DMD Bonus č. 05 pro 19. 4. 2026. Téma: Ponožka profesora Snapea aneb Cesta tam a zase zpátky

A potom šli na vycházku, jako obvykle, 
rande tehdy ukončila hodně nezvykle. 

Pár dnů poté zaznamenal, jak se s Jamesem vodí, 
bezostyšně potvrdila, že s ním vážně chodí. 

Snape v mysli promítal celé to setkání, 
vůbec však netušil, čím tolik zavání. 

Přemýšlel, zda nepoužil slova nevhodná, 
zatím se ta změna zdála zcela náhodná. 

Vyrazili tehdy spolu někam do hor na túru, 
vlasy neměl vůbec mastné a šel v novém mundůru.

Potom zašli k němu a byl velmi pozorný, 
proč se Lily zdál najednou tolik odporný? 

Netušil, že za to mohl jednoduše pot, 
když cítila ponožky, co vyndal ze svých bot. 

A potom se Yarpen Zigrin zarazil.
"Cétíte teho smradu? Jako by se tu troll vysral a něco dalšího v tom na slunci chcíplo."
"Bať," odplivl si Zoltán a zacpal si frňák.
Kousek před nimi černá ponožka, ztvrdlá jak stará kůže a smradlavá jak skřetí zadnice. Ten smrad by skolil nejednoho ožralýho trpaslíka.
"Fusekla? Puchne jak po třech šichtách bez mytí."
Jeden z ogarů napřáhl se sekerou, ale Yarpen ho zarazil.
"Do řiti, co činíš? To musí bét magické artefakt."
"Hovno. Ale berem ju, mrdnem ju nepřátelům do ležení."
Ogaři nadšeně přikývli a rozhlíželi se, kde nejbližší císařské vojsko rozbilo tábor.

A potom to přišlo. Nečekané plesknutí o čelní sklo. I v husté chumelenici vyděsilo Lucy tak, že zběsile dupla na brzdu a zastavila u krajnice.

Chvíli jen vydýchávala leknutí a mlčky pozorovala černou ponožku, zachycenou za běžící stěrač. Po chvilce se uklidnila a vylezla, aby ponožku sundala, ale sklo bylo prázdné.

Nevěřícně zamrkala, a pak s pokrčením ramen nastoupila a rozjela se. 

O půl míle dál zjistila, že přes silnici leží zával kamení. 

***

"Kdyby Lucy nezdržela ta ponožka, nepřežila by. Ale kam ta ponožka zmizela? A byla tam vůbec? Je tenhle příběh pravdivý, nebo vás jen scénárista tahal za fusekli?"

A potom se ponožka ocitla v šuplíku. Bylo tam teplo, sucho a cítila se blaženě, protože kolem sebe cítila samou bavlnu, skoro jako by byla mezi dalšími ponožkami. 
Pohodlí jí však nebylo dopřáno na delší dobu - do šuplíku vrazila ruka majitele, naslepo zašátrala a vytáhla ji na světlo. Co hůř, natáhl ji, div že nepraskla a nasadil si ji nikoliv na nohu, ale na hlavu! 
Na pobyt před očima nebyla vůbec stavěná.
"Mikey!" zařval Donnie, "ty ses mi zase hrabal ve věcech! Moje páska je..." Přestal mluvit a pořádně se zadíval. 
"Moje páska je ponožka?"
Puff.
"Moje páska je fuč!"

„A potom mě, drazí přátelé, obří pták nesl nad útesy a nad zčeřeným mořem. Koráby a velryby se měnily v rozkošné miniaturní hračky, avšak má situace již tak rozkošná nebyla. Ponejvíc mi zatrnulo, když mě dravec hodil do hnízda svým neopeřeným potomkům. Jen díky umění šermu všech škol jsem vyvázl, byť mírně oďobán. Avšak když jsem slézal z oné skály, zjistil jsem, že je pravým semeništěm hadů. Hle, zde důkaz v podobě svléknuté kůže.“

Baron elegantně mrštil důkaz na stůl.

„Ale to je přece…!“ Vybuchli jsme smíchy.

