DMD č. 8. pro 8. 4. 2013. Téma: Kopnutí

Jethro seděl v baru a rozmlouval sám se sebou. No, spíš se sebou mlčel ve vzájemné neshodě.
Už nějakou dobu zíral na panáka whisky, jenž ležel před ním. Sváděl přitom sám se sebou dialog na téma: Jsem ve službě vs. Potřebuju panáka.
Měl vztek. Na toho vraha - že Tonyho postřelil, na Tonyho - že se postřelit nechal a na sebe.
Tony se měl dnes po rekonvalescenci vrátit do služby. Bude to náročné, než si pořádně utřídí myšlenky Tonymu tváří v tvář. Navíc si každý myslí, že ho ani nebyl navštívit.
Vstal, kopl do sebe panáka a vydal se čelit věcem budoucím.

Tonymu zapípal mobil. Přišly papíry od Selviga, tohle musíš vidět. B. Vynálezce urychleně dokončil svoji práci a vyrazil do Bannerovy laboratoře. Doktora našel v jeho pracovně s dokumenty v rukou.
"Radši se na to posaď, tohle budeme muset zapít," pokynul mu Banner ke stolu. Tony se usmál, když postřehl mezi papíry sklenku čiré tekutiny, a natáhl po ní ruku.
"Díky, na tohle si připiju moc rád," řekl a kopl ji do sebe. Banner byl nejdřív příliš překvapený, než aby zareagoval, ale když Tony začal prskat, rozesmál se.
"Jen si posluž, ale nechceš místo toho roztoku na čočky spíš něco tvrdšího?"

"Kopni ma!"
"Ešteže čo! Čarovné slovíčko je kde?"
"Hm. Prepáč. Tak teda, mohla by si ma, prosím, kopnúť?"
"Pche. To je zas niekto zdvorilý, len keď niečo potrebuje, všakže. Ani ma nehne, kopni sa sama."
"To nepomôže."
"Čo mňa je po tom."
"Tak nekopneš?"
"Nie."
"A Starý zákon ti niečo hovorí?"
"Hm."
"Veď vieš, oko za oko... Takže ja ťa teraz trošičku nakopnem, a ty mi to potom vrátiš, platí?"
"Neplatí. Ja ťa dnes kopať skrátka nebudem. A s teológiou na mňa láskavo nechoď."
Mrcha Múza, neukecala som ju. Nekopne a nekopne, takže dnes to bude BJB ako z praku.

"My kop, kop, kop, kop, kopeme tam hluboko v tmách. To kop, kop, kop, kop, kopání to je láská má," ozýval se jeskyní rytmický zpěv doplněný o zvonění krumpáčů.
"My kopeme věčnou tmou," zabroukal si nenaloženě Rejpal, když mu krumpáč uvízl ve škvíře. "Ohahohaho!" vyjekl vedle kopající Šmudla a přitiskl oko k otvoru ve skále, který právě vyrobil. Ostatních šest trpaslíků se hned seběhlo podívat, co se děje.
"To je Srdce hory," pronesl obdivně Prófa, když vyjmuli jiskřící démant ze stěny.
"Budu Král pod horou!" zavýskl Šmudla.
"Nemám rád Krále pod horou," zabručel Rejpal a konečně vytrhl krumpáč ze stěny.

Připadalo mu, že se svět zastavil. Ne ten okolní. Něco uvnitř v něm zmrzlo a navzdory tý šlupce do hlavy, kterou ho Nataša zbavila nutnosti poslouchat cizí slova v hlavě, to odmítalo roztát. Kdyby byl ochotnej myslet ve velkejch slovech, řekl by, že cítí vinu. Samozřejmě věděl, že za to vlastně nemůže. Jenomže Loki neovládal. On přemlouval. A jeho hlas odmítal zmlknout.
Bylo to jak písek zadřenej v mozku. Potřeboval, aby mu někdo dal přes držku i na jiný než fyzický úrovni. Pak by se možná zase věci začaly hejbat. Jenomže měl neodbytnej pocit, že nestojí ani za ten kopanec.

