Skip Beat!

Kyoko otevřela sněhobílou velkou ledničku, z níž se na ni smutně dívaly tři plastové lahve s vodou a plechovka piva. V polici s potravinami to nebylo o moc lepší, malý zbytek rýže, nějaké suché koření, kečup a sojová omáčka, čaj. Žádná zelenina, žádné vejce, žádné maso, zato desítky nedotčených krabic luxusních valentinských čokolád, kterým pomalu procházela záruka, a baterie neotevřených lahví velmi drahého alkoholu.
Bylo jí jasné, že z toho neuvaří ani pro skromného vrabce, natož pro dva dospělé lidi. Během nákupu v předraženém suterénním marketu jí bylo čím dál jasnější, co nejvíc sexy muži Japonska chybí.
Kurzy domácího hospodaření.

Kyoko se dívala z okna svého podnájmu. Všude kolem byly nízké domky s krámkem v přízemí, až daleko za nimi tušila vznosné mrakodrapy, a na nebi nebylo vidět jedinou hvězdu - jejich svit skrylo věčné světlo Tokia.
Tokio nikdy neusíná. Nic tu není pevné, nic není stálé. Jeden den jsi bezejmenná prodavačka hamburgerů, zítra tvoje jméno tisknou na plakátech, a hned nato zase zametáš kanceláře.
Bylo to vzrušující, ale nejisté.
Někdy se jí zastesklo po Kjótu. Tam mělo všechno pevný a neměnný řád.
Škola, čajový obřad, větrání futonů, vzorek na kimonu.
Předem určená budoucnost.
Ne. To už nikdy.
Tokio je život.

Když se jí tenkrát Shou vysmál do očí a řekl, že jí celou tu dobu jenom využíval, zamkla veškeré svoje pocity hluboko do malé skřínky ve svém srdci. Byl rozhodnutá se už nikdy nezamilovat, skrýt svou lásku za tisícero malými zámky.
Ale o nějaký čas později začala cítit, že se pomalu, jeden po druhém odemykají. Zjistila, že miluje herectví, svoje přátele, svou nově naleznou rodinu...
Ale nejlepším zámečníkem ze všech byl Ren Tsuruga a jeho opravdový úsměv.
Když toho dne spadl k zemi poslední zámek a její pandořina skříňka se otevřela, s hrůzou si uvědomila, že se do něj zamilovala.

Kyoko se zhluboka nadechla, vyděšená sama sebou, přesto čelist rozhodně zatnutou. Bylo jí jasné, co musí udělat, i když věděla, že ji bude za to nenávidět. Pro Móko-san by ale udělala cokoliv.
***
Sho se udiveně zarazil, protože na rozdíl od minulých záběrů, něco teď bylo jinak. Kyoko cestou k němu prostě... zmizela. Místo toho se k němu blížil anděl, odhodlaný pohled zalitý slzami a upřený přímo do jeho očí. Nedokázal se odtrhnout, ani když se její štíhlé ruce ovinuly kolem jeho krku, ani když padal dolů do prázdnoty.
A pak se anděl schoulil v hořkém pláči, zatímco jeho křídla zčernala.

"Měla jsem ho kopnout do holeně a zmizet," pomyslela si Kyoko trpce.
Ostatně, třebaže byla Kyoko zrovna v roli, stále je tradicionalistická japonská žena, čistá jako padlý sníh, a kdo po ní chce takové zvrhlosti, by si přesně tohle zasloužil. Ty oddané psí oči. Jako by štěně chtělo očipovat. Dodatečně zrudla.
S kopáním do holeně měla ostatně řadu zkušeností a skvělé výsledky, fungovalo na jedničku. Tedy v normálních případech. Nebyla si jistá, že, tedy vlastně si byla jistá, že nic, co se týká Rena Tsurugy, není normální situace. Měla ho kopnout a zmizet.
Dokonalá japonská žena ovšem do štěňátek nekope.