DMD č. 12. pro 12. 4. 2025. Téma: Cibule

Začalo to u suknice cibule.
Ono to je vážně tvořeno buňkama, já je fakt vidim!

Pokračovalo to, když mi taťka sehnal starý vyřazený mikroskop.
Moc to sice nesvítilo, ale věděli jste, jaký krasavice krásný jsou buchanky?

Další pokračování to mělo v prváku na vejšce, že prej histola je ještě horší než anča.
Kdepak! Tam je přece všechno vidět a člověk hned ví, jak a proč to funguje. Stačí to jen popsat.

Kam dál? Na interně není místo, na dětským taky ne. Hele místo a s mikroskopem! Ale na postgraduál. Mám to zkusit, nemám to zkusit?
Tam mě stejně nikdy nevezmou.

Byl klid. Až podezřelý. Poručík Charles Gagneux periskopem vyhlížel přes okraj zákopu.
Ostnatý drát, zbytky stromů, mrtvá těla proměněná v součást krajiny.
Gagneux nahmatal poškrábaný kov hodinek a vytáhl je z kapsy.
Ostatní důstojníci dávno přešli na náramkové, jenže tyhle hodinky dostal jeho děda za promoci a jemu je dali do války.
Nevěřil těm nesmyslům o kulkách zastavených rodinnými hodinkami, ale jeho matka ano. A on dodržel své sliby.
Ciferník byl odřený, ručičky skoro nešlo vidět a navíc šly už od bitvy na Marně napřed.
"Kolik je hodin, pane?"
Šly napřed, nebo se zpožďovaly? Nemohl si vzpomenout.
"Jedenáct. Je jedenáct."

Všechno je připravené, madam,” hlásí Derek.
Regina mlčky kývne.
Všechno je připravené. Stačí jen vydat pokyn. Přesto váhá. Ticho ruší jen tikot hodin na zdi, odměřující čas.
Čas, to je přesně to, co by potřebovala. Čas na rozmyšlenou. Čas na pokus a omyl.
Její mentorka mívala staré cibule, s vyrytým nápisem na víčku. „Žij teď, lituj potom,“ psalo se tam.
Žij teď. Čas na pokusy nemá, ale čas na váhání také ne.
„Spusťte to!“ rozhodne.
Derek se lehce ukloní a bez debat vyrazí splnit příkaz. Regina se s hlubokým výdechem zapře do opěrky židle.
Pokud to nevyjde, alespoň něco zkusila.

Cibule se kutálejí po dvoře, naráží do okrajů nerovné dlažby a postupně z nich odletují tenoučké vrstvy slupek.
Muž, který dal právě vyrazit bránu, jednu zvedne a zakousne se do ní jako do jablka. Pak ji odhodí. Ostatní vojáci za jeho zády se tomu bůhvíproč uchechtnou.
„Je tu pán domu?“ řekne tónem, který nepřipouští špatnou odpověď.
Služebná, která upustila koš, na něj hledí s hrůzou v očích a jen polyká.
„No tak, bude to? Doveď mě k němu, jinak…“ pronese výhrůžně.
„Kdo jsi?“ vypískne dívka. „Co chceš?“
„Podplukovník Zwiebel. Ve jménu saského kurfiřta Jana Jiřího s Arnimu zabírám tento dům.“

„Srovná, neboj,“ hladí mě po vlasech.
„Co když ne. Vypadám jako hroch.“
„Ale milej. Už toho učení nech. Uděláš mi hlavu.“
S radostí. Derivace nemají nožičky. Jako někdo. Automaticky zastrkávám bouli na břiše. Když se uvnitř mrská, pohyby jsou vidět i přes triko. Ať už vyleze!
„Za měsíc bude venku,“ čte mi myšlenky.
„Odvezlas ten kočárek?“
„Je u sousedů. I když já těm pověrám nevěřím.“
„Jistota je jistota,“ máma byla nekompromisní. „Kočár nesmí do domu, dokud se děcko nenarodí.“
Sedá si ke stolu, přes ramena igelit.
„Mami, tohle děsně smrdí!“
„Cibule kryje šediny, kočičko. Já se ještě na babičku necítím.“

Nesnáším ten pach. Kdykoli ho ucítím, sevře se mi srdce a hlavou běží vzpomínka na událost mého dětství.

