DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Když za Akirou přišel úplně poprvé, tvářil se smířlivě. Dokonce přinesl krevety, které oba milují. Třeba si představoval, že si popovídají nad talířem ebi furai a pak společně odjedou domů. Nevím. Že by znal tak málo své dítě? Nebo sebe?
V každém případě se začali rvát do minuty od chvíle, co se uviděli.
Podle mě předal prezident Kusano svému synovi to nejlepší, co mohl, i když si to teď asi nemyslí. Oba jsou stejní.
Nemá smysl jim cokoliv říkat.
Stačí je mít rád a uklízet kousky těch zatracených krevet, rozmatlaných úpně všude, dokud aspoň jeden z nich nepřijde k rozumu.

Znuděně otevřela archiveofourown. Následovalo několik procházek poněkud… silně alternativně založenými alternativními vesmíry (hej, i krabice cereálií mají právo na sexuální život! Naopak... románek Davida Bowieho a Shreka?! Zhnuseně se odkazu vyhnula. Internet je zvrácené místo).
Hm... X-Men krabi. Uhm. To nemůže dopadnout dobře.
Brzy ji smích přešel.
Ty potvory byly dobré. Milé Vtipné. Hůř. Rozkošné.
Její cynické srdce plakalo.
„Je to krabí slash AU. O Magnetovi cupitajícím kolem jakožto žárlivej stalkerskej krab poustevník. Tohle nemá nárok být dobrou povídkou,“ postěžovala si všem bohyním fanfikcí. „Zanechá to ve mně stopy!“
Bohyně mlčely. Nejspíš nějakému chudákovi zrovna vnukávaly nápad na omegaverse povídku.

"Jdu lovit ryby."
Jeho duše bouřila jako Galilejské jezero, které tak dobře znal.
Třeba jí právě ono vrátí klid.
Nebyl sám. Ostatní šli za ním. Lovit ryby.
Přemýšlet - nebo nepřemýšlet. Namáhat se.
Bezesná noc nepřináší žádnou úlevu. Jen zklamání a frustraci ze stále prázdných sítí. Nad ránem je vytáhli.
Těch pár nečistých živočichů, kteří jim byli odměnou, hodili zpátky do vody.
Na výzvu cizince hází sítě ještě jednou.
Ten pocit déja vu, když jsou najednou plné, nepotřebuje slova.
Vrhá se do vody, aby se co nejrychleji dostal k tomu, o kom ví, že umí tišit bouře.
"Učiním tě rybářem lidí."

Nakonec jsme ze zdejších dětí zůstali v Bullerbynu jen já s Ollem. Kromě našich tu jiné děti nejsou, tak jich aspoň máme hodně, aby si mohly spolu hrát. Stejně si ale myslíme, že oproti nám jsou ty naše děti chudinky. Jiná doba, jak se říká. Tohleto je nebezpečný, tamhleto se nesmí. Zrovna nedávno nám říkala učitelka, že bychom je neměli nechávat chodit do školy samotné, dlouhá cesta přírodou a ve Storbynu pak spousta aut... Prý bychom si měli taky pořídit auto a vozit je.
Letos v srpnu je chceme vzít k Nockenu. Snad aspoň ti raci tam ještě nějací zbyli.

Hrab hrab hrabity hrab
já jsem krab
bokem se vplížím do vašich dveří
blázen je ten kdo mi věří.
Hrab hrab hrabity hrab
já jsem krab
na míru pro vás mám komplimenty
čekám že za to se dočkám renty
Hrab hrab hrabity hrab
já jsem krab
jen párkrát cvaknu klepety
nechám si zacvakat kuplety
Hrab hrab hrabity hrab
já jsem krab
i krabí kýbl má vítěze
leckdo se snaží jeden vyleze
Hrab hrab hrabity hrab
já jsem krab
až se dobelhám k vašemu prahu
dejte mi zlaťáček za námahu.
Hrab hrab hrabity hrab
já jsem krab
Radš se mě zbav!

