DMD č. 05. pro 5. 4. 2026. Téma: Osamělé vrznutí

Vrátil se. Ne jako ztracený syn. Jako dobyvatel. Vezme si, co mu patří právem silnějšího.

Vítr kvílel. Prkna visutého mostu vrzala.

Čekal. Uměl být nekonečně trpělivý. Věděl, že se dočká.

Osamělá postava na druhé straně. Blíží se. Ještě nic netuší.

Blesk rozčísl svět na dvě části. I počasí bylo na jeho straně.

„Otče,“ usmál se dravčím úsměvem.

Vteřina zmatku. Radost z návratu ihned přehlušená obavami.

„Je čas,“ pokývl a vykročil.

Couval, snažil se dostat zpět na pevnou zem. Bláhový stařec.

Padal…

„Král je mrtev,“ pokývl Euron spokojeně. „Těšte se na nového krále!“

Ďábelský smích, vrzání prken, bouře. 

Osamělá postava odchází.

Ani pro pravnučku hrdinných řeckých partyzánů není snadné hlídat rodinný obchod, když je sama, kdykoli se mohou vrátit bandité a je jí teprve devět. 

I když drží v ruce nabitou pistoli Glock 20. Obrovskou a těžkou. 

Trochu ji ve skutečnosti děsí i ta pistole.

Najednou se ozvalo zavrzání. A další. Někdo tu je!

Eleni neváhala. Namáčkla spoušť, jak jí to matka ukázala, a po sluchu vystřelila.

Dveře od skladu se rozlétly. "Nestřílej, Eleni!"

"Strejdo Jannisi, tati, to jste vy?" 

"Nosíme ukradené věci zpátky do obchodu. Pojď nám pomoct."

Když odešli, s posledním osamělým zavrzáním podlahy přešla místností průhledná bílá postava.

52. den
Ráno změřil tlak, teplotu, rosný bod, směr a rychlost větru a srážky.
Nabil si solární panely.
Odpoledne proceduru opakoval.
Večer proceduru opakoval. 
Data zadal do systému.

485. den
Ráno změřil tlak, teplotu, rosný bod, směr a rychlost větru a srážky.
Nabil si solární panely.
Servobot mu opravil levou nohu. 
Odpoledne proceduru opakoval.
Večer proceduru opakoval. 
Data zadal do systému.

1480. den
Ráno nevstal. 
Levá noha zavrzala a přestala fungovat. Servoboti se vypnuli už před 385 dny. 
Meteorobot už žádná data neodešle. 
Vlastně je to jedno. Země je už 1480 dní jen další studená a mrtvá planeta ve vesmíru.

V posledních dnech bylo čím dál těžší ráno vyslyšet opakované volání budíku a vylézt z postele. Dneska se mu nechtělo už vůbec. Nakonec upřednostnil riziko osamělosti v davu před strachem, že se zaplete do vlastních lží, proč najednou mění plány. Už po cestě autobusem ale litoval. Hovory mu připadaly jalové a jeho nervózní smích přicházel v těch nejméně vhodných chvílích. Naštěstí těch, co se rádi poslouchají, bylo dost a tak se Petr snažil imitovat výrazy druhých a nikdo si ani nevšiml, že nemluví, že se opožďuje, že odbočuje a že po něm zůstalo jen vzdálené vrzání jehličí a praskání větviček.

"A takhle je to pokaždé. Jednou vrzne, a pak už nic! Zatracenej krám!" zlobil se Oliver.

"Co že to má být?" zkoumal Henrik rozbitý stroj.

"To je tátova motorová pila. Kdyby ten motor naskočil, tak by se s ní dalo řezat dřevo."

"Pila, říkáš..." zamumlal Henrik a začal cosi kutit.

...

"Řeže hezky, ale takhle úplně fungovat neměla..." škrábal se Olík na hlavě. 

"Počkej, jak jinak by měla fungovat? Je to pila, i když je dost tupá. Na tom se přece nedá nic zkazit..."