Ten hajzl nás ve vesnici měl všechny pod palcem. Dřel z nás kůži zaživa a běda tomu, kdo by se vzepřel. Takže když jednou vzkázal mému otci, aby mě přivedl k němu, otec bez zaváhání poslechl.
Třásl jsem se jako osika a brečel. Přistoupil ke mně, pohladil mě po tváři. Z dechu mu zavanula cibule, když mě surově přitiskl břichem na stůl. Jednou rukou mě přidržoval a druhou si odepínal kalhoty. A pak...

Dodnes nenávidím pach cibule. Vyvolává ve mně vyjící zvíře.

Tik. Tak.
Tik. Tak.

Kapesní hodinky podědil po dědečkovi. Dal mu je na smrtelné posteli. Vnoučkovi bylo tehdy dvanáct let, akorát nástup puberty, takže to nedokázal plně ocenit. Teď po letech vlastně záviděl dědečkovi, že mohl odejít věkem, ve vlastní posteli, obklopený rodinou.

On tohle štěstí nemá. Není nikdo, komu by dědečkovy cibule věnoval.

Tik. Tak.

Naposledy pohlédne na kovové ručičky. Čas je neúprosný. O jedno své právo se však připravit nedá. Když už to musí skončit, tak si aspoň sám určí jak.

Tik. Tak.

Jeden krok. Stačí jeden krok do neznáma. Jeden krok do prázdna a bude konec.

Tik.

Dům rodiny Yagami byl tichý a tmavý. Bylo po půlnoci a všichni členové spali ve svých ložnicích. Dokonce i Light, s pečlivě uschovaným zápisníkem, ale ne tak Ryuuk. Shinigami stál na rukou, už hodnou chvíli.
Jablka… už několik týdnů jsem je neměl. Light mi je slibuje, ale čekání je otravný. Od svého zápisníku se nemůžu vzdálit nijak daleko, ale dokud je ve stejném domě, tak to stačí.
Ryuuk se rozhodl, postavil se zpátky na nohy.
Nikdo, krom Lighta, mě nevidí. Opustil jeho pokoj, sešel do kuchyně.
Vida… sáhl do košíku na lince, zakousl se.
Tfuj… cibule… to snad není pravda!

Čas se stočil do spirály.
Nebylo jaro. Byl den, kdy první mladé kryse zezlátly chloupky na hřbetě a aflézie nasadily na květ.
Nezavonělo léto. Byly jen čas, kdy volavka snesla nová vejce a ropucha se zlatýma očima objevila sluncem vysušené mumie mravenčích larev a radostně je zhltla.
Nenastal podzim. Semena pomalu couvala ke středu, pupeny zatahovaly do větví a cibulky se bázlivě schoulily pod zem. Zvonky v obavách ztichly. Hnědokvětý uschnul.
Protože Naháčci chladem zesílili. Vytáhli kořeny ze země. Sešikovali se pod buky.
Postupovali v rojnici a při hledání nových teritorií nekompromisně likvidovali, co jim stálo v cestě.
Zavládl mráz.

Nemá světlo, nicméně v chodbě není úplná tma. Zvedne hlavu. Strop září jako natřený světélkující barvou. Možná jsou to nějaké houby, četla to tom kdysi v časopise…
Vstane. Jde to podezřele snadno.
Rozhlédne se.
U stěny je vyskládaná řada beden. “KÖNIGSBERG - GEHEIM” přečte napůl setřený nápis na jedné z nich.
Popojde pár kroků. Hůl jí nechybí.
V temné hmotě na zemi pozná ležící postavu.
Poznává uniformu i insignie SS: Obersturmführer . Zbyla z něj jen kostra.
Cibule v jeho náprsní kapse se zastavily v sedm.
Doramo chápe, co se stalo.
Prošel kdysi zrcadlem a… už nemohl zpět.
Stejně jako nyní ona.