Zapomenutá legenda

Klesl na kolena do rozbahněné země, vzal ji do náruče a přitiskl k sobě. Dýchala, ale mělce. Srdce mu strachem bušilo jako splašené. Netvor byl dávno pryč, ale ze tmy stromů Iorghu neustále cítil hrozbu.
Pohladil Crinu po vlasech, ale pak si všiml, že mu na prstech ulpěla krev. Začal pátrat po jejím zdroji, až ho objevil na jejím zápěstí v podobě hadího kousnutí. Vylekal se, ale když k němu přiběhl Ion se zakousnutou zmijí v tlamě, ulevilo se mu.
Nebezpečí nebylo velké, ale přesto bylo zapotřebí jednat rychle.
Zvedl Crinu z bahna a co nejrychleji se vydal k panství.

Dům na pozemku obklopený temným lesem. Je večer. U brány stojí několik strážných, kteří v rukou třímají pochodně plápolající ve větru. Kolem nich projde služka s balíčkem v náručí. Strážní ji zastaví a na něco se jí ptají. Pak ji pustí dál.
ECATERINA CATARGIU: Ilinco! Co to neseš za hadry?
ILINCA: Našla jsem v lese dítě, paní, chlapce.
ECATERINA CATARGIU: V lese? V tomhle domě netrpíme nic, co pochází z lesa!
ILINCA: Prosím, nikoho nemá, je to novorozenec! Paní, slitování!
ECATERINA CATARGIU: Ode mne ale pomoc nečekej.
ILINCA: Postarám se o něj. (K dítěti) Budeš Iorghu Silviu. Čeledín z lesa.

Ion ho vede dál do lesa. Snaží se ho následovat, klopýtá lesním povrchem, ale přestává psovi stačit. Uvědomuje si, že světla ostatních se vzdálila, stejně tak jako utichl štěkot zbytku smečky.
„Ione! Čekej!“ marně na něj volá. Les je stále temnější a hlubší. Cítí strach z neznáma.
Najednou se objeví na mýtině. Ion stojí uprostřed a zuřivě vrčí na vysokou postavu. Iorghu se zarazí. Přeběhne mu mráz po zádech, když spatří, že za ní se krčí něco bílého.
Postava si ho všimne a prchne do lesa. Iorghu se vrhne k bílé skvrně a zjistí, že je to Crina. Stále dýchá.

Dal útržek jejích šatů, co našel na dvoře, očichat nejdříve Ionovi, alfě celé psí smečky. Cosmina Catargiu mu křečovitě stiskla rameno.
„Víš jistě, že ji najdou?“ zeptala se úzkostně. Poprvé dala stranou své opovržení. Strach o Crinu najednou smazal rozdíl v jejich postavení.
„Nevím,“ pokrčil Iorghu rameny a soucitně na ni pohlédl.
Neochotně se ponořil do lesa a vypustil psy. Následoval Iona, který se okamžitě pustil do očichávání bahnité země.
„Crino!“ ozývalo se tmou lesa, výkřiky doprovázely záblesky pochodní a štěkot psů. Iorghu si úzkostlivě přál, aby nevěděl, co v cíli svého pátrání najdou.
Ale legendou předestřený osud nemohl změnit.

Sny začínaly nabírat na intenzitě. Iorghu o nich musel neustále přemýšlet, protože mu nedávaly smysl. Proč se mu zdá o domě, ve kterém slouží, jako by tu žil odjakživa, ačkoliv tu strávil pouze poslední tři léta? Jeho páni jsou zchudlými šlechtici, ale v jeho snech dům není vůbec opuštěný, jako je dnes. Je plný barev, lidí, světel… a žije v něm Crina.
Jediné, co je stejné, jsou jeho zdi. A temný les, který děsivě obklopuje panství. Iorghu o něm zaslechl pár pověstí, podle nichž každý rok v jeho útrobách zemře několik lidí.
Nevěřil jim. Vždyť poslední tři léta nikdo nezemřel.

Nakoukl škvírou ve dveřích, aby ukojil zvědavost. Mezi mihotáním postav v úzkém obzoru zahlédl Crininy sněhobílé šaty a zlaté vlasy, spadající jí v loknách na záda.
Před ní stála služka s drahocenným zrcadlem; šedé oči dívce plaše těkaly po stěnách, když jí Ilinca zaplétala vlasy do věnce, vkládajíc do něj drobné kvítky.
Polekaně ucouvl, když se ve škvíře objevil obličej paní Ecateriny pokřivený hněvem.
„Zmiz, tady nemáš co pohledávat,“ sykla na něj a zabouchla dveře.
Vytratil se do stáje ke koním. Naštvaně si povzdychl. Vlastně i trochu zklamaně. Byl to Crinin první velký den a on u něj nesměl být.

„Iorghu, že mě nechytíš!“
Dívčí smích a bílá stuha ve vlasech.
Je tma, dvůr se hemží lidmi s pochodněmi.
Staré hodiny odbily sedmou večerní.
„Crino, počkej, v lese je tma!“
Otočil ručičkou a stroj se rozběhl.
Jeho srdce bilo, když se na něj usmála.
Bílá lilie na dveřích.
„Nemáš co na práci, holomku?!“
Jde pryč, aby zmizel starému pánovi z očí.
Oknem vidí, jak se na dvoře míhá světlo.
Hodiny plynou, ale tma zůstává.
„Crino?“
Jen křik služek.
A pak ticho.
Útržek jejích šatů, který svírá v dlani ušpiněné hlínou.
...
Byl to jen sen. Přesto mu běhal mráz po zádech.

Pamatoval si, že běžela lesem. Zakopávala o spadané větve a kapradí, ale strach jí nedovolil se zastavit. Bělostné šaty měla potrhané a zašpiněné od bahna. Když ji na hranici jejich pozemku zachytil do náruče, vyčerpaně oddechovala. Třásla se.
"Iorghu, něco jsem tam zaslechla!" zajíkala se v pláči.
"Šššš, to se ti jen zdálo," uklidňoval ji.
Přesto se neubránil pohledu do hlubin temného lesa. Měl pocit, že vzduch, který nasává, je skutečně prosycen pachem něčeho zlého. Potlačil zachvění.
"Crino, pojď, půjdeme dovnitř," odtáhl dívku od sebe a vzal ji za ruku.
Jejich prsty se poprvé propletly, když mu vděčně stiskla dlaň.