"Měla jsem ho kopnout do holeně a zmizet," pomyslela si Kyoko trpce.
Ostatně, třebaže byla Kyoko zrovna v roli, stále je tradicionalistická japonská žena, čistá jako padlý sníh, a kdo po ní chce takové zvrhlosti, by si přesně tohle zasloužil. Ty oddané psí oči. Jako by štěně chtělo očipovat. Dodatečně zrudla.
S kopáním do holeně měla ostatně řadu zkušeností a skvělé výsledky, fungovalo na jedničku. Tedy v normálních případech. Nebyla si jistá, že, tedy vlastně si byla jistá, že nic, co se týká Rena Tsurugy, není normální situace. Měla ho kopnout a zmizet.
Dokonalá japonská žena ovšem do štěňátek nekope.

Tam, a zpátky. A tam, a zase zpátky. Elektroňata si hrají na honěnou.
„Jů, helejte, tady je okýnko!" vykřikne jedno z nich a ostatní se hned hrnou podívat.
„Uka, uka!" volají jedno přes druhé. „Pusť mě, nestrkej se, on předbíhá..."
Vtom okýnko zakryje stín. Mrňata, která se nestačila podívat, se zlobí a snaží se to honem ještě stihnout. Ta, co se podívat stačila, chtějí vědět, co se to najednou děje.
To nejprůbojnější se procpe dopředu a nakopne toho drzouna, co jim ruší výhled.
A hned je zase krásně vidět ven.
„Jauvajs! Zatracenej krám, už dávno měl bejt ve smetí! Probíjí!"

Permoníci putují po pražských výkopech v tlupách, jejich hlídky hlásí každou uzavírku. Nouzová kanalizační jáma jich uživí tři až sedm, výměna kolektorů kolem dvaceti, u rozkopaných tramvajových tratí se jich občas pohybují stovky. Milují míšení starého a nového. Nadšeně se probírají vlhkou hlínou a pichlavou sutí betonu, zbožňují caterpillarové bagříky i obrovské vrtací stroje. Ohledávají dlažební kostky ještě vlhké od hlíny a labužnicky nasávají vůni asfaltu. Umí slušně romsky, pár slov ukrajinsky a všechny nadávky dlaždičů. A když je popadne nostalgie, přinesou si po setmění nářadíčko. Dělníci pak ráno nechápavě kroutí hlavou: Ty dva metry navíc snad vykopal nějaký skřítek.

První impuls může být cokoliv od letmého zahlédnutí někde na internetu až po sebekritické kouknutí do zrcadla. Snad ze zvědavosti začneš pátrat. A najednou tam stojíš a sama sebe se ptáš, co to proboha vyvádíš. Pak přijde první dotek a ty se začneš vznášet a endorfiny ti tečou i ušima.
Brzy potom přijdou slzy, zklamání, semtam modřina. Ty ale zatneš zuby a vydržíš; protože přece chceš. Stejně tak snášíš přezíravost okolí a semtam i hloupé poznámky o kurvách. Víš, že nemají ponětí, o co vlastně jde a že se nemáš za co stydět.
Pole dance je totiž úplně normální sport.

„Hlavní město Polska,“ optal se mne táta.
„Varšava.“
„Hlavní město Běloruska?“ pokračoval dál.
„Minsk!“ odpověděl jsem hbitě.
„Turecka?“
„Ankara.“
„Řecka?“
„Athény.“
„Lotyšska?“
„Sofie.“
„Špatně!“ zamračil se nespokojeně táta. „Znovu. Hlavní město Lotyšska?“
Chvilka přemýšlení. Pak se mi na tváři rozlil úsměv.
„Riga!“
„Hmm,“ dostalo se mi v odpověď. „A Bulharska?“
„Sofie?“
„To se ptáš? Nebo odpovídáš?“
„Odpovídám.“ Poznamenal jsem, ale jistý si nebyl.
„Hmm,“ zabručel opět v souhlas můj drahý zploditel.
„Hlavní město Makedonie?“
„Makedonie?“ zeptal jsem se s údivem.
„Jo! Makedonie!“
„Nevím,“ přiznal jsem po pravdě.
V tu chvíli, mne otec slabě nakopl.
„Skopje! Pamatuj si to pitomče. Skopje!“