Sci-fi

Budivoj se zoufale rozběhne k portálu tunelu. Intenzívně buší na uzavřená vrata. Prostorem se rozléhají dunivé zvuky. Vrata jsou však zavřena pevně. Budivoj znaveně usedá na zem a zdá se mu, že za vraty slyší nějaké hlasy.
Hlasy jsou však velmi nezřetelné a Budivoj pochybuje, zda to nejsou jen nějaké jeho halucinace.
"Bože, pomoz mi!" šíleně řve. Vzápětí mu však dochází, že mu bůh nemusí pomoci, když na něj do té chvíle nevěřil. Nemá už ovšem moc sil na hluboké filozofické či náboženské myšlenky. Jedno je mu však jasné. Pokud nenastane brzy nějaký zvrat, bídně na tom opuštěném ostrově zhyne.

A teď, babo, raď! Jenže tu žádná baba není. Ani dědek (ať je to genderově vyvážené). To mám za to, že jsem chtěl zmizet pryč. Splnilo se mi to měrou vrchovatou. Není tu žádné ucho, které by mě vyslechlo.
Baba, ucho, to mi připomíná babské ucho. Jenže ani to tu není. Ostrůvek je prost veškeré zeleně. Stejně bych si ten odvar nemohl uvařit, když tu není sladká voda.
Budivoj dumá dál. Vzhlíží k nebesům i k obzoru. Nikde žádná loď ani letadlo. Zdá se, že toto místo je pořádně vzdáleno od všech dopravních tahů. Do prkýnka dubového, to jsem dopadl!

Budivoj se rozhlíží okolo sebe. Ostrůvek je tvořen jednou kolejí, vyúsťující do nyní vraty uzavřeného tunelu, a perónem. Chtělo by to nějakou nápovědu, kde je.
Tu Budivoj zahlédne na konci perónu sloupek s cedulkou. Přiblíživ se tam, pozná v číslech na cedulce zeměpisné souřadnice. Akorát místo obvyklých N a E tam jsou S a W. Jedno z čísel je mu povědomé. Vždyť je to zeměpisná šířka jeho domova! A když druhé číslo odečte od 180, sedí i délka!
Budivoj tak rozklíčuje, že se ocitl opravdu co nejdále od svého domova, přímo na antipodu. A dochází mu, že je v prdeli.

Budivoj Klápště sedí v posledním večerním vlaku přibližujícím jej k domovu. Venku svítí úplněk a Budivojovi se tentokrát domů moc nechce. Tuší, že jej manželka bude buzerovat. Kdyby tak mohl vypadnout někam daleko od domova. Možná co nejdál.
Vlak náhle neobvykle zrychluje. Budivoj postřehne, že jede tunelem, který na této trati nikdy nebyl. Na informační obrazovce se místo obvyklých údajů objeví jen dvě průběžně měnící se čísla. Budivoj marně dumá, proč dávají vždy součet 12 756.
Vlak konečně vjede na denní světlo a zastavuje. Je na umělém ostrůvku uprostřed širého moře. Budivoj se dle vlastního přání ocitá na antipodu svého domova.

"Fakt funguje? To myslíš Vážně?!"
"To zjistíme jedině tak, že ho vyzkoušíme."
"Co třeba předevčírem?"
"Tak krátké časové úseky neumí."
"Tisíc let zpátky?"
"To se nic zvláštního nestalo."
"A co zjistit, kdy to všechno začalo?
"Bezpečně můžeme zkusit maximálně 4 miliardy let nazpět."
"Dej to tam!"
"Nastavuji 4 miliardy let. Ale nechoď ven, nepůjde tam dýchat."
Třesk!
"Z okýnka nic nevidim, co teď?"
"Zkusíme o 100 milionů let vpřed."
Prásk!
"Furt nic!"
"Zkusíme tedy o dalších 100 milionů."
Plesk!
"Zas nic k vidění!"
"Tak ještě o 100."
"Hele, tady se nic neděje, pojeď domu," řekl a uplivl si z okénka.

