DMD č. 27. pro 27. 4. 2012. Téma: Zpívej!

"Zatančíme si?"
John vklouzne na prázdnou židli vedle mě. Vypadá pořád stejně, nemusím se na něj ani podívat, abych to zjistila. Bar je poloprázdný a páchne nemytými těly.
"Ne."
"Stále stejně milá," zasměje se. "Připomeň mi... jak dlouho už jsme se neviděli?"
"Třicet let," odpovím po chvíli ticha.
"A přesto si se mnou nezatančíš? Alespoň jednou?"
Myslím na toho, kterého jsem ztratila a hruď se mi bolestivě sevře. Dneska je to... příliš mnoho let od doby, kdy jsem ho viděla naposledy.
"Nejdřív mi zazpívej," vyzvu ho.
"A co?" zeptá se.
Se slovy: "Až to zjistíš, přijď," se zvednu a odejdu.

Varování: drastické, šílené...
Tohle nesoutěžní drabble má na svědomí:
Uhla a mučení kytiček ( Zpívej zpěváčku )
Neferet s drabbletem Informace
Tímto jim děkuji.
Mžitky před očima.
Šílená bolest zad.
Rukou a nohou.
Celého těla..
Spoutaný na stole.
Nahý.
Vyděšený.
Tichá bílá místnost.
Tlukot dvou srdcí.
Rychlé pohyby očí.
Cítil.
Cizí vůni.
Překvapený hlas.
"Jsi vzhůru..."
Vlnité černé vlasy.
Tajemný úsměv.
Překrásné, nezakryté křivky.
Přišla blíž.
Bez studu.
Prohrábla mu vlasy.
"Promiň Šampónku, teď budeš trochu zpívat..."
Horký dotek ruky.
Ledové objetí malíčku.
Křupnutí.
Křik.
Pořád se usmívala!
Přes pulzující bolest cítil pohlazení.
Brnění dorůstajícího malíčku.
Něco krvavého v ústech.
Sál.
Trnutí v zubech.
Pocit síly.
Vztek.
"Jednou tě zabiju..."
Další pohlazení.
Úsměv.
"Vím."
Odcházela.
Vrznutí dveří.
Tichá.
Nesrozumitelná slova.
Vzdálený křik.
Další malíček...
Fandom je originální a je to příběh, který mě napadl dnes v práci...
Vím, je trochu šílený. Trochu víc...
Možná z toho ještě někdy něco bude...
Další

Liam ležel v posteli a tiskl si polštář k hlavě. Bohužel to nepomáhalo.
„You are the dancing queen, young and sweet,“ znělo skrz několik stěn. Dívčí mejdan se vedle vážně rozjížděl.
„Já se na to vyseru!“ zvedl se z postele Sebastian, „Je noc. Máte spát, vy uječené bytosti!“ bušil zoufale do zdi.
Odpovědí mu byl jen smích.
„To je prostě neuvěřitelné!“ upír vypadal poněkud zoufale, „Liame, nemáš náhodou hlad?“
„Promiň. Polotovary moc nemusím,“ vstal Incubus z postele, „ale mám lepší plán.“
„Huh?“
„Když nezpíváš s nimi, zpívej proti nim!“
A začali. Z plných plic.
„I'm on the Highway to hell!“

Poznámka: Původní nápad byl zpívající Pipin, ale očividně nejsem první, koho to napadlo, tak alespoň takhle.
_______________________________________
Frodo se procházel nočním městem. Lothlórien působil tak klidně a mírumilovně, až se mu zastesklo po Kraji. A zpěv elfů se nesl lesem.
Když spařil zlaté vlasy Galadriel, jakoby ho potkala naděje.
Zrcadlo. Opravdu dokáže předpovídat budoucnost?
Naklonil se k němu. A ihned toho zalitoval.
Raději by se rozběhl za krásnými elfy a zpíval jejich písně – i když nerozuměl jedinému slovu.
Pohled na přátele v okovech ho vrátil do reality. A prsten… byl teď tak těžký.
Najednou si byl jistý, že to nedokáže. Jak by zrovna on mohl všechno zachránit?
„I ten nejmenší člověk dokáže změnit budoucnost, Frodo,“ zašeptala Galadriel.

