Autorův výběr 2023

Chtěla jsem spálit všechna svá trápení v plameni svíčky
Vysušit slzy pod svými víčky
Skrýt se před vztekem plískanic
Oheň však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem utopit všechny své výčitky v kapce vody
Navždy se vymanit z nesvobody
Držet se správných souřadnic
Moře však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem pohřbít všechny své hříchy hluboko v hlíně
Zbavit se proher, utéct své vině
Chtít méně a přitom mít víc
Země však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem vykřičet všechny své otázky na oblohu
Pohlédnout do očí, rozumět Bohu
Jehož láska je bez hranic
Nebe však mlčí a neříká nic

Poslední novela směrnic o finančních náhradách pro obecní zastupitelstva, zákonný nástroj předkládaný Sněmovně Ministerstvem pro administrativní záležitosti, jakožto orgánem zodpovědným za místní samosprávy, schvaluje a potvrzuje následující: *

a) Revidovaný pátý paragraf Směrnice č. 3/1971 revokuje osmý paragraf Směrnice č. 7 dodatku ke směrnicím z roku 1954 oddíl b.

b) Revidovaný druhý a třetí paragraf Směrnice č. 3/1971 revokují druhý paragraf Směrnice 5 z roku 1970.

c) Revidovaný osmý paragraf Směrnice č. 3/1971 vstoupí v platnost bezodkladně a revokuje devátý paragraf Směrnice č. 5/1954 oddíl b, čímž obnovuje touto směrnicí revokované paragrafy 5, 6, a 7 Směrnice č. 3/1947 oddíl c.

V kapce vody odrazit celý svět, jak měsíční svit odráží se v tváři. Probdít celou noc, zatímco chladný vzduch zahání únavu, sledovat pomalu se tvořící krystalky jinovatky. Místo počítání oveček ztracených v temnotě počítat slzy na tváři, chytat je do dlaní a měnit v živou vodu. Slíbat ty slzy z tváří, konejšit ve věčném objetí, jak drahokamy vysázet rány na oblohu, ať září. V jednom okamžiku lásky stvořit svět, pohupovat se do rytmu, když svítá, tři bílé vrány, jedna holubice. Jedno nebe, jedna země, jedno probuzení. Tvořit a věřit, plakat a smát se, z deště do země, do země déšť.

Chtěla naivní šťastný konec, ale papír, který snese všechno, se vzpíral a inkoust nechával roztřepené skvrny jako rány po noži.

Vrátil se k ní. Ležel s hlavou na jejím klíně a upíral na ni něžné šedivé oči.

Vrátil se k ní. Držela jeho hlavu na klíně, ale ty něžné oči z ní někdo vyrval. Doufala, že až potom. Věděla, že ne.

Vrátil se k ní. Nesl svou uťatou hlavu všechny ty míle, až k poslednímu místu, které si vybral pro hrob.

Nebyl to zázrak.

Nikdo nad jeho hrobem nepostaví katedrálu. Ale nebe tam je plné hvězd a nocí voní máta.

„Máte nějaký dotaz?“ otázal se profesor Parkhill.
Pan Kaplan se zeptal: „Já nerozumět, co znamená ret ten ční.“
To jasná věc,“ ujal se slova pan Bloom. „Pysk ták velkej, že se tyčí pod nosem.“
„Á, někdo dostal tyčí,“ kýval s pochopením pan Schmitt.
„To né. Tady řeč o podnose,“ protestovala Olga Tarnovská.
„Kde jste se s tím výrazem setkal?“ zasáhl profesor.
„Já čítal: ret ten ční schopnost skladu.“
Profesor zmateně zamrkal. „Zřejmě je myšleno slovo retenční, tedy schopnost krajiny zadržovat vodu.“
Tam nepsat krajiny, ale sklad piva,“ nedal se pan Kaplan.
„Ne sklad, ale slad!“ s ulehčením dešifroval profesor Parkhill.

„Martine, zblázním se! Už je to týden, co mě bez vysvětlení opustila. Prostě ráno odešla do práce a už se nevrátila. Vím, že jsem nebyl dokonalý manžel, ale aby se mě jen TAK vzdala?“
Martin mlčí, kouří a upijí mou Whisky.
„Co jsem sakra udělal špatně? Kdyby mi alespoň dávala signály...“
Slzy mi stékají po obličeji.
“Píp“
Přišel mi email.
Z neznámé adresy.
Žádný text, pouze obrázková příloha.
Probíhá stahování.
Otevírám obrázek, na němž vidím mou nahou ženu. Je upoutaná k posteli. Její tělo je plné krvavých ran. Kolem ní jsou tři maskovaní muži.
Nahoře je vzkaz: „Milujeme tvojí ženu!“

Milovala archív.
Informace, které tu odpočívaly a čekaly na objevení. Protože lidi vám lžou, lžou sami sobě, ale informace ne. Ty jsou čisté, buď ano nebo ne, pravda nebo lež. A pak ta krása, když naleznete něco, co dlouho leželo skryto lidským očím. Nejprve se tím kocháte sami, pak se podělíte se spolupracovníky, kteří vám rozumí a vy vidíte v jejich očích stejné světlo a nadšení jaké je to vaše.

Právě tak se cítila Penelopa Clearwaterová, když se vrhla na soubory písemností o členech ONI; nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. A pak objevila, že Martha Starková je příbuzná Malfoyových.

"Debile!"
"Tys vážně vyhodil pět set zlatejch ze společný kasy, za takovou kravinu?" rozvinula mou úvahu Jorcha.
"Co se vám nelíbí? Řekli jste ať koupím mapu, tady je," bránil se Fleuriot.
"Každej, kromě tebe, ty kokote, by pochopil, co sme mysleli! Potřebujem mapu tohohle kraje, nanejvejš celýho království, protože to tu nikdo z nás pořádně nezná. A ty, ty koupíš mapu, kurva, celý Odrie! Nač!? Potřebuješ snad doplavat na zasranej Xurh!?" ještě více to rozvedl Oktar.
Fleuriot fascinován rozložil mapu: "Ale podívejte přeci na ty překrásné iluminace."
"Ten zmrd si z nás dělá prdel?" nechápal Oktar.
"Příště obstarává mapu Jorcha."

První slůvka táta, máma,
první cesty do neznáma
po čtyřech pod nízkou seslí.
První dílo umělecké,
které prsty do talíře
rozmáchlými gesty kreslíš.

Svět je plátno sotva naplé,
barvy pro něj teprv mícháš,
jeho taje zatím prvně
vidíš, slyšíš, chutnáš, dýcháš.

Tvrdost skály, měkkost mechu,
rachot bouře, tichost dechu,
světlo dne a temno noci,
bolest touhy, sladkost moci,
konejšivou náruč snění
než tě vzbudí rozednění.

Do obrazu barvy skládáš,
někdy víš a někdy hádáš,
někdy ke tvé malbě jiný
přidá barvy nebo stíny.

Každý má svůj obraz světa,
měníme ho jak jdou léta.
Neskončíme s tímhle dílem,
dokud nedojdeme cíle.