Zapomenutá legenda

Po dešti les krásně voněl, zvlášť na jaře, kdy slunce ohřálo vzduch a rozvonělo vlhké jehličí a mech. Iorghu se toulal po lese a užíval si volný den. Ion běžel bezstarostně před ním. Ani jeden se lesa nebál, na rozdíl od ostatních, kteří se i ve dne nervózně ohlíželi přes rameno, jestli je nesleduje Pricolici, a lekali se každého stínu.
Stromy se po pár minutách rozestoupily a odhalily malou mýtinu. Ion radostně skočil do vysoké trávy.
Iorghu ho pozoroval, jak se raduje, když v tom to uviděl. Úplně u země se krčily prvosenky. Letos poprvé.
Crina z nich měla radost.

Dny šedivě ubíhaly jeden za druhým, první se podobal poslednímu. Celé dny obstarával drobné práce, v domě se nebylo o co starat.
Při práci často přemýšlel o tom, co viděl ve snu. Crinu choulící se u stromu, postavu sklánějící se nad ní a pak tu lidskou stopu, která byla příliš velká na to, aby patřila dívce. Iorghu věděl, že to nebyly jen obyčejné sny, už nepochyboval o tom, že se k němu vrací vlastní vzpomínky.
Ale zatím nebyl o moc blíž pravdě. A kdyby zjistil, kdo Crinu zabil, k čemu to bude?
Život jí to nevrátí.
Dny šedivě plynuly dál.

Cesta k pumpě na dvoře byla ten den dlouhá. Iorghu nosil vědro s vodou do kuchyně celé odpoledne. Krev z podlahy šla umýt těžko. Vždy, když už myslel, že má hotovo, přišla ho zkontrolovat paní a našla mu další práci.
Čím déle chodil s vědrem, tím víc se ptal, proč pumpa stojí tak daleko od kuchyně. Služku už dávno odvezli do vesnice, kde se o ni postaral kněz. V domě zavládla ponurá atmosféra, jak se tma snášela mezi jeho zdi.
Byla už noc, ale Iorghu se stále plahočil dvorem. Už to dávno nebylo potřeba. Ale dlouhá cesta uklidňovala jeho mysl.

Jmenuju se Iorghu Silviu.
Nevím, odkud jsem. Ale paní říká, že jsem z lesa, podle mého jména, a že jsem nečistý.
Nevím, kolik mi je. Pamatuju si jen posledních pár let života.
Předtím mám jen tmu. Jako je tady všude kolem.
Jsem čeledín v tomhle domě, který je prázdný. Kromě paní, pána a služky tu nikdo nežije. Ale zdají se mi sny, ve kterých je plný lidí, plný světla.
Někdy mívám pocit, že ty sny ke mně mluví. Že se mi snaží říct, co jsem zapomněl.
A vídám v nich Crinu. Někdy se nechci probudit, protože dokud sním, je naživu.

Zrovna byl ve stájích, když zaslechl křik, ze kterého mu stydla krev v žilách. Okamžitě se vydal za zdrojem, protože tušil, že jeho původcem je paní Ecaterina.
Našel ji v ložnici. Stála uprostřed a otřásala se vzlyky.
„Co se stalo?“ zeptal se a dotkl se jejího ramene.
„Zaútočil na mne,“ vydechla a hleděla před sebe jako v transu.
„Kdo na vás zaútočil?“
„On...“ ukázala roztřeseně k oknu.
Iorghu k němu přešel a podíval se z něj dolů.
Překvapeně zalapal po dechu. Měl svá podezření, ale po zvážení a sečtení všech argumentů nakonec usoudil, že pan Mihai to neudělal.
Spletl se.

Pohlédl na hroudu rodnou a zasteskl se v něm hlas,
který šeptal tiše medem sladkým jako společný čas,
bez paměti na léta minulá objevil svůj rodný les,
klekl do bláta a společníkem byl mu jen věrný pes.
Jen mrtví znají jeho tvář a neřeknou už nic,
zůstal sám a nezbylo mu tolik než víc,
jak prázdné ruce a pár plátků uschlých květů,
počkej, už chystám se za tebou do temných světů.
Tiše slza tváře se dotkne,
bílé lilie chřadnoucí,
a vítr jako když utne...
zůstal jen on tiše plačící,
a zvony kostela dunivě vyzvání,
je čas dát sbohem vrahovu poznání.

Tam, kde rostly růže, ležel její hrob.
Ale nebyly to ty správné květiny.
Těžký povzdech nad nezměnitelným osudem.
Vánek mu jejím hlasem šeptal do uší sladká slova.
Pár okvětních plátků se mu obtočilo okolo hlavy.
Les zašuměl.
Položil tvář na chladný bílý kámen a stiskl rty v němém výkřiku.
Lilie pohřbená na věky věků.
Prsty obkroužil jméno vyryté do mramoru a zalil jej slzami.
Ticho, ticho... jen její hlas šumí do ztracena.
Byla tak blízko a přece tak daleko.
Znal ji důvěrně, a přesto si nepamatoval její tvář.
Stíny se naklonily.
Musel jít.
Růže se rozloučením zachvěly nad nesprávným hrobem.

Georgeta sloužila v domě jenom měsíc. Pak ji Iorghu jednoho rána našel ve stodole s podříznutým hrdlem. Všude se válela zakrvácená sláma, dokonce i jejich kráva na sobě měla červenou šmouhu. Byl to strašidelný výjev.
Zpod roztržené sukně dívce vykukovaly bílé nohy. Styděl se dívat se na její odhalené tělo, ale přesto si všiml, že krev měla i na nohou.
Myslel na netvora ze svých snů. Byl to někdo z panství... i tehdy to byl někdo odsud. Nevěděl, jak na to přišel, ale dávalo to smysl.
Nevěřil, že to byl Pricolici z báchorek. Vždyť ten zabíjel pouze na území lesa...

Ležela v posteli a široce otevírala oči do tmy. Chvěla se strachem, přikrytá dekou pod bradu. Chtěla, aby za ní Ilinca přišla, ale strach jí bránil na ni zavolat. Věděla, že by na sebe upozornila a hrůza ji stejně paralyzovala tak, že nebyla schopná se vůbec pohnout.
Zaslechla ženský výkřik ze dvora. Trhla sebou a pevně semknula víčka. Ze rtů jí neslyšně splývala modlitba. Myslela na Iorgha.
Pak si vzpomněla, že nezajistila petlici, ale nebyla schopná vylézt z domnělého bezpečí přikrývky a napravit svou chybu. Jenže stejně bylo pozdě… otevírané dveře vpustily dovnitř světlo z chodby, které osvítilo netvorův obličej.

Našel ten dopis v zásuvce toaletního stolku. Byl úplně vespod, schovaný pod zašlými flakónky s pudry a líčidly.
Drahý Iorghu,
je mi líto, že Tě babička nachytala. Stalo se to kvůli mně, čekala jsem na Tebe u okna, když nečekaně přišla do mého pokoje zkontrolovat, jestli už spím. Když zjistila, že nejen nejsem v posteli, ale vyhlížím z okna, muselo ji asi napadnout, že venku najde Tebe. Snažila jsem se tomu zabránit, ale nedala se přesvědčit.
Myslím na Tebe každou minutu. Nepřeji si nic jiného, aby se babička umoudřila a pustila Tě. Prosím, vydrž ještě pár dní.
S láskou
Crina