teskno bezlistí
v dáli tichý sten flétny:
"králičí ronin"
(V této komiksové sáze jistá vytrvalá hráčka na flétnu provází postavu, kterou nechcete potkat a která si velice přeje potkat ušatého králičího samuraje.)
Růžová poupata se ostře rýsují proti temné obloze. Zem je po zimě vyprahlá a bez barvy. Něžné sakurové květy jsou těhotné očekáváním jara.
Ronin zvedá ruku, aby se jich dotkl. Větvička se chvěje.
Meč v ladném gestu prořezává mrazivý vzduch. Ronin tančí mezi kmeny sakur. Mezi nepřátelskými čepelemi. Mezi mrtými těly.
Ostří přetíná kůži, maso i kost.
Poslední hlava odlétá do oblak. Tělo dělá krok. Po úder srdce zůstává stát. Sakurové květy těžknou a rudnou.
Tělo dopadá na zem. Zvedá se oblak prachu.
Padající hlava jen krátce pleskne.
Bojiště utichá. Ronin sklání meč. Odchází.
Mrtvá těla pokrývají padající sakurové květy.
„Takže tě ti nájemní vrazi pronásledovali kvůli takové cetce?“ prohodil Gen. „Což o to, nějakou cenu to může mít.“ Předstíral, že chce do amuletu kousnout.
„Opovaž se,“ vyhrkla Kitsune a popadla ho za zápěstí.
„Usagi by to třeba ocenil víc. Co to má zobrazovat? Dva králíky se zapletenýma ušima? To bude nějaký mysticismus. Nebo něco košilatého,“ dodal Gen s úšklebkem.
„O tom spořádaná dívka jako já nemůže nic vědět,“ namítla Kitsune. „Podle pověstí ten amulet sbližuje duše.“
Nejen duše. Kdyby se Gen trochu sklonil…
Kitsune mu amulet hbitě sebrala a spokojeně odhopkala.
Gen se přistihl, že si rozpačitě mne ucho.
Momentka z komiksové série o králičím samuraji Usagim. V téhle ovšem vystupuje nosorožčí lovec odměn Gen a liščí zlodějka Kitsune.
Už se těším na další díl.
Neobdělané rýžoviště v půli dubna Usagiho překvapilo. “Nemůžeme ani vyjít na pole,” stěžovali si vesničané, “hned nám kdosi začne tahat motyky z rukou! A v noci obcházejí kolem kůlen s nářadím duchové!”
“Přineste mi nějakou motyku,” požádal je Usagi. Nemusel ji zkoumat dlouho. Třicetkrát překládaná ocel je nápadný kus kovu. “Kdepak jste je vzali?” zeptal se přísně.
Po chvíli váhání jeden z nich začal: “Na planině za kopcem svedli na podzim bitvu dva pánové…”
“Copak nevíte, že meč je duše samuraje?” zvolal Usagi rozhořčeně. “Seberte všechny ty motyky a běžte je zakopat zpátky na bitevní pole, jinak nebudete mít klid!”
Podle povídky Sakura ze svazku 23, "Hon na lišku."
Hostinský pokoj. Usagi a Gen jedí (Usagim zaplacený) oběd.
Gen: "Dej mi trochu zeleniny!"
Usagi: "Všechnu sis snědl. Nemáš být takový hltoun."
Jakýsi rozruch pod nimi v hospodě.
Usagi: "Co je to?"
Gen využívá Usagiho nepozornosti a sní mu kus zeleniny.
Do místnosti vtrhne Sakura s malým děvčátkem.
Usagi: "Co se děje?"
Gen postupně dojídá zbytek Usagiho zeleniny, pouští se do ryby.
Sakura: "Pronásledují nás!"
Usagi: "Schovejte se na balkóně."
Do místnosti vtrhne několik pronásledovatelů, Usagi s nimi vyjednává. Muži odejdou.
Gen (ukazuje na rybí kostru): "Bude to ještě někdo jíst?"
Usagi (zhnuseně): "Ne."
Gen: "Tak díky."
Chroust, žvýk, mňam.
Když jsem se dozvěděl o smrti Prince, měl už jsem tohle skoro hotový. Tak doufám, že o tomhle geniálním muzikantovi napíše někdo jinej.
Králičí samuraj z komiksů Stana Sakaie. Zatím 29 knih, tři speciály.
Historická předloha: Miyamoto Musashi (1584-1645).
Původ: Syn vesnického samuraje.
Šermířská škola: Katsuichi-sensei.
Lenní pán: Lord Mifune. Po jeho smrti bez pána, pod jistým patronátem lorda Noriyukiho.
