Zapomenutá legenda

Obklopovala ho tma. Vzduch ve sklepě byl těžký a cítit po plísni, která rostla na vlhkých zdech. Nevěděl, kolik času tam strávil. V žaludku mu kručelo hladem, který se snažil uhasit vodou ze džbánu, který mu sem zanesla Ilinca.
Přemítal nad tím, co by měl udělat. Hlavou mu vířily nápady na to, jak odsud utéct, ale i sebelepší plán vždy zavrhl. Nemohl opustit Crinu. Jeho láska mu to nedovolila.
Nakonec zůstal. Několik dní byl pouze o vodě, pak začal mít halucinace. Viděl netvora z lesa, jak mu otevírá sklep a pouští ho na svobodu. Ale v domě už nikdo nebyl.

Po posledním snu nastalo několik bezesných nocí. Zůstal v něm pocit blížícího se nebezpečí, ale nevěděl, jestli Crinu ještě ve snech spatří. Snažil se držet hlavu vzhůru a věřil, že ano.
Celé dny se soužil myšlenkou na přelud dívky ze snů. Byla skutečná? Všechno v jeho snech se zdálo jako opravdové, tak proč ne ona? Ale stále mu to nedávalo smysl. Někdy měl dojem, jako by jeho sny byly spíše vzpomínkami, než fantaziemi jeho mozku.
Všechno by to do sebe zapadalo. Ale proč si na to nevzpomíná? Co strašného se stalo, že lidé z jeho snů už v domě nejsou?

Byla půlnoc, když se Iorghu potají vykradl pod okno Crinina pokoje. Zlehka na něj zaťukal, aby neprobudil nikoho jiného.
Když se několik minut nic nedělo, zaťukal znovu a šeptem zavolal její jméno, ale marně.
Nechápal to, byli přece domluvení. Šílel už steskem, protože ji stále nemohl vídat. Paní Ecaterina ji hlídala jako oko v hlavě. Jediná možnost, jak se setkávat, byla tahle.
Po chvilce se za oknem mihla Crinina hlava, ale víc neviděl, protože mu náhle krk sevřel pevný stisk klepet paní Ecateriny.
„Za tohle zaplatíš, holomku!“ sykla zlostně a vlekla ho ke sklepu. To bylo naposledy, co Crinu spatřil.

Iorghovi stále vrtal hlavou ten otisk lidské nohy na lesní mýtině. Snažil se nebýt pověrčivý a báchorkám o netvorovi z bahna nevěřil, ale přesto ho nakonec zjištění, že to žádný netvor není, děsilo mnohem víc, než kdyby jím skutečně byl.
Protože jestli za tím zlem z lesa stál člověk, musel to být někdo z panství. Široko daleko nikdo nežil, pokud nepočítal vesničany ze vsi, která ale stála od lesa několik kilometrů. Ale kdo by byl něčeho takového schopen? Znal každou duši, která se na panství kdy objevila. Nechtělo se mu věřit, že by se Crinu pokusil zabít někdo z nich.

V celém domě byli pouze dva lidé, kteří ho měli rádi. Byla to Ilinca, stárnoucí služka, která ho jako nemluvně našla v lese, a Crina, se kterou vyrůstal, protože byla jen o několik měsíců mladší, než on.
Ostatní, a obzvláště stará paní Ecaterina, mu dávali jasně najevo, že jen díky jejich milosti je v domě trpěn a že je ten nejspodnější z nejspodnějších. Zastával práci jako čeledín a spal na seníku ve stáji.
S léty se cítil čím dál osaměleji. A když se proti němu spiklo i služebnictvo a Crinu nesměl vídat, měl pocit, že už nemá nikoho na světě.

Několik dní poté, co Crinu našel v lese na pokraji smrti, se Iorghu rozhodl, že se na to místo vrátí a prozkoumá ho. Vidina tmavé postavy mu nedávala spát, služky o ní mluvily jako o strašlivém netvorovi, ale on se s tím vysvětlením nespokojil.
Vydal se tam v neděli, kdy celá rodina odešla dolů do vsi na nedělní mši. Bylo pravé poledne, slunce zářilo tak, že prosvětlilo jindy černý les. Díky tomu světlu neměl strach ponořit se mezi kmeny stromů.
Ale na mýtině v lese, kde se stala ta událost, nenašel nic zvláštního. Stopy v bahně měly velikost lidského chodidla.

Vrata do stodoly zaskřípěla a vešla Crina.
„Už jsem tě dlouho neviděla,“ řekla a usmála se na něj. Posadila se k němu na seno a uhladila si sukni šatů. „Děkuji ti za všechny ty květiny, co jsi mi poslal.“
„Líbily se ti?“ zvedl k ní pátravý pohled.
„Jsou moc krásné. Ale maminka se mračila, když zjistila, že jsou od tebe,“ odpověděla.
„Neměla bys tu se mnou být. Víš, co se povídá. Matka nebude mít radost,“ řekl vážně.
„Nevěřím ničemu z toho. Ilinca mi řekla, že jsi mě zachránil,“ zavrtěla hlavou.
A pak se naklonila a váhavě ho políbila na tvář.

Zašuměl les, když jsem tě prve spatřil
jak sedíš si v trávě něžně zasněná
v lehkých šatech, které vítr ti mocně bouřil
mou láskou snad navždy spasená
Jemný stín vrhl se mi náhle přes čelo
a srdce znenadání mi zabušilo hladce
tušil jsem, že snad by krutě žalem zemřelo
kdyby ses na mě neusmála sladce
Nořím se do hlubin věčného zatmění
a slunce bílou lilii nikdy už nerozvije
nám lidem z lesa hluboce v pokoře skloněným
Moje láska k tobě mě jednou zabije
až uvidím tvůj nádherný svatební bílý šat
ve větru s cizím ženichem krásně a lehce si vlát

Crina už byla několik týdnů zdravá, ale Iorghu se s ní stále nesměl vídat. Služky se mu vyhýbaly širokým obloukem a od Ilincy věděl, že ho pomlouvají. Panstvím kolovaly zvěsti o tom, že únos Criny a její zranění má na svědomí on. Byl přece Silviu, Ten z lesa, takže o tom nebylo pochyb. A les měl – obzvláště v těchto dnech, velmi špatnou pověst.
Vztekle nakopl kámen, válející se u schodů vedoucích k potoku. Vždyť jí přece zachránil život! A miloval ji víc, než všichni lidé z panství dohromady.
U vody utrhl květ lilie. Doufal, že tentokrát ji u okna zastihne.

Nepustili ho za ní. Ležela už několik dní a zotavovala se z hadího kousnutí a šoku, který přetrpěla. Stýskalo se mu po ní, tak jí alespoň po Ilince posílal svazečky lučních květin, které vykoukly z trávy hned, jak se jaro po zimě více osmělilo.
Zbytek obyvatel domu zachvátila panika. Nikdo nesměl jít do lesa a už vůbec ne o samotě. Mezi služkami kolovaly strašlivé báchorky o obrovských vraždících netvorech, kteří pocházejí z bahna. Nevěděl, jestli jim má věřit, ale když si vzpomněl na obrovitou postavu sklánějící se nad Crinou, uvědomil si, že zdejší pověsti není radno brát na lehkou váhu.