DMD č. 27. pro 27. 4. 2012. Téma: Zpívej!

Když vyšla z pokoje na snídani, došlo jí, že to bude jeden z těch dní.
Za okny paláce sborem zatrylkovalo ptactvo. Tuto předehru následoval sopránek její nevlastní zářivé sestry: „Jaký nádherný den, kdy se splní můj sen!“
Už zase nějaké narozeniny nebo námluvy?
„Jaký nádherný den!“ přidal se písař běžící kolem se štosem papírů.
„Musím přišít ten lem!“ sdělovala mu pisklavě komorná obložená šaty.
Páže, které mělo z nezářivé princezny obvykle nahnáno a krylo se před ní podnosy,
komornou popadlo kolem pasu a tančilo s ní valčík v hale.
„Jaký nádherný den!“ zahlaholil král na schodišti.
Nezářivá princezna si povzdechla.

Poznámka: Po včerejším příspěvku to dnes zkouším podstatně optimističtěji.
„Zpívej až do rána,
není každá bitva prohraná,
dojde i na pána
a pak si budeme žít“
Hlasy mísící se v písni se méně či více vzdalovaly správné melodii.
Ve všech byly ale slyšet radost a smích.
Lidi seděli v kroužku, zpívali, někteří se pohupovali do rytmu.
V kratičkých pomlkách se usmívali na ostatní.
Ztratily význam vozíčky, berle i špičkové sportovní výkony.
Ztratily význam šílené kombinace léků.
Ztratily význam věkové rozdíly, jména i vzhledové odlišnosti.
Ztratily význam problémy s komunikací, s chápáním i s běžnými starostmi.
Ztratily význam diagnózy na papírech.
Zbyla jen skupina lidí, kteří k sobě našli cestu.
Ještě jedna poznámka: Kdyby někdo neznal, ukradený úryvek je z písničky Víno od skupiny Klíč.

Ještě jedno.
Hudbu jsem slyšel, už když mi majordomus bral klobouk. Kdosi hrál na harmonium, celkem dobře, ačkoliv ne zcela bez chyb.
Jenže pak se rozezněl zpěv. Nekonečně něžný a jímavý. Zatočila se mi z něj hlava. Vzpomínky, které se mi už dávno podařilo pohřbít, najednou ožily, silnější a bolestnější než kdy dřív. Dál, zpí-vej dál, žadonilo mé zrádné srdce v tepu té tesklivé melodie.
Pak jsem ji uviděl. Z okna dopadal do přítmí salonu pruh světla - vířily v něm částečky prachu - a v něm se skrývala ona. Vypadala jako přelud a já byl ztracen.
Jaký jsi to starý sentimentální blázen, Brandone…

aneb Utrpení mladého krále :)
---
„Výsosti, zazpívejte!“ prosil. Býval operním pěvcem, ale po zápalu plic už to zdaleka nebylo ono. A teď přemlouvat princátko, aby využilo svůj potenciál. Nebesa!
„Jen refrén, prosím vás.“
„Pustíš mě potom ven?“ zeptal se princ podezřívavě. Nesnášel hodiny zpěvu. Ale nebožka matka si to přála. Jako by mu zpěv byl k něčemu platný. To takové zahradničení...
„Výsosti, naposledy.“
Chlapec zkroutil tvář do výrazu čisté nechutě. Pak spustil. Jeho zpěv lahodil cvičenému uchu učitele. Spokojeně se usmál a na okamžik měl pocit, že jeho práce má smysl.
Chvíle pominula. Mladý pán popadl čepici a vyrazil ven.
„Princi Miroslave, zapomněl jste noty!“
Fandom: Pyšná princezna

Nesoutěžní, a tak nějak cítím, že by tu mělo být varování
V zahradníkově přístěnku stálo rozkvětlé kvítko.
„Tak povídej zpěváčku.“
Květina zanotovala: „Rózvíjej se poupátko.“
„Ale ale, ty moc dobře víš, že tohle mě nezajímá.“
Zalesklo se kovové ostří nůžek.
Prostřihlý lístek.
„Nedělej, že nevíš o čem mluvím. Pověz mi co chci vědět. Vím, že to víš, žes tam v té době byla!“
Květina bolestně pokračovala: „Nejkrásnější... z květů.“
Plamen sirky sežehl nejkrásnější květ.
Květina zaúpěla.
Snažila se zpívat dál: „Od rána… ach… až do noci.“
„Nehraj to na mě! Řekni mi, kdo chodí do královské zahrady krást květiny!“
Ztrápená květina však smutně dál notovala svou písničku, jedinou, kterou kdy znala.
Fandom: Pyšná princezna, ehm... lehce upravená.