Když se probudil, zjistil, že se nachází ve stroze zařízené místnosti. Billy the Kid se i přes bolest v hrudníku pokusil posadit.
"Kde to jsem?"
"Řekněme, že v bezpečí," usmál se nesmrtelný Ital sedící na okraji jeho postele. "Starobylé bytosti neovládly svět a naši pánové nejsou zrovna ve stavu, kdy by nás mohli potrestat."
Billy se vesele ušklíbl. "Tak to abychom se nezačali nudit... brzy něco podnikneme!"
"Na to bych nesázel. Ty zde budeš muset zůstat alespoň měsíc."
"Měsíc?!" zděšení v jeho hlase bylo více než patrné.
"No... když si z někoho obří krab udělá špíz, léčba většinou chvíli trvá."

Místní kolorit v nejrůznějších městečkách a vesnicích, kterými projížděli, byly nezřídka fascinující záležitostí. Bezesporu nejzajímavější však byly lokálně vyráběné drobnosti.
Teď Laureen, Lucius a Peregrin nevěřícně stáli před stolkem, zavaleném chuchvalci rezavého rouna.
"Tihle pikorýšové vám na cestách spolehlivě radí, s kým se dát dohromady a komu se raději vyhnout," podbízel prodavač.
"No, označení 'rýša' bych ještě chápala," nechala se slyšet dívka zvedajíc jeden chomášek mezi dvěma prsty do výše očí. "Ale proč 'piko'?"
"Myslím, že to znamená 'malý'," pokrčil rameny Peregrin.
"Nevypadá, že by šli zrovna na odbyt..." poznamenal Lucius.
"Denně jich prodám alespoň sto, pane!" ohradil se kupec.

"Taťuldo, čí je tahle stopa?"
"Neříká se stopa, Hurvínku, ale šlézpívej, nebo tak nějak. A myslím si, že to bude stopa nějakého kraba nebo krabice."
"A co taková krabice žere?"
"Inu, všechno možné. Někdy boty, jindy zase oblečení a nebo třeba i hračky!"
"A kde, taťuldo, takoví krabi žijou?"
"No, tak různě, ale nejčastěji u moře."
"A jakou mají barvu?"
"Do červena. Tam, kde žijí, je hodně sluníčka, víš, a oni nemají žádný opalovací krém, a tak se spálí."
"A proč nevlezou teda do vody?"
"Oni totiž neumí vůbec plavat."
"A, taťuldo, co dělají ty stopy u nás před domem?"

"Říkám vám, byly to ty dvě obří krevety," sdělil jim muž v kostýmu mrkve.
John si výpověď poznamenal. Už vyslechli stolní lampu, obtloustlého Batmana a skládací hrad.
"Sherlocku, ty víš, kdo ukradl ten diamantový náhrdelník?"
"Přirozeně, Johne. Ty stopy pod oknem určitě patří těm dvěma."
...
"To... To není možné."
"Co, že jsi sledoval falešnou stopu a Greg zatím vyřešil ten případ dříve než ty? Obávám se, že je. Ale neobviňuj se. Kdo mohl tušit, že ta mrkev nerozezná krevetu od kraba? Prý korýš jako korýš."
Sherlock se ponuře zamračil.
"Je to poučení, Johne. Nikdy nevěř tomu, co ti řekne zelenina."

Vlastně to bylo jednoduché. Liam nechápal, jaktože je to ještě nenapadlo.
Přitom to tu bylo celou dobu! Ale musel nejdřív na vlastní oči zjistit, že to někde opravdu funguje. Na jihu.
Sádky. Ano, hyzdily krajinu.
Tedy moře.
A byly obhospodařovány lidmi „zvenku“. V posledních letech se o ně nikdy nestaral. Zpustly, částečně se potopily, ale pořád tu byly. Někde.
A dají se použít!
„Mám další!“ Potápěč se vynořil a táhnul za sebou značně poškozenou bójku. Od ní se táhlo lano k tomu, co hledali.
Jedna vedla k druhé.
Sever bude moct přidat k jednotvárné stravě brambor a ryb taky krevety.