DMD č. 27. pro 27. 4. 2012. Téma: Zpívej!

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Před Willem se otevřelo další údolí.
Cestoval rád. To je pro začínajícího pendlera dobré.
Seznámí se s vesničany, zřídí si pravidelnou obchodní trasu a bude mu hej.
Ve vzduchu bylo cítit hořící rašelinu. Vesnice je už blízko.
Přijali ho přívětivě; nová tvář, nové zprávy. Ten den se slavilo.
Byl nadšený.
Vytáhnul své dudy.
Hrál na ně rád. Bohužel to byl ten typ dudáka, co mu chcete zaplatit, aby přestal, jak místní zjistili poměrně brzy.
Dudy mu sebrali a doporučili mu, aby své nutkání k hudební produkci ventiloval... jednodušeji.
Bohužel postrádal jak hlas, tak sluch.
Po chvíli mu radši navrhli recitaci.

Navazuje na Setkání... a podařilo se mi tam propašovat i ten včerejší grog :-)
----
Frances se opírala o zábradlí a upírala oči do noci. Z dělové paluby se nesly rozjařené hlasy námořníků.
„Ty se nepřidáš?“ ozval se za ní Tom.
„Není mi do zpěvu.“
Pořád viděla Jednookého Johna. Mrtvého. Stejně jako mnoho dalších. Pořád viděla Roba. Spoutaného. Tušila, co ho čeká...
„Jsem psanec, Tome... nikam nepatřím. Ani k vám... Ale ani k nim...“
Kývla hlavou směrem k pobřeží.
Nevěděl co říct. Změnila se. Ale ať to způsobilo cokoli, pořád to byla Frances. Jejich malá, pihovatá Frances. Podal jí hrnek s teplým grogem. Ještě se z něj kouřilo.
„Patříš k nám, Fanny...“
Nejistě se usmála.

Hluboký les dýchal tichem.
Zvěř zůstávala skrytá.
Lidé pomalu ustupovali.
Jen pár.
Několik vojáků.
Vyděšených.
Utíkali.
Štíty, oštěpy a meče.
Porůznu poztráceli.
Zahodili.
Ticho nevěstilo nic dobrého.
Než ho vystřídal děsivý zvuk.
Dupání.
Praskání větví.
Šťastné výkřiky.
Vyděšené chrochtání.
Chroptění.
Vojáci vydechli.
Naposledy.
Naposledy vyděšeně.
Znovu klidně.
Nebyli loveni.
Úleva.
Sebrali zbraně.
Štíty, oštěpy a meče.
A pryč.
Co kdyby změnili názor.
Dostali chuť.
Odcházeli.
Pomalu a poklidně.
Tmavnoucím lesem.
Do tábora.
Les opět ztichl.
Z dálky ho rušil tlumený hlahol.
Nezřízená zábava.
Hodování.
Všichni se bavili.
Jeden ne.
Ležel v koutku.
Svázaný.
Nevyslyšel prosbu.
Ani příkaz.
"Nezpívej!"
Bard Trubadix.
Fandom: Asterix a Obelix

Nevymlouvej se. To, že přes tvé rty nepřešla už léta ani nota, není žádný důvod.
Najdi les. Měl by být listnatý, stromy hodně vysoké. Buky vyhovují velmi dobře.
Dbej na to, aby den byl slunečný a nefoukal příliš silný vítr. Mírný vánek je příhodný.
Musí být duben, nejlépe časné ráno nebo před večerem, kdy slunce prosvěcuje les šikmo.
Podívej se, jak paprsky dopadají na světle zelené lístky, ještě stočené jako děťátka v lůně matek.
Pohlédni na koberec podléšek a sasanek. Řekni si tiše to slovo: podléška.
Nadechni se zhluboka vůně a krásy a samoty.
Uvědom si, komu zpíváš.
Pak začni.

První zlaté paprsky slunce, co se odrážejí na střeše kostela. Celé město spí, i kočky už odešly domů. Ve věži zvoník odbíjí pátou a je rád, že mě vidí. Tahle hodina patří nám a svět je krásné místo k žití.
Jen ještě chvíli, chvíli vydržet, znovu se nadechnout, vzbudit usínající hrdlo.
Zámecká zahrada v měsíčním svitu a dva milenci, kteří se prochází v namodralém světle. Na jejích bílých šatech tančí stíny a já vím, že láska je na světě nejdůležitější.
Bolest je rudá a zatmívá zrak a proťaté srdce bolí.
Když růže plně vykvetla, slavík už její krásu ocenit nemohl.