Sandman

"Hm," zabručela Smrt. Kriticky naklonila hlavu na stranu, zatímco studovala svého mladšího bratra. "Tohle nebude fungovat. Jestli se tě snílci nemají bát, musíš zapracovat na svém zevnějšku. Vylepšit ho."

"Jsem král snů. Ne pohádkový princ," protestoval Sen.

"To neznamená, že musíš vypadat jako strašák do zelí."

"Nevypadám jako strašák do zelí."

"Máš rozcuchané vlasy."

Prohrábl si je rukou.

"Zkus raději hřeben.Taky jsi vyzáblý. Musíš víc jíst."

Zhmotnil stůl plný pochoutek.

Smrt z něj ukradla koblihu. "A smrdí ti z pusy."

Sen povytáhl tmavé obočí. "Opravdu?"

"Jo," zacukaly jí rty.

"Jsi krutá, sestro má."

"Ale stejně jsem tvůj nejoblíbenější sourozenec."

"Pravda."

Neměl by se takhle cítit.

Nedokáže tomu zabránit.

Do jejích snů utíká stále častěji.

Zpravidla se odehrávají v přírodě.

V lese. Koruny stromů mu připomínají zeleň jejích očí.

U jezera. Její kůže se třpytí kapkami vody.

V rozkvetlé zahradě. Květiny nevoní ani zdaleka tak sladce jako ona.

Na pláži pod dotekem zapadajícího slunce. Kde ta dívka zpívá Scarborough Fair.

Každá vteřina v její blízkosti bortí hradby, které kolem sebe postavil.

Až nakonec...

Nedokáže pokušení déle odolat.

"Zpíváš krásně."

Pohlédne na něj. Nevypadá překvapeně, že ho tu vidí. "Děkuji."

"Víš, kdo jsem? Bojíš se mě?"

"Proč bych měla? Jsi můj Sen."

Morfeus si byl téměř jistý, že už dlouho neviděl tak podivný sen.

Nacházel se pod vodou. Okolo něj se líně pohybovali kvetoucí koráli. Ryby otevíraly tlamičky. O nohu se mu otřela medúza.

"Promiňte?"

"Hm?" Snící lidská žena na něj pohlédla.

"Proč tohle všechno?"

Povytáhla obočí. "Protože můžu."

"To nedává smysl."

Obrátila oči v sloup. "Koráli jsou tu proto, že mám ráda korály. Je to asociace. Jsem šperkařka."

"Chápu. A co má symbolizovat tohle?" Ukázal na podivný předmět.

"To? To je dildo. Znamená to, že bych si vážně potřebovala zaš*kat."

Morfeus si byl téměř jistý, že se už dlouho tak nečervenal.

A potom se ponožka ocitla v suchu. Ba co víc! Ve zbrusu novém světě. Přistála na hlavě stvoření, které vypadalo jako chodící dýně.

"Šéfe, už nám tady zase prší fusakle!" oznámil Mervyn Pumpkinhead.

"Dej mi ji."

Ponožka vystřídala dočasně majitele. Muž, který ji svíral v rukou, vlastně vůbec nebyl muž. Vypadal jako znepokojivě atraktivní strašák do zelí.

"To si vyprošuji."

Ty mě slyšíš?

"Já slyším myšlenky všech stvoření v mé říši. I tvé, malá ponožko."

Nejsem malá. Jsem zcela dospělá.

"A smrdíš."

Hej! Nesmrdím! No... počkat...

"Tohle bylo zábavné. Ale je načase se rozloučit."

Néééé!

"Tento sen je u konce."

"To je úchvatné."

"Opravdu?"

"Uhm, jo," přikývla jsem nepřesvědčivě. "Kurník. Přesně to, co jsem v království snů vždycky chtěla vidět."

"Nevypadáš příliš nadšeně."

"Ne, ne, tohle je můj nadšený obličej! Vážně!" Pohlédla jsem na slepice okolo. Vypadaly naprosto normálně. Stejně jako slípky, které chovala má babička, když jsem byla dítě. "Jenom jsem zvědavá..."

"Ano?"

"Umějí něco zvláštního?"

Morfeus na mě pohlédl hvězdnýma očima. "Jsou to slepice."

"A...?"

"Snášejí vejce."

"Jo, to mi došlo. Ale nechápu, co je na tom k vidění."

"Sečkej okamžik."

Tak jsem sečkala. Jedna ze slepic vyprdla dračí vejce.

