DMD č. 05. pro 5. 4. 2026. Téma: Osamělé vrznutí

Geralt si myslel, že takhle brzo, kdy na trávě ještě neroztála jinovatka, bude v lese sám. 

Rozhodně nečekal rozladěné zvuky loutny a zimou rozklepaný zpěv.

“Marigolde?”

Bard málem spadl ze stromu, na kterém seděl.

“Geralte!” Zasmál se. Neznělo to zrovna upřímně: “Co tu děláš?”

“To bych se měl ptát já tebe.”

“To víš,” Marigold zadumaně přejel prsty po strunách: “My umělci jsme jak ptáci, a jak se říká, skřivánek si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout…”

Odněkud z dálky zněl štěkot.

“A ty sis vrznul tak,” povzdech si Geralt: “že tě teď po lese nahání něčí manžel se smečkou chrtů.”

Osamělá Chell vstoupila do hlavní jeskyně solného dolu. GLaDOS v bramboře byla ztracená kdesi v tomto obrovském prostoru.

V kyselinovém jezeře ležely kovové sféry neskutečných rozměrů. Do výšin se tyčily surrealistické konstrukce. Kovové výztuže o sebe skřípěly, jak se celá stavba sesedala.

Chell obcházela stavbu podél korozivní tekutiny, hledala průchod, skulinu, kterou by se dostala dál. Zatím nacházela jen zapečetěné vchody.

Nakonec jí přálo štěstí. Jedny dveře částečně vyvrátila sesutá zeď. Za nimi probleskovala portálová plocha.

„Jen si vrzej!“ pomyslela Chell ke skřípajícímu dómu. „Já se dostanu na povrch!“

Otevřela první portál na cestě vzhůru. Opuštěná jeskyně zůstala za ní.

Odlesky hořící lípy zeslábly. Hvězdnou oblohu zakryly mraky. Podivný průvod prostupoval temnotou. Drobný chlapec ve školní uniformě oběma rukama rozhrnoval vysokou trávu i zkroucené šlahouny ostružin a nad ním se jako svatozář tetelilo hejno můr. Do křídel se opřel vítr.  Na ulízlých vlasech přistály první dešťové kapky.

„Úkryt!” 

Metoděj se zdvihl ze země. Po dlaních se mu rozmazávalo bahno. Uniformu měl promočenou. V dálce před nimi se rýsovaly obrysy domu. Schodiště obsypané balustrádami vedlo ke vstupním dveřím. Osvětlená okna zářila do tmy.

“Nepotřebujeme společnost!” Chlapec se zarazil a sevřel ruce v pěst. 

Dveře vrzly, vylomily se z pantů. Světla zhasla.

Obyvatele městečka Villafranca se probudili do prostřed noci, všichni do jednoho vyděšení hlasitým zvukem, který se neznámo odkud ozýval. Ti nejodvážnější zjistili, že to vrzají housle. Zvuk příšerný ozýval se přímo z pohřební komory, kam včera bezbožníka uložili. Vrzání ve stejné tónině pořád dokola neslo se osamněle nočním tichem. Umrlcovu komoru zatarasili a rychle se rozutekli. 
Když ráno ve větším počtu vrátili se ke ztichlému místu posledního odpočinku, křižovali se všichni zděšením. Rakev, ještě včera pohřbená pár stop pod zem, síly nepochybně ďábelské vynesly na povrch.
Ještě téhož dne byly ostatky odvezeny jinam. Klid však našly až za dvacet let.

„Musím se Coře omluvit,“ mumlal Drobek, „zničil jsem jí šaty…“

Picek nereagoval. Snažil se usnout. 

„Zajdu k ní. Omluvím se.“

 „Spi už!“

„Půjdu hned!“ 

Drak popadl pytlík prchavek. Zuřivě s ním třepal. Picek vylétl z postele, chytal houbičky, než spadnou. Marně. Jedna se rozprskla o podlahu. Drak zmizel.

„Zatracenej paličák!“ 

Picek upustil další houbu. Dostihl Drobka v Cořině obýváku, ocas vklíněný do kuchyňských dveří. Popadl ho za tlamu dřív, než mohl vzbudit celý dům. Praštil o zem poslední prchavkou a byli pryč.

„Kdo je tam?“ vyběhla Cora z ložnice.