Od té doby, co byl systém v chodu, nebylo kam se schovat. Neuzavíratelné oko kamer připojených na umělou inteligenci bylo všude. Jen profesionálové se mu mohli vyhnout.
Seděl v baru a dopíjel Vodka Martini, protřepaný, ne namíchaný. Dostal obálku s fotografií a penězi. Na obálce byl nápis „tácek“. Pak se převlékl do kostýmu s nápisy „pes“. Nasedl do auta s nápisy „kůň“. Do programátora systému vystřelil pistolí s nápisem „banán“. Tělo rychle zakryl folií s nápisem „živý člověk“. Nahradí ho, ale potrvá to. Mezitím se bude systém divit, jak to, že kůň jel po dálnici rychlostí 300 kilometrů v hodině.

V době, kdy se podařilo vymýtit většinu běžných onemocnění (jako třeba mužská plešatost... nebo rakovina), bylo možné alokovat poměrně velké množtví peněz na daleko palčivější problémy.
Proto se záhy rozhořel lítý boj mezi farmaceutickými firmami o to, kdo nejrychleji a nejlépe pokoří stárnutí.

Sandra právě v drogerii zkoumala nejnovější výstřelek, slibující takřka zázraky - pleťový krém z rostlinných kmenových buněk.
Proč ne?

První týdny nepozorovala nic moc.
Poté ale na ulicích začala potkávat ženy s nápadně rozzářenými obličeji.
Brzy bylo jasné, kdo si krém mohl dovolit a kdo na to nemá.
Zelený odstín teď frčel.
Bonus?
Slunce jako soukromý zdroj energie.

Narodila se do kruté doby v kruté zemi.
Od mala ji učili nedůvěřovat - sousedům, známým, spolužákům. Věřit můžeš vědě, říkával otec. Fyzika je bezpečná. Vědecké zákony platí.
Ale ona věřila i lidem. Své matce, například. Matce, která se jich zřekla a s pláčem přísahala věrnost straně a lidu, když otce za jekotu davu ubíjeli na pódiu.
Lágr, pak základna, další léta, další zrady, když si dovolila důvěřovat.
Nakonec začala věřit nelidem.
Volala.
Střežila signál.
Doufala.
Nedbala varování, když přišla odpověď.
Protože lidé byli nebezpeční, očekávala od vzdálené civilizace záchranu.
Bezpečí.
Když se zhroutila fyzika a věda přestala platit, byla připravena.

X-18zovi bylo mizerně. Ačkoli senzory lodi ukazovaly vodorovnost, podlaha se pod jeho nožními chapadly houpala a točila. Hlava mu třeštila. A navíc náčelník…
Náčelník se výhružně tyčil. Všech jeho osm očí přísně hledělo do očí X-18zových, dokud jedno po druhém nesklopil.
“Hovada. Prachsprostá, vychlastaná hovada!” hřměl náčelník. “Ožrat se během výzkumné expedice na Zemi!”
X-18z se schoulil. Hlavně neblinkat!
Z lodní laboratoře se ozvalo kvílení. Náčelník nadskočil.
“Dopr… co je toto?”
“Sesbírané vzorky,” špitl X-18z. “Lidé…”
Jeden vzorek upustil prázdnou láhev. Druhý škytl a zazubil se.
“Kurva,” ulevil si. “To byl ale parádní mejdan! Nevíte, chlapci vosmivoký, kde to jsme?”

If I could impart just one bit of wisdom onto whoever finds this recording, it would be: Do NOT, and I can't stress it enough, DO NOT invent and construct a time machine when you're emotionally compromised for whatever reason. You might make a mistake that in hindsight is glaringly obvious and makes you smack your forehead and howl in rage at your own stupidity.
Like forgetting that everything is in motion and you won't inexplicably arrive at the same place in the past like in the movies.

Which is why my capsule is currently floating in the endless void.