"Jsi úžasný, ale vážně nerozumíš biologii pozemských živočichů."

Některé věci mu nikdy nedokážeš... nemůžeš říct.

Ráda tě vídám ve svých snech.

Místo toho ho přivítáš s rozechvělým úsměvem.

Tvoje oči jsou jako noční nebe. Překrásné.

Místo toho se do nich zadíváš na tak dlouho, až zapomeneš, co jsi chtěla udělat.

Ráda bych tě držela za ruku.

Místo toho se spokojíš s tím, že mu hodíš na hlavu sněhovou kouli a utečeš.

Mrzí mě, že nemůžu žít navždy.

Protože on je nekonečný... a ty jsi jenom člověk.

Ale ta nejdůležitější věta, kterou by bylo zbytečné vyslovit nahlas:

Miluji tě. I když bych neměla.

Protože on to už dávno ví.

Největší útěchu Morfeus nacházel ve své nekonečné knihovně snů.

Když procházel mezi regály, nikdo ho neobtěžoval. Mohl strávit celé hodiny začtený do příběhů snílků a jejich osudů.

Až dokud se jednoho dne neobjevily na poličkách nové knihy.

Morfeovo obočí vystřelilo vzhůru. "Luciene!"

Postarší knihovník vykoukl zpoza rohu. "Ano, můj pane?"

"Co to má být?"

Lucien zamžoural na tituly. Jak se Pán snů zamiloval. Flirtování s lidmi pro začátečníky. Kolik pih má na obličeji? A další zajímavosti.

"Uhm, vypadá to, že váš zájem o tu smrtelnou ženu neušel pozornosti knihovny."

Morfeus si povzdechl. "Možná bych místo čtení měl raději začít háčkovat."

Proč jsem si myslela, že je dobrý nápad jít na tuto hostinu? Mělo mi být jasné, že na ni nejsem dost nóbl.

Ostatní hosté decentně uždibávali pohoštění. Pohlédla jsem na svou miniaturní porci. Hlasitě mi zakručelo v žaludku. Náš hostitel se právě bavil se svou sestrou. To byla má šance! Zapadla jsem pod stůl a vytáhla z kapsy grilované kuře.

CHRAMST. CHRAMST. CHRAMST.

Lord Morfeus si decentně odkašlal.

CHRAMST. CHRAMST. CHRAMST.

"Promiňte?"

CHRAMST. CHRAMST. CHRAMST.

Odhrnul ubrus a odhalil mě.

"Áááá!" Vyjekla jsem. Kuře mi vylétlo z ruky a přistálo v jeho vlasech.

A takhle jsem poznala svého budoucího manžela.

"Co bylo dřív... sen anebo ty?"

"Obojí. Zrodil jsem se zároveň s prvním snem."

"To nedává smysl. Takže ses narodil potom, co se o tobě někomu zdálo? Protože snít o tobě... to je občas noční můra. Pardon."

Morfeus mi věnoval útrpný pohled. "Připomeň mi, proč tě toleruji."

"Protože jsem tvůj nejoblíbenější smrtelník."

"Nepravděpodobné."

"Hej!" Zaprotestovala jsem. "Ale zpět k věci. Jak to funguje? Co bylo dřív... vejce anebo slepice?"

"Jsem v tomhle scénáři já vejce anebo slepice?"

"Jsi obojí. V tom je ten paradox."

"Myslím, že nerozumíš, co to slovo znamená."

"Sklapni a polib mě, ty moje vejce."

Povzdechl si.

"Brzdi!"

"Proč?"

"Budu zvracet!"

Morfeus si povzdechl. Jediným mávnutím bledé ruky zastavil kolotoč, na kterém mě chtěl povozit.

"To je lepší. Co teď?"

Neměla jsem se ptát. Morfeus se pokusil vystřelit mi růži. Netrefil se. Místo toho střelil do hlavy sen, který stánek obsluhoval.

"Au," prohlásil jeho výtvor a skácel se k zemi.

"Bude žít?"

"Zde nikdo neumírá," odvětil Morfeus.

"Kromě tvé důstojnosti," potlačila jsem úsměv.

Do třetice všeho zlého mě vzal do strašidelného hradu. Když proti nám vyrazila jeho sestra – živá, ne figurína –, Morfeus zaječel jako malá holka.

"Uhm, možná bychom vážně měli zpomalit a jít třeba krmit holuby?"