Sexuální orientace: Hetero, od zplození nemanželského syna Jotara žije v celibátu.
Charakteristika: Výtečný bojovník s jedním i dvěma meči. Zaznamenán pouze jeden prohraný souboj (kniha 11). Umí si dělat přátele ve všech vrstvách společnosti. Nepřátelé většinou nežijí dlouho. Výjimky: lord Hikiji, démon Jei.
Poznámka: Sklon dostávat se do malérů, takže pokud ho potkáte, bacha na to. Ale nejspíš vás z toho vyseká.
Pláž je pokryta stovkami drobných krabích stop.
Zmateně po ní pobíháš ve snaze srovnat si myšlenky. V hlavě jen veliká prázdnota. A odhodlání zemřít.
Pomalu si vzpomínáš. Na táhlou válku, na poslední bitvu, na delfíny, kteří předznamenali vaši porážku, i na tichá slova, kterými jsi uctil císaře, než ses vrhl do moře.
Pláž je pokryta tisícem krabích stop.
Jsou to tvoje stopy. To, co zemřelo v hlubinách, bylo jen tělo, ne duch. A tvá povinnost trvá, neboť jsi lord Tomomori. Nemůžeš-li císaři sloužit svým mečem, budeš mu sloužit svými klepety. Budeš střežit Ostří trav svým vlastním životem. Dokud nepřijde čas.
Malá pocta manze, která je v mnohém silnější a hlubší než jiné, ač je její hlavní hrdina králík.
Protože mi dalo nejvíc práce. A protože když si ho čtu znova, tak jsem rád, že jsem to nevzdal.
Vychází ze stejnojmenného příběhu ze sbírky Šedé stíny (UY 13).
Napsáno na téma Ten kouzelný zpěv.
Oběti umíraly vždy za zvuku flétny. Nikdo nepochyboval, že flétnista je vrah.
Když se nocí rozlehl ten kouzelný tón, vydal jsem se za ním, připraven vraha najít a potrestat.
Žena skrčená v temném koutku byla úplně zticha. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost.
Dokud se nezměnila v démona a nezaútočila na mě.
Flétnistou byl štíhlý muž s bílými vlasy. Žena, zaujatá bojem se mnou, si ho všimla příliš pozdě. Až když odtrhl nástroj od rtů a vrazil jí ho do srdce.
Sladký zpěv flétny byl tím jediným, co milovala, dokud byla člověkem.
A tím posledním, co slyšela na cestě do nicoty.
Vychází ze stejnojmenného příběhu ze sbírky Šedé stíny (UY 13).
Oběti umíraly vždy za zvuku flétny. Nikdo nepochyboval, že flétnista je vrah.
Když se nocí rozlehl ten kouzelný tón, vydal jsem se za ním, připraven vraha najít a potrestat.
Žena skrčená v temném koutku byla úplně zticha. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost.
Dokud se nezměnila v démona a nezaútočila na mě.
Flétnistou byl štíhlý muž s bílými vlasy. Žena, zaujatá bojem se mnou, si ho všimla příliš pozdě. Až když odtrhl nástroj od rtů a vrazil jí ho do srdce.
Sladký zpěv flétny byl tím jediným, co milovala, dokud byla člověkem.
A tím posledním, co slyšela na cestě do nicoty.
To bylo to nejvydřenější drabble, které jsem kdy zplodil.
Uf. Už to nechci.
Chtěl jsem napsat naprosto neerotické drabble, ale tak úplně se mi to nepovedlo. Pokušení bylo příliš silné... Příběh se odehrává chvíli poté, co Usagi vyhrál svůj první turnaj a dostal od Lorda Mifuneho svůj první meč. Tedy, vlastně dva meče... ale to už by bylo moc složité.
Konečně se Usagi mohl na chvíli vytratit a být sám. Srdce mu bušilo ještě víc, než při závěrečném souboji. Opatrně a pomalu, aby si co nejdéle užil tento okamžik, vytahoval meč z pochvy. Nádherný řap. Umělecky vytepaná cuba - ochrana ruky. A čepel samotná...
Nikdy neviděl tak dokonalé zakřivení. Tak úžasný lesk. Tenoučké vrstvy zbroušeného kovu odrážely světlo slunce jako duha.
Ale hlásek v jeho hlavě se tak snadno odbýt nenechal. "Tak kvůli tomuhle jsi mě opustil? Neboj se, nic ti nevyčítám. Buď šťastný..."
Usagimu vhrkly slzy do očí a zabořil obličej do trávy. Všechna radost byla pryč.
"Promiň, Mariko," zašeptal.
