DMD č. 21. pro 21. 4. 2012. Téma: Perpetuum mobile

Hodil jsem po něm potvrzení o zaplacení elektřiny.
„Díky,“ zamumlal a dál se věnoval večerním zprávám.
„To je všechno?“ zeptal jsem se poněkud nedůtklivě a pokusil se zaujmout jeho pozornost tím, že se postavím před televizi. „Chodím nakupovat, vařím, uklízím, vysávám, peru ti oblečení, vytírám po tobě v koupelně, asistuju ti při vyšetřování, starám se o tvou popularitu, obíhám za tebe úřady a k životu mi má stačit tvoje DÍKY?!“
Mycroft, který celou dobu seděl vedle něj na pohovce, se ironicky pousmál.
„Zdá se, že Sherlock opět nezklamal. A to jsme si donedávna mysleli, že perpetuum mobile je pouhá utopie.“

Severus Snape měl pocit, že jeho život ztratil smysl. Bylo po válce, jemu se lstí povedlo zachránit svůj život od jedu toho proklatého hada a za zásluhy získal Merlinův řád. A přes to sedával dlouho po tom sám ve svém panství, které zdědil po jakýchsi předcích, naprosto bez chuti k čemukoli. Večer za večerem se opíjel whisky kvůli svým vzpomínkám. A pak přišla ona. Ani se nezeptala, zda může dál, prostě vstoupila do jeho sídla a nedlouho poté i do jeho života. Jako by dala všemu nový rozměr jen svou přítomností... Najednou se cítil skvěle. Láska je nejlepší perpetuum mobile.

A/N: Děkuji Tess za nápad a Mivce za to, že mě k tomu dokopala :-)
Když Bábi Zlopočasná odkopla třetí klubíčko fialové vlny, naskočila jí na čele přemýšlivá vráska. Nepořádek? Tady, ve Stařenčině domku?
Dotyčná tázavý pohled zachytila a rozširovala se hbitostí profesionálního dekodéra.
„To nic, Esme, to je jen moje pertentonc mobile,“ blýskla se Stařenka znalostí cizích slov.
„Bydlí v prádelně za neckama a žere fusekle. Dycky jen ty fialový."
„A ty klubka se berou kde?“
„No, víš, když ty fusekle přežvejká, tak je pak zase vytento...“ pokusila se to Stařenka nějak kulantně osvětlit.
„Gyto Oggová!!!“
Stařenka se usmála andělsky nevinným úsměvem a dodala: „Ale z tý vlny mi potom snachy vždycky upletou nový.“

„Perpetuum Mobile, to je parádní písnička,“ pravila dívčina v černém kostýmku s bílou halenkou a tiskla se při tom k muži, jehož až magicky přitahovala její ladná šíje.
„Hm,“ odpověděl jí a přivoněl si k její pokožce. Feromony jej nakoply až hluboko do útrob. Omámen na ni civěl a nebyl schopný dalšího slova.
„Připomene mi to vždycky nás dva. Dva zatracené, věčně v pohybu, snažící se dosáhnout nějakého pomyslného cíle. Navždy se snažící o nedosáhnutelný klid.“
„Já to mám tedy spojené jen s tím filmem… jak se jmenoval, no…“
„Mary a Max.“
„Co?“
„Film, který zaručeně rozbrečí trolla.“
„Jo, ten.“

Když jsem byl mladší, asi bych se větě To je život na draka jen zasmál. Řekl bych si, že lidé neví, o čem mluví. Dlouhý život má svůj obrovský půvab, ať už se jedná o draky nebo lidi.
Když Lenka umírala, slíbil jsem jí, že se postarám o její potomky. Jak jsem měl u všech draků tušit, že to bude tak složité.
Strom jejích potomků se rozrůstal, společnost degenerovala a přestala v nás věřit. Měli jsme se stát pouhými loutkami v rukou vládců. Můj rod se rozhodl z tohoto světa odletět, ale mě zde váže přísaha.
Jak dlouho trvá věčnost?