Ponožka se smýkla po desce, pak po noze stolu a hnala se pryč.

A potom se ponožka ocitla na (v tomto domě nezvykle) bohatě naloženém slavnostním stole. Byla jedním z Vánočních dárků a těšila se, jak někomu udělá radost. Snad tušila, jak nepříjemný na lidi bude její kouzelnický nositel v příštím století.

Její první majitelkou se měla stát matka mladého učence.  John chtěl matce místo domácích hrubých ponožek dopřát pár hedvábných punčoch. Trochu jemnosti a pohodlí pro otékající nohy stárnoucí ženy.

Místo radosti ale ponožka přinese zděšení a zmatek. "Proč jsi mi, synu, dal takto rudé a hříšné punčochy?"

Výraz na tváři Johna Daltona bude neméně překvapený a zmatený. "Maminko, vždyť jsou modré."

A potom si Anynka utřela slzičky. Přišlo jí líto, že byla bita. Maminka měla pravdu, že chudý člověk nemá než svou poctivost, ale Anynka přec si myslila, že nebyla nepořádná, a ničehož cestou od potoka nevytrousila.

V prádle ale ležela jediná černá ponožka a nikde k ní žádná do páru.

Vzala tedy Anynka ušetřené krejcárky a šla do města. Zakázala si přemítat nad tím, že je to nespravedlivé, že za nové ponožky dá celé své drobné jmění, ač by lékárníkovi o tu jednu ponožku nezchudli. Pro sebe by nikdy za takovou parádu neutrácela.

Bolest poručila Bohu, jak ji doma učili.

A potom se slavný Hercule Poirot zarazil. Na místě činu ležela... ponožka. Všechno by perfektně zapadalo, pokýval hlavou, bylo by to až triviálně jednoduché, kdyby... kdyby nebylo té ponožky! Knír se mu nespokojeně ježil. Ty ukradené perly... musel to být hraběnčin bratr!

 Ponožka ležela na stole jako němý otazník.

*

"Svolal jsem vás, abychom dokončili náš příběh," zadeklamoval. Ponožka ho pálila v náprsní kapse.

"Začal se vyprávět před dvaceti lety. Avšak nejprve...," sáhl do náprsní kapsy.

Byla pryč. Kroužek podezřelých ho upřeně pozoroval. Poirot si odkašlal.

"Ano... tedy... Merde! Náušnice vévodkyně!" zahřímal.

"Hraběnky. Perly," upozornil ho zahradník.

"Tihle Francouzi," zamumlal majordomus.

A potom tu byla černá lososice. Oči jako dírky a světlé žábry ve tvaru dvou blesků. Plavala s ostatními proti proudu.

"Haló? Vy jste divná!" volaly na ni ostatní lososice, které byly krásně červené a zelené a vůbec ne tak splihlé. 

Černá lososice vypadala nemocně, ale hrozně živě se kroutila, dalo by se říct přímo ždímala, mrskala sebou o písek, jako by připravovala hnízdo. V průzračné vodě za ní zůstával tmavší pramínek cizokrajné špíny.

Nakonec se vymrštila nad hladinu. Zachytila se na větvi a znehybněla.

Lososice protáčely očička. Jaká hloupá ryba! 

Nerozuměly štěstí pořádně vyprané, na čerstvém vzduchu schnoucí ponožky. 

A potom už ponožka nebyla v páru. Její sestra, která s ní po tolika strastech doputovala až sem (a o které jsme se dosud nezmínili, protože byla hlavní hrdince především tichou podporou a nikoli hybatelkou děje) se teď kinklala ven z nálevkovité tlamy podivného skřítka a rychle mizela uvnitř.

„Nééé!“ zaječela zoufale ponožka a pokoušela se vztyčit na gumičce. Ale pohybové kouzlo, které je až dosud přesouvalo, jak by zmizelo; snad ho rušila aura podivného tvora. Jediné zasrknutí a sestra zmizela. Hrabivá ruka se natáhla i pro ni.

„Ne, Hyhlíku,“ zazněl dědův hlas. „Znáš lichožroutí přikázání: Nikdy nevezmeš celý pár!“