the Relentless vysvětluje, že Putinovi se v disidentském prostředí říká chuj.
Laszlo Cravensworth se snaží nacpat památeční cibule po svém otci do řitního otvoru svého prokletého klobouku z kůže čarodějnice.
"Kolik je hodin?"
"Plnej komín!"

Bible. Boží slovo. Svaté, neměnné.
A přece pokaždé, když ho otevřeme, úplně jiné.
Důvěrně známá příběhy, omílaná přísloví a klišé. Stereotypy.
Kdyby to bylo opravdu všechno, těžko bychom ji četli přes dva tisíce let.
Kolik významových a výkladových vrstev v ní ta léta dokázala najít?
"To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi."
Boží slovo stále žije.
Ne jen v minulosti, ne jen pro budoucnost.
Mluví do každé doby, do každé kultury, do každého srdce.
Vidět jej omezeněji by bylo zmenšovat Jeho význam.
Někdy potřebujeme odloupat vrstvy předporozumění, abychom se dostali k jádru.
Někdy nás to donutí k pláči.

Dnes jsem v práci na Comic Conu strávila svou WC pauzu průzkumem, jaké cibulovité rostliny mohou růst na Aljašce. Miluju vrbovky, jenže ty mají bohužel jen kořeny. Jako by se někomu dalo zazlívat, že má kořeny, co.
V průběhu své rešerše jsem si osvojila několik latinských názvů, otevřela oficiální botanický dokument správy národních parků, doufala, že nalezený cibulovitý druh bude známý českému obecenstvu, aby si ho mohlo představit...
A nakonec jsem našla ideálního kandidáta. Takže! Představte si, prosím:
Pod promrzlou půdou, pod sněhovou peřinkou, zabalená ve slupkách, plná nastřádaných živin, docela jako malinký kulatý medvídek, spí cibulka iris setosa - kosatce.

“Co to děláš?” nevěřícně se mě ptá Iva.
Vzhlédnu od prkénka a podívám se na ni, jestli to je nějaký test. Vypadá ustaraně. Není to legrace.
“Ehm, krájím cibuli,” komentuji zjevné.
“No ale jak?”
“Normálně? Jak mě to naučili?”
Přichází Kuša.
Hledám podporu: “Že je tohle normální způsob, jak krájet cibuli?”
Ukazuju, jak nejprve překrojím cibuli napůl, tu půlku pak v horizontální rovině dvakrát, potom na menší části vertikálně a nakonec na to kolmo krájím malé kostičky.
Kuša se začíná smát. “Proč to děláš takhle?”
Teatrálně odhazuju nůž. “No dobře, tak já tady vůbec nemusím být, dokrájejte si to samy!”

Přešlapovali jsme na rozdělovací třídě a já v rukou očekáváním drtil baterku. Vřelo to ve mně jako před noční bojovkou na táboře, ale tohle bylo jiné… vědomí, že přijde násilí...
„Kája je viděl, byl to žlutokošiláč, kluk s červenou čepicí, zrzek a ještě dva. Vzali to tudy,“ Riko ukázal rozhodně přes křivé střechy směrem k Cibuli, tedy věži se špičkou v jejím tvaru.
S druhým nejstarším chlapcem si nás rozdělili do dvou skupin: „Zpráskáme je jako psy,“ zaveleli, a potom jsme se rozběhli se zaťatými pěstmi dlážděnou ulicí dolů k Přístavní. Čekal mě první hon na cizáky uvnitř naší čtvrti...

"Co je v tom BDPčku?" chtěl vedět Pedro, když zahlédl Crevanův výraz.
"Nechceš to vědět..."
"Co tam je?"
"Šušenka, ten křupavý odporný fit chlebíček, žvejkačky..."
"Crevane..."
"Je tam indické curry s čočkou."
"Kriste, vždyť včera byla cizrna..."
"Jo."

Crevan chvíli štrachal v batohu.
"Našel jsem tuňáka od snídaně."
Pedro začal přehrabovat svůj.
"Já mám cibuli!"
Oba templáři se na sebe zazubili. BDPčko skončilo na dně batohů. A oni si o chvíli později pochutnávali na tuňákovi s cibulí.

"Tak jak vám chutnala nová BDPčka?" Ptal se výkonný seržant když se vrátili na základnu.
Beze slova mu je naskládali k nohám.
Nedotčená.

Nizozemsko je známé jako země tulipánů. Cibule těchto květin však způsobily v zemi jedno z největších ponaučení v ekonomické historii. V sedmnáctém století se začaly křížit jednotlivé barevné kombinace tulipánů. Začaly být populární, ale nabídka byla silně omezená a cena začala prudce stoupat. Cibule koupené za pouhý jeden gulden se za pár let prodaly za tisíc. Vznikl zákon na ochranu tulipánů a celá infrastruktura – dražby, notáři, burzy, sklady a cenné papíry. Kvůli investicím do tulipánů se prodávaly nemovitosti a podniky. Tržní bublina praskla v roce 1637. Tulipánový trh se zhroutil a jediné, co šlo s cibulemi udělat, bylo je zasadit.