Pro Eliade :)
V Lídině chrámu byla nehorázná zima, takže se v pauzách mezi jednotlivými akordy odráželo od stěn cvakání zubů. Skupina vyjukaných dětiček v pytlovitých hábech a červených dečkách stála kolem oltáře a čekala, až utichne trylkovité mečení fousatého eunucha. Blížilo se jejich pět minut slávy.
Ďábelský houslista se naposledy rozehnal fidlátkem a publikum procitlo k potlesku. Dvě dívčiny, každá z jiného konce řady, se na sebe přes desky rovnátkově zazubily. Oči sta přihlížejících se postupně překulily k nezletilým nebožákům.
Fanatický ramenáč s pěstěnou kšticí a vystupováním velekněze rozpřáhl paže, aby si vynutil ticho.
Mávl a sboristé spustili.
„And He shall purify…“

„Aby bylo jasno, šmejde, jsi v pěkném maléru. Sedíš tu na policejní stanici a my toho na tebe máme dost, abychom tě poslali do chládku na pěkných pár let. Tvoje štěstí ale je, že nejsi ten, koho chceme. My jdeme po Antoniovi a jeho bandě. Že je to tak, Ralfe.“
„Jasně, šéfe,“ kývl mladší policista.
„Doneslo se nám, že jsi největší zbabělec z téhle zavšivené partičky a navíc idiot. Takže nám teď hezky zazpíváš, kde se Antoniova banda schází, jména všech členů a datum nejbližšího obchodu.“
„Ale já to neumím.“
„Co neumíš?“
„No zpívat. Nestačilo by, kdybych to jen řekl?“

Víte, jak mi zhořkne pití na jazyku? To se dostaví další žíznící návštěvníci, obsadí i místa na barových židlích před mým stolem a přímo v mém zorném úhlu se tak objeví tamto. Zlo, naprosté zlo. I když se bráním, mé oči se k tomu místo samy stáčejí znovu a znovu a já jsem nedobrovolně fascinována tou přetékající bílou masou a množstvím odhalenosti.
Aspoň, že nemá tanga, když už nemá soudnost a ponětí o své velikosti, utěšuju se v duchu znechuceně.
Náladu mi zvedne až podnapilý mladík, který dotyčné slečně do hluboké rýhy mezi půlkami vhodí pěkorunu a zvesela zavelí: „Zpívej!“
A/N: Věnováno Uhlovi, za to, že mi připomíná věci, které bych raději zapomněla...

(Pozn.:drabble se vztahuje k tomuhle videu. Od vyhlášení tématu nemůžu tu písničku dostat z hlavy. A vy ji tam odteď budete mít taky:))
Komisař si unaveně promnul kořen nosu.
„Tak znova,“ řekl. „Kdo podle vás začal?“ Ve výslechové místnosti strávil už dvanáct hodin. Svědkové mu začínali splývat.
„Byl to ten mladej, ten pankáč,“ pronesl upjatě pán, který vypadal jako špatně vycpaný čáp. „Viděl jsem ho. Hodil první krevetovým salátem. Na náhradě zničeného obleku trvám! “
„Samozřejmě,“ zabručel komisař.
„Nejhorší ale byla ta píseň. Zní mi pořád v uších, nemůžu se jí zbavit. Prý zpívej, zpívej! Zřejmě to pustila ta opice. Ale oni nezpívali, oni, prosím, házeli jídlem! Po nás!“
Alespoň na něčem se svědkové shodli. Píseň, která to celé začala.
Komisař si zhluboka povzdechl.

Poznámka: Neukládám nikomu o život, tohle drabble zachycuje pouze drobnou nehodu, jaké jsou ve sbírkách časté.
---
Marek P. neuměl zpívat. Na základní škole ho učitelka nikdy nenechala zazpívat víc než dvě sloky, a pak ho poslala s dvojkou do lavice. Jenomže teď stál tváří v tvář houfu tunelových žab a Daniel von Drak na něj z dálky křičel, aby zazpíval.
„J-já nemůžu,“ koktal vyděšený Marek.
„Musíš, jinak umřeš! Jsou jedovatý!“ řval Daniel. Na dlani mu rostla koule modrého světla. „Zpívej!“
Bylo to marné, Markův krk ucpával chuchvalec strachu. Sípání tunelové žáby nezklidnilo. Danielova světelná koule rozzuřila. Sprosté slovo neslyšely. Zpěv ano.
Daniel stál uprostřed uličky a zpíval. Nadpozemsky krásný hlas se jako sametová stuha vinul prostorem.

Pro někoho je najít svůj talent a vysloužit si tak cutie mark tak jednoduché.
Stačí se dobře narodit, dostat skvělý dárek, všimnout si, že mi něco jde, nebo dělá radost.
A někdo musí čekat, pídit se, dřít se...
Sweetie Belle chtěla být jako Rarity. Najít se v módě nebo návrzích, být jemná a obdivovaná.
Věděla , že má vztah k hudbě a lidé ji často žádali, aby jim zazpívala.
Přes prosby a lichotky často odmítala.
Zpěv a vystupování byly přece tak vzdálené jejímu ideálu.
Kvůli své utkvělé představě tak odmítala jedinou cestu, která vedla k cíli – k získání cutie mark.