DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Usadili se tam, kde podle všeho bývalo náměstíčko. Smutní, zaskočení, zklamaní, trpící. Výhled, který odtud měli, až příliš dobře podtrhoval celkový dojem zkázy.
"Kde myslíte, že... jsou ti, kteří... tu žili?"
Lorin mlčel.
A Kera se snažila nepřemýšlet o tom, co jeho mlčení znamená.
---
Zdál se připravený vyrazit na cestu.
"Kam půjdeme?"
"Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že mají města dvě?"
Došlo jí to. Jen si nebyla jistá, co mohou najít. "Myslíte, že to tam může vypadat jinak?"
"Není to pravděpodobné... ale zranění potřebují naději" smutně se usmál.
Nekomentovala, že na těle jsou oba nezranění.
Jejich zranění byla teď horší.

Zion was a real gem in the Archangels' crown. Anybody who was fortunate enough to get into the city could not argue with that statement. The Temple was amazing - a true work of the archangels themselves, with all of its 'magical' properties.
For all that, however, Zion and the Temple were a place of corruption and evil.
Tellesberg was not that majestic - it was a city of merchants and workers, a city of sailors and fishmongers. Built only and solely by the hands of men. Its Cathedral was beautiful, but not magical. Yet it was the truer House of God.

Cleveland je vraj mesto ako každé iné. Teda, takmer. Má obchodné centrá, má svoje úrady a má školy. Je zvláštne, že to vždy vyjde práve na školu. Bolo by celkom vtipné, keby bola zase pod knižnicou. Ale to sa už asi nedozvie.
Buffy stála pred vchodom do vyľudnenej, zdevastovanej budovy Clevelandskej strednej a v pravačke si poťažkávala pána Špičku.
Z útrob sa vynoril prvý Turok-Han. Za ním sa z tieňov postupne prikrádali ďalší. Tento krát už aspoň nebude musieť bojovať sama. Zdvihla pána Špičku vysoko nad hlavu a spoza jej chrbta sa vyrútila armáda premožiteliek.
Bez Spikea to nebude ono.

Odmalička rád pozoroval z hradeb okolí. Minas Tirith mu připadalo jako nejkrásnější město na světě a rád se jím procházel s Boromirem. Ten měl vždy pro svého mladšího brášku nějaký příběh. Často se spolu dívali na Minas Morgul a "pohádku" o Sluneční a Měsíční věži měli nejspíš nejraději ze všech.
Uplynulo mnoho podzimů a zdálo se, že snad ještě více zim, a stále na tom samém místě stál a snažil se chytat naději. Vyprávění končilo tím, že jednou zase bude i to druhé město zářit světlem.
Obzor byl temnější než kdy dřív. Tiše doufal, že se realita změní v pohádku.

Ze začátku se drželi jen v lesích. Pak se osmělili a občas přespali v nějaké vesnici. Někdy dokonce zůstali i pár dní - když jim někdo nabídl práci.
Měst v okolí příliš nebylo, a nijak je netáhla. To se však změnilo, když začali mít věci na prodej - kůže, kožešiny, vyřezávané předměty a další. Jejich první cesta na trh skončila váčkem s několika zlatými, z kterých jim něco zbylo i poté, co nakoupili vše na další cestu. Po nějaké době se tedy zastavili v dalším městě.
To město jim ale, podle Peregrina, byl čert dlužen. Právě tam se k nim připojil Lucien.

Moderní obytné budovy, šestiproudé ulice, mohutné obchodní domy, prosklené kanceláře. Pyšné historické paláce, dokonalé francouzské zahrady, obrovitá náměstí.
Nikdy se mi nepodařilo zjistit, proč se v nich necítím šťastně.
Všetečné oči na pomezí dětství a dospělosti často zahlédnou, co jim nepřísluší. Úzký průchod. Černookou stařenu prodávající úlomky snů. Ošlapané střevíce na okně. Trávu rašící z dláždění.
Někdy zůstanou zaujatě hledět. Někdy už se neodvrátí.
Někdy se nohy rozeběhnou. Někdy se mysl rozhodne.
Svět moderních budov vzkvétá, bují a nám, tvorům z mezer mezi skutečností a nepředstavitelností, bere konečně nalezený domov.
Neviditelní a opovrhovaní zároveň, kdo žijeme na hraně záblesků stínu.

„Nádhera, co?“
„Co myslíš, Herberte?“
„Ten výhled. A konečně roztál sníh.“
„A že mu to letos trvalo. Ty, hele…“
„No?“
„Kam se poděl Ctirad? Teď tady byl.“
„Jestli ono se mu neudělalo špatně. Já mu pořád říkám, že má ty ptáky nechat na pokoji.“
„Pravda, smrdí to, a blbě se to žvejká. Toho peří v zubech…“
„Povídám ti, že mu začíná harašit. Vloni touhle dobou slejzal dolů a plížil se někam do Tróje. Prej čuchat k sakurám, nebo co.“
„Divný zvyky.“
„Ještěže neloví turisty…“
Na svatovítskou katedrálu padá soumrak. A s ním se probouzí. Druhé město. To, které patří chrličům.

Na světě existuje velmi málo míst, kde jsem nebyl, a všechna – ať už byla sebekrásnější nebo přívětivá – v žádném jsem si nedovedl představit svůj život.
Až do chvíle, kdy jsme v roce 2010 navštívili Sýrii.
Bůh byl mým svědkem, když moje srdce explodovalo a těch tisíc kousků zasypalo Damašek. Staré, velkolepé město, zaváté horkým pískem a sálavé čistým, slunečním žárem. Nádherné a dechberoucí.
Uvědomil jsem si, že Londýn už navždy bude „tím druhým“.
Teď je rok 2013 a BBC mi ukazuje, jak moje město umírá v plamenech. Kousky svého srdce sbírám z popela a chci to pochopit.
Modlím se.
Pláču.

Obyvatelé podzemního města tráví většinu času v dolech, továrnách a na plantážích. Většinu svých výtěžků posílají na povrch jako oběť bohům, aby konečně skončilo mnohaleté období devastace a povrch byl znovu obyvatelný.
„Dnešní obětiny: 4000kg. Pošlete je nahoru.“ Předák se jen s tichou modlitbou díval za mizející zdviží.
„Šéfe, dnešní zásoby ze Spodního města jsou tady: 4000kg.“
„Výborně, odeberte 400kg a zbytek pošlete dál bohům.“
Odlehčená zdviž se vydala znovu na cestu.
„Nenapadlo vás někdy, že tam nahoře může být další město živící se ze zásob zespoda?“
„Ticho! To je rouhání.“
„Šéfe, dnešní zásoby z Dolního města jsou tady: 3600kg.“

Já vidím krásnou oblohu plnou krásných mráčků, ty uvažuješ jestli bude pršet.
Já se prodírám davem a usmívám se na ostatní stvoření, ty nadáváš, že ti někdo stoupnul na nohu.
Já se těším, až potkám své známé v práci, ty se mračíš, že uvidíš svého šéfa.
Já hladím roztomilého pejska uvázaného na ulici, ty jsi mrzutý, že budeš od chlupů.
Já si objednávám v pekařství svoje oblíbené sladké croisanty, ty uvažuješ, jestli nemáš držet dietu.
Žijeme v jednom městě, ale jako bychom žili každý v jiném. První je veselé a to druhé je pochmurné. Nechci žít v tom tvém druhém.