Lucifer

Hned za branou Effrulu se rozprostírají Pole bolesti. Na nich jsou Zatracení mučeni na mnoho různých způsobů. Jejich utrpení je sklízeno jako obilí a zpracováváno v mlýně na jemný prášek, který pekelná šlechta užívá k povzbuzení smyslů.
Na dohled od Polí bolesti spatříš Les sebevrahů. Kdysi to byl jen malý remízek, dneska se jeho konce nedá dohlédnout. Tam si dávají schůzky zamilovaní démoni a lámou ze stromů větve. Je to velmi zábavné, protože z ulomených větví kapou krůpěje krve a postižený strom se otřásá a úpí až z hloubi kořenů.
Kdože to řekl, že je lepší umřít než se oženit?

Jeho pekelné souložnice ho milovaly pro jeho moc. Ona ho miluje pro vše ostatní. Proto mu vyzná lásku, až když se zřekne říše. Když mu Pán Snů utne křídla.
Tehdy ji poprvé políbí a odejde. Následuje ho zpovzdálí, nevtíravě, ve stínech. Jde v jeho šlépějích pouští, bouří a plamenem. Do paláců i bordelů, znetvořenou tvář zahalenou, ruku na dýce. Čeká, až ji bude potřebovat.
Přisedne k němu u fontány v Central Parku, když má oči prázdné jako papír.
“Nezůstávej se mnou,” řekne tiše. “V tomhle vesmíru nemám místo.”
“Mhůj vhesmír jhe tham, kdhe jsi thy.”
Tu noc se milují poprvé.

Západ hořel. Nad mořskou hladinou zářila jedinečná a neopakovatelná kombinace barev.
Lucifer přes špičky propletených prstů sledoval, jak slunce zapadá za obzor.
Bůh byl opravdu umělec. Jeden každý západ slunce od stvoření do té chvíle byl jedinečným uměleckým dílem. Dokonce i v dobách, kdy ho mohly vnímat jenom améby v živném roztoku moří, plýtval Bůh svým uměním na dechberoucí podívanou končícího dne. Umělec od prvního do posledního dechu. Stvořitel.
Lucifer lehce nakrčil obočí. V hlavě se mu formovala myšlenka.
Tohle zvládnu taky, usmál se.
A když slunce zmizelo docela, vstal z pláže a vyrazil na cestu za stvořením vlastního vesmíru.

Má ji v sobě, tak jako všechno stvořené. Malou jiskru, kterou eóny mučí, dusí a popírá. Čas od času se mu připomene v tu nejnevhodnější chvíli. Na trůnu říše zatracených ucítí trýznivý závan soucitu. Pod prsty na klaviatuře se vetřou dva takty chorálu, který kdysi složil na Jeho počest. Pohlédne na západ slunce a zahlédne ostrou dokonalost krásy.
Trvá to vždy jen okamžik. Jeho sebeovládání je jako ocel tříštící všechno, co jí stojí v cestě. Prodlevy mezi relapsy jsou čím dál delší. Přesto se neobelhává. Vzepřel se nebi a byl z nebe svržen. Ale kousek nebe v sobě zabít nedokáže.