Božská komedie (Dante Alighieri)

Takhle si svoji poslední dovolenou nepředstavoval. Chtěl pro změnu někam do tepla a ONI ho poslali do tepláků, potom do padesátejch let a nakonec na oprátku.
"Ty, kdo vstupuješ, vzdej se všech nadějí." Přečetl si, jen co popadl dech a otevřel oči.
"Jízdenku prosím," popichoval ho rohatý klučík vidličkou. Okolo bylo takových klučíků hned několik. Proti gustu pana Anděla začalo být horko až příliš.
Odborová rekreace byla pokaždé stejná komedie, jen v případě téhle si až teď vzpomněl, co k ní vedlo:

Včasným nezaplacením členského příspěvku se stal jedincem - trnem v oku masy. Nebyl nic víc než jen fraktura ROHu.

Duše se plahočili pustinou. Vítr narážel do jejich těl a vybízel k tomu se alespoň na chvíli zastavit v hloučku a zkusit se zahřát. Thais však nespouštěla oči z obzoru. Jednoho dne tam dojde.

Ta slova říkala jen proto, že je od ní očekávali a vyžadovali. Krajem procházela smrt a pravdou se člověk nenapojí.

Neotočila se, když za sebou zaslechla zvuky biče. Hlouček byl rozpuštěn, hříšníci se rozutekli do všech stran. Bylo jedno, kterým směrem šli. Jen se nikdy nesměli zastavit.

Miluji tě. Jsi můj jediný. Čekala jsem jen na tebe.

Lhát je prý hřích. Thais v tom byla mistrem.

To léto slunce spálilo úrodu. Mladý obchodník prodává obilí za desetinásobek. Vesničanům se dají na pohled spočítat žebra.

Boccaccino di Chellino vyrůstal v hladu. Když se v patnácti odebral do Florencie, řekl si, že nikdy víc.

Jeho truhla přetéká zlatými floriny. Další a další nebožák přichází s prosbou o pomocnou ruku. Boccaccinova prázdná dlaň vyžaduje obchod.

Našel si krásnou ženu, která nikdy nestrádala. V jemných rukou měnila peníze v perly.

Vittorovi je osm, když mu ten muž dá kus chleba. V jeho domě už týden zpívá ticho.

Rána na zádech ho probudí ze vzpomínání. Jeden dobrý skutek tisíc špatných nespraví.

Snažil se dostat ven, ale nemohl. Důkazem mu byla nezlomená vůle a nesčetné množství šípů zabodnutých v jeho těle. Nekrvácely.

Vařil se, vody Pyriflegethónu jsou neúprosné. Řeka plyne, okolo Země a do hlubin Tartaru, ale on toto místo neopustí. Obklopen bolestí, kterou za života miloval a krutostí, které se dopouštěl.

Ve snech je zpátky na Skyru. Vlny bijí do útesů pod palácem. Thetis vystupuje z moře, krásná a chladná. Natahuje k němu ruku.

Drží duše svých nepřátel pevně v rukou. Jeho pomsta všem a všemu je věčná, ale občas mu hlavou proběhnou ta kdyby.

Otče, co jsme mohli udělat jinak?

Vybrala jsem si jinak.

Vybrala jsem si jinak a on se s tím nikdy nesmířil.

Viděl mě jen dvakrát, devítiletou a osmnáctiletou. Dítě a mladou ženu - v rozpuku jara a na začátku mé zimy, kdy okvětní lístky růží z mé koruny jeden po druhém opadávaly.

Řekla jsem ne a nyní jsem lapená v jeho iluzích.

Po smrti mne utváří už jen jeho pokřivené vzpomínky a představivost. Má tvář se musí usmívat a v hlavě jenom křičím. Chytám ho za ruku, nemám jinou možnost. Chytám ho za ruku a plním svůj úkol.

Kdo ví, který z nás v ráji nalezne vykoupení.

„V říši snů je oblast, které se říká Les náhod. Snící zde bloudí. Mezi kořeny stromů jsou náhodně skryty průchody do různých archetypálních světů. Když strážný anděl zjistí, že duše vešla do tohoto lesa, musí ji následovat přesně a opatrně, aby se náhle neocitl někde zcela jinde, než jeho svěřenec.
Pozor! Místo, kam se snící propadne, je skutečné – v tom je právě to největší nebezpečí ….“
Tuto pasáž z „Příručky strážných andělů. Jak neudělat ještě větší průser“ si vybavoval anděl Azirafal, zatímco smutně bloudil v největším archetypálním obchodě s dámským spodním prádlem. Snad si ten Dante nějak poradí i bez něj.

„Žvýkali jste někdy čtrnáct dní starou ponožku? Vajgly z popelníku? Plesnivou brokolici?
Žvýkat zkaženou duši je mnohem horší.
Já to musím dělat přes sedm století. A rovnou trojitě.
A kolik jich je! Jidáš, Brutus a Cassius, to byl jen čajíček.
(Byl to blbej nápad, přivést nám sem tehdy tu blechu, která to napsala.)
Nejhůř chutnají fanatici.
Duše se asi pořád budou kazit, s tím ani peklo nic nenadělá.
Navrhuji: podporujte všechna učení o reinkarnaci!
Alespoň ti mizerové dostanou co proto v dalším životě a nebudou mi lézt do zubů.
(Strašně rád bych se také reinkarnoval, ale bez duše to nejde.)“

„Tomu říkáte nápis na bráně ?!?“
Vergilius pokrčil rameny.
„Nezní to tak špatně“, obhajoval Crowley. „Lucifer má rád nicneříkající fráze. Navíc je z obliga, když mu sem vleze nějaký zvědavý anděl a zlomí si křídlo …“
„Co třeba „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí“?“
Crowley začinal tušit, že se to, co mu nejdříve přišlo jako dobrý nápad (poetoterapie by mohla znuděné hříšníky trochu pobavit) začíná zvrtávat. Tenhle ještě do pekla nevstrčil nos, a už reformuje. Za chvíli bude chtít, aby přikládali pod kotle a dělali „mulisy – mulisy“. Pochopil, proč ho šéf varoval, že sem toho Danta bere jen na vlastní nebezpečí.

Hned za branou Effrulu se rozprostírají Pole bolesti. Na nich jsou Zatracení mučeni na mnoho různých způsobů. Jejich utrpení je sklízeno jako obilí a zpracováváno v mlýně na jemný prášek, který pekelná šlechta užívá k povzbuzení smyslů.
Na dohled od Polí bolesti spatříš Les sebevrahů. Kdysi to byl jen malý remízek, dneska se jeho konce nedá dohlédnout. Tam si dávají schůzky zamilovaní démoni a lámou ze stromů větve. Je to velmi zábavné, protože z ulomených větví kapou krůpěje krve a postižený strom se otřásá a úpí až z hloubi kořenů.
Kdože to řekl, že je lepší umřít než se oženit?