Zazpívej. Zhluboka se nadechni a projev všechen žal a vztek.
Zazpívej. Líbezně prociť všechnu svou radost a lásku.
Zazpívej. Hrdě se postav, ať s tvým hlasem vynikne i tvá krása.
Zazpívej. Jako když jsi ho viděla poprvé a on tě uhranul svýma očima.
Zazpívej. Ať slyší všechen tvůj stesk.
Zazpívej. Aby neomylně poznal tvůj hlas.
Zazpívej. Aby vnímal tvoje city.
Zazpívej. Nejlíbeznější, nadpozemskou píseň.
Zazpívej. Roztáhni křídla, jako by ses chtěla vznést do oblak.
Zazpívej. Jako by to bylo poprvé. Jako by to bylo naposledy.
Zazpívej. A až se jeho loď roztříští o útesy, on zůstane už navždy s tebou.

Les byl s každými pár kroky o něco více hustý a temný. Jeli po tenké pěšince a mlčeli. Tedy, alespoň většina z nich. Marigold si vesele prozpěvoval nějakou přisprostlou písničku.
„Marigolde, pro všechno na světě, zavři zobák,“ okřikl ho zaklínač. Trubadúr kupodivu bez řečí poslechl. Ani on neměl při pohledu na pokroucené stromy chuť na diskuze. Naslouchaly tedy pouze praskání větviček pod kopyty koní, šumění listí vysoko nad hlavou a zlověstným zvukům lesa.
Geraltova kobyla neklidně poskočila při každém hlasitějším zapraskání. Milwa si zkontrolovala zásobu šípů. Co chvíli se nedůvěřivě rozhlédla.
„Ty, Marigolde,“ řekla nakonec, „možná přece jenom radši zpívej.“

Klávesy piana dohrály poslední tóny.
Zamyslel se; položil hlavu na klaviaturu. Chtěl pro svého drahého napsat píseň, ale nenacházel ta správná slova a tu pravou melodii.
Zavřel oči. Vybavily se mu jeho oči, úsměv, hlas. Ne...
Paprsky slunce se přehouply přes parapet okna. A postupně přicházela melodie a samotná slova.
Zpíval je potichu, spolu s tóny.
There are many melodies to choose from but there’s only one of you
So I’m gonna fly in the sky so high in the wind
And I’m gonna try really really try so hard not to give in
And find the song of you
___
Poznámka: Slova kurzívou jsou převzata z písně Rufuse Wainwrighta Song of You. Napsal ji pro svého přítele a snoubence Jörna a já jsem se jí nechala inspirovat.

Nesoutěžní
Zpěváka jsem neznala, jen jeho lahodný hlas, který mně pofoukal bolesti srdce. Zamilovala jsem si ten hlas. Vedl mé představy na mořský břeh a evokoval ve mně nádherné scenérie. Smutek s vlnkami rytmu ukulele odplynul pryč. V jeho zpěvu zesnul spěch. Z melodie se zrodil optimismus.
Zpívej dál, prosím.
Nebe je hned jasnější. Vše je hezčí, radostnější, jásavější. Je mi dobře uvnitř sebe, trable jsou pryč. Jeho hlas mne něžně hladí, promlouvá k mé duši, pohupuje mnou do taktu. Nahlíží mi do nitra. Píseň ladí s mou náladou. A já toužím, aby nikdy neskončila, protože dokud bude znít, budu šťastná.
Poznámka:
Teprve později jsem zjistila, kdo je interpret. Byla jsem trochu na rozpacích. Podle hlasu jsem si ho představovala úplně jinak. Píseň, co mi tak líbila, je zde. http://www.youtube.com/watch?v=V1bFr2SWP1I

Obrovské oči mrkly a navždy se zavřely. Doctor vzal Marthu kolem ramen a novicka Hame se rozeštkala.
Návštěvníci se vytratili, zachráněné město začalo zpívat.
Všudypřítomná naděje byla nakažlivá, takže ani novicka nedokázala setrvat ve svém smutku dlouho. Naposledy popotáhla. Musí sehnat pomoc. Mrtvých, které je třeba pohřbít, byla všude spousta, ale ona už dohlédne, aby se zachránce dočkal zasloužených poct.
Ve dveřích se ohlédla a málem omdlela. Uprostřed střepů ležel nahý muž a lapal po dechu. Přiběhla a instinktivně se sklonila, aby zkontrolovala životní funkce.
„Kapitán Jack Harkness,“ představoval se. „Hame, už ti někdy někdo řekl, že jsi pěkná kočka?“