"To bych si nebyl tak jistý..." pronesl Oliver sledujíce, jak se zatahuje a vyjíždí celý list pily.

John Watson považoval sám sebe za trpělivého člověka.

Ale jeho trpělivost právě přetekla.

Jeho nový spolubydlící, Sherlock Holmes, pořád vrzal.

Vrzal ráno.

Vrzal během oběda.

Vrzal namísto odpoledního čaje o páté.

Vrzal v noci.

Vrzal o svátcích.

Vrzal v pracovní dny.

Vrzal na střeše.

Vrzal v koupelně.

Vrzal v obýváku.

Vrzal v kuchyni.

Při vzácných příležitostech vrzal i v Johnově ložnici.

John nikdy nepotkal člověka s takovým apetýtem k vrzání.

Nakonec se rozhodl Sherlocka konfrontovat. "Můžeš s tím vrzáním přestat?"

"Je to rozptýlení, když jsem osamělý," namítl Sherlock a vytáhl housle.

John se ze zoufalství rozhodl si se Sherlockem vrznout.

"Workoholička se srdcem na dlani". Nejčastěji těmito slovy se dnes naposledy loučily zástupy lidí v katedrále Svatého Dyndy s Eulálií Rozcapenou, která si pro svoji cestu na vrchol Věhlasu vybrala alias Hluboká Myšlenka. Od jejího náhlého úmrtí před týdnem jako by uplynula celá věčnost, kterou mnozí využili k nasdílení až příliš osobních vzpomínek. Ze začátků, z konců, ale i z průběhů. Dodnes máme v paměti noblesu, se kterou z rukou prezidenta přebírala medaili Za zásluhy v oblasti kultury a sportu. Pornokritická obec neopomněla zdůraznit inovativní přístup a četné žánrové přesahy. Důstojné ticho obřadu přerušilo až příliš osamělé vrznutí víka rakve.

Páter Kilián bol spokojný. Ubehli tri dni od Helginho pohrebu a stále bol kľud. Dobytok nehynul, v dedine sa kiahne nevyrojili, na potopu to tiež nevyzeralo...

Ale ľudská predstavivosť je ľudská predstavivosť...

"Počul si?" začul šeptať jedného miništranta. "Na cintoríne straší stará Helga!"

"Povedačky! Tiež všetkému veríš.." odvetil pohŕdavo druhý.

"Straší! Tomáš hovoril, že niečo počul, keď sa domov vracal... a zrovna polnoc odbila.."

"Tomáš vyskočí jak strelená srnka, len v tichu zavŕzga vetvička!"

"Žiarliš, pretože ty by si v noci na cintorín nikdy nešiel!"

"To teda šiel!"

"V noci sa na cintorín nechodí!" zahrmel páter. 

Debata stíchla. 

Ale neskončila...

It made no sense to describe a sound as lonely, but that was the word that came to Lije as he held the flimsy sheet. It was no bigger than a clock-display, and showed a crude animation; a child's stick-figure drawing come to life. Now and then, it made a soft squeak.

"This belonged to the victim?"

The neighbor, a dour-faced woman, shrugged. "He said it was some kinda robo-pet, like them rich kids have." She snorted. "Look at it!" 

Lije did. The dead man had no family, no friends. We'll find your father's killer, he told the flickering creature. 

Je ticho. Jsi jen ty, skála a kdesi dole člověk, kterému jsi svěřila život.

Do ticha občas zavrzá karabina, když cvakáš další bod. Kdybys uklouzla, poletíš 4 metry.

Loni jsi spadla. Ne jako normálně - udělala jsi chybu a skončila na Bulovce. Nic ti nebylo, ale ten moment si s sebou neseš doteď.

Dneska jsi znovu chybovala. Taky se nic nestalo, ale ohrozila jsi člověka, kterého miluješ, a to se zvládá těžko.

Neděláš to kvůli adrenalinu. Mohla sis vybrat jiný sport, ale něco na tom pohybu tě prostě okouzlilo. A tak lezeš, i když víš, že každá chyba může být poslední.