Slavík a růže (Oscar Wilde)

První zlaté paprsky slunce, co se odrážejí na střeše kostela. Celé město spí, i kočky už odešly domů. Ve věži zvoník odbíjí pátou a je rád, že mě vidí. Tahle hodina patří nám a svět je krásné místo k žití.
Jen ještě chvíli, chvíli vydržet, znovu se nadechnout, vzbudit usínající hrdlo.
Zámecká zahrada v měsíčním svitu a dva milenci, kteří se prochází v namodralém světle. Na jejích bílých šatech tančí stíny a já vím, že láska je na světě nejdůležitější.
Bolest je rudá a zatmívá zrak a proťaté srdce bolí.
Když růže plně vykvetla, slavík už její krásu ocenit nemohl.