Byt byl prázdný. Odpovědí jí bylo jen osamělé vrznutí kuchyňských dveří.

Kam až si Matthew pamatoval, provázel jeho usínání matčin pohled. Každou noc, než odešla do boje, loučila se Charlotte Fairchildová se svými dětmi. Po domě se pohybovala nelyšným krokem lovců stínů, ale prkno přede dveřmi Matthewova pokoje bylo staré a vždy ji prozradilo tichým vrznutím. Matthew nikdy neusnul, dokud to zavrzání nezachytil.
Dnešní noc žádné vrzání nebude.
Matka neodchází. 
Leží v ložnici a možná nedožije rána. 
"A jestli umře, tak jsem to já, kdo ji zabil," opakuje si Matthew a zakazuje si plakat. 
Vzpomene si na placatku, kterou ukradl v kuchyni. 
Lokne si. Pálí to. Ale konečně ho to ukolébá.

„Co se dá dělat, tady si nevrznu.” 

Princ nahodil nacvičený úsměv a smířený s osudem zamával slizkému davu. 

„Sbohem kuňky! Čas vydat se do bažiny zaslíbené, líbající ropuchou oplývající!”

Pečlivě prostudoval mapu a zamířil ke kočáru. Obojživelnice hlasitě zakvákaly. 

„Co říkáte? Zkuste být výmluvnější!”

Dvířka kočáru se s hlasitým vrznutím přibouchla. Alberto v němém úžasu sledoval desítky žabích praciček, které je přidržovaly na místě. Svaly jim jen hrály.

„To je tedy síla,” odfrknul si princ. „Vážně si myslíte, že půjdu po svých?”

Ropuší sbor pokýval hlavami, až se hladina rozhýbala. Uměle vytvořená žabovlna strhla kočár a pohřbila ho v bahně.

První hlídka se překlopila do druhé poloviny. Ticho rušilo skřípění lan a úpění dubového trupu. Fergus zkontroloval konce lan. Z kapsy vytáhl dýmku. Očima padl na Tobyho. Kluk usnul u paty stěžně. Měl by ho vzbudit. Místo toho ho přikryl svou kazajkou.

***

Talíř s nedojedenou večeří se krčil vedle lodního deníku. Frances přecházela po kajutě. Hlava těžkla starostmi. Konvoj svazoval ruce. Jestli je Hermine objeví, nesmí nechat Bertranda vzdát. Pokud zajme on ji... Zaplašila černé myšlenky. 
Dveře kajuty vrzly. Jones chtěl nabídnout ještě pár topinek. Místo toho sklidil ze stolu. Navzdory neobvyklé hodině připraví čaj. Věděl, že kapitán spát nepůjde.

Laděnka Nováková konečně osaměla a ztěžka dosedla na postel. Ozvalo se tiché zavrznutí. Paradoxně to byla první normální věc v celém dni. 

Už to nástupiště! Mezi devítkou a desítkou přece žádné není! Jak se tam najednou vzalo?

A ten jejich průvodce, Rubeus Hagrid… nikdy tak velkého člověka neviděla.

Od rána do večera se děly podivné věci.

Nakonec ubytování. Vyděsila se, když uviděla stanové městečko jako na skautském táboře. Jak se krucinál do malého áčka mohla vejít ložnice, koupelna a kuchyňský kout? 

Rozhovorům spolucestujících většinou nerozuměla. Byli nadšení, ale nikdo se ničemu nedivil.

Jsem fakt jediná, komu tohle všechno připadá nenormální!?

„Komandére,“ zasalutoval kapitán Yoss, když vstoupil do výtahu, „ty dveře jsem zatím nenašel.“
„Jaké dveře?“ nechápala Abby a těžko se jí divit.
„Ty, co u nich vrže hydraulika, madam,“ opáčil klonovaný pilot bez váhání.
„A proč je hledáte?“
Teď už zaváhal. Mohl říct buď ‚protože zadavatel toho ticketu je trouba a neví, že na Mstiteli je dveří asi bžilion a půl‘, nebo ‚protože nemám nic lepšího na práci, když celá moje letka už třetí měsíc čeká na stroje‘, ale vymyslel ještě třetí možnost.
„Pomáhám údržbářům s úkoly nižší priority.“
„A sám?“
„Jo, ostatní hledají… něco jiného.“
Konkrétně do čeho píchnout.