„Moje perpetuum mobile několik měsíců zalévá pařez!“
„Moje perpetuum mobile valí kámen do toho kopce mnoho tisíc let!“
„Moje perpetuum mobile neustále umírá a ožívá!“
ON jen usrkl vodu ze sklenice.
Potom zavřel oči a ostatní náhle viděli Zemi, jak se točí, jak lidé umírají a jak se rodí. Jak jim proudí krev v žilách. Jak stále chodí po špatné straně chodníku, jak se zlobí, zuří, zamilovávají, hádají a chovají se jako naprostí pitomci. Jak se dotýkají věcí, o kterých tuší, že jsou horké, a jak cukají. Jak nesprávně používají cizí slova.
Mile se usmál.
„A teď si mě trhněte…"

Karel si někdy připadal jako stroj.
Jeho život se točil v kruhu. Nezaspat. Přijít do práce. Často přesčas, někdy dlouhý. Návrat do prázdného bytu. Večerních deset kapek, ne protože by nemohl usnout, ale aby se zbavil těch snů.
Přicházely za trest. Každá akce vyvolá patřičnou reakci. Mívaly tvář muže, kterého zabil. Mohl ho zneškodnit. Místo toho mu dal možnost kouzlo dokončit a zjistit, že je Karel umí otočit proti němu.
Někdy se dva dny zapomněl najíst.
Pak lektvar přestal účinkovat. Musel přidat jednu kapku.
Jako stroj. Který funguje pořád stejně, ale potřebuje víc paliva.
Jednoho dne přestane fungovat.
Anebo vybouchne.

Poznámka: Jestli jsem někomu ukradla nápad, tak se omlouvám. Nebylo by to vědomé.
Upozornění. Přesto asi trošku BJB
Přišla domů. Tašky hodila na postel a vyrazila si připravit šálek čaje. Ranní schůzku zvládla, vyzvednutí materiálů ze skladu na druhém kraji města taky. Prosba o zanesení jakýchsi lejster na třetí kraj města ji zaskočila, ale udělala to. To na náhlou nutnost zajet pro hosta do sousedního města už trochu vrčela. Nicméně návštěvu vyzvedla, dopravila a vyrazila domů. Dokonce zašla na nákup. Ale teď ji čekal jen ten čaj.
Vyzvánění telefonu. S neblahou předtuchou ho zvedla. „Jani, prosím tě, máme problém... mohla bys přijet do kanceláře, co nejdřív?“ Vidina chvilky klidu se rozplynula. Věčně v pohybu, to byl její život...

Že Sherlockova mysl nefunguje běžným způsobem, na tom by se pravděpodobně shodli všichni, kdo ho znali.
Že samotný Sherlock nefunguje zcela běžným způsobem, to jste poznali, pokud jste s ním strávili delší čas, nebo jste s ním, dejme tomu, sdíleli střechu nad hlavou.
Byly chvíle, kdy se jeho energie zdála naprosto nevyčerpatelná. Chvíle, kdy dokázal celé dny vydržet bez jídla, bez spánku a prakticky bez zastavení.
Když byla jeho mysl zaujata nějakým případem, neexistovala pro něj únava. Podněty, otázky, nápady, dedukce a asociace byli těmi pravými pohonnými hmotami, které ho udržovaly neustále v pohybu.
Horší bylo, když podnětů byl nedostatek...

Dokud jsme seděli ve vlaku, bylo venku celkem slunečno. Samozřejmě, pět minut před tím, než jsme měli vystupovat, se obloha zatáhla a spustil se slejvák.
Co jsme mohli dělat. Hodili jsme bágly na záda, vyskočili na nástupiště a jali se bloudit v dešti neznámým městem.
Po hodině jsme vítězně stanuli přede dveřmi hotýlku vzdáleného půl kilometru od nádraží. Konečně jsme mohli shodit ledové promáčené oblečení a zavrtat se pod deku.
„Mně je zima," vydrkotala jsem. „Zahřej mě. Br! Ty jsi ještě zmrzlejší než já!"
Nepřestal mě obětavě objímat.
„Nech mě! Studíš! Teplo nemůže samovolně přecházet ze studenějšího tělesa na teplejší!"
>fandom: Termodynamika