DMD č. 19 pro 19. 4. 2013. Téma: Zámečník

"Tak už ty zatracený dveře otevři." Vztekal se Doyle.
"No moment, na mistra nemůžeš spěchat." Uculil se Boddie.
"Kde ses to vůbec naučil? Počkej, já to radši nechci vědět."
"Když pominu některé svoje kontakty, tak jsem se po škole musel něčím živit. Ne nadarmo mi v partě říkali Zámečník." Další Boddieho uculení.
"Že sem se ptal." kroutil Ray nevěřícně hlavou.
"Tak, a je to. Račte vstoupit, vaše milosti."
"Ty!"
"Co já? Měl bys mi poděkovat. Ale stejně sme to mohli nechat na večer, převlíct ses moh u mě."
"Tak ti teda děkuju a teď už běž."
"A snídaně nebude?"
"Bodie!"

„Někde tu určitě byl,“ mumlal si pro sebe zoufale.
Kleknul si na zem, přičemž mu luplo v zádech.
Jestli ho vážně ztratil, to bude pěkná polízanice. Určitě ho ráno někde viděl, jenže...
„Lucie, mohla bys...“
Zvedla obočí.
„Mám žízeň,“ postěžovala si nevlídně.
„Vždyť jsi upíjela sotva před pár měsíci,“ odvětil úsečně, „v těch mracích není sakr-... nic vidět, a jestli tu vážně není...“
„Ale tak se to nějak vyřeší,“ pokrčila rameny.
„Kateřino!“ houkla.
„Zas si čte,“ mávnul rukou.
„Kniha je i můj atribut, a nečtu si,“ opáčila.
Narovnala se. Tohle nemělo smysl.
„No, Petře,“ řekla vesele, „asi budeš potřebovat zámečníka.“

Její osamělý život v poněkud oddělené a posunuté realitě, rozhodně souvisel s tím, že byla schopná poměrně rychle rozklíčovat i složité lidské vztahy.
Lidé si zvykli za ní chodit, ať už bylo jejich původním problémem cokoli. Jenže, jak už to bývá, nyní, když čarodějka sama měla problém, který by u jiného hravě vyřešila, neměla komu se svěřit.
Vždyť nikdo z jejího okolí neuměl poslouchat a správně rozlišit, jak je potřeba přistrčit její srdce. Neměli ponětí o jemné, téměř hodinářsky přesné práci, které bylo zapotřebí, aby se jedno srdce otevřelo druhému.
Naštěstí občas k postrčení správným směrem docela dobře stačí nakopnutí.

Samuel Suchomel byl vyučeným zámečníkem. Už více jak třicet let vyráběl z kovu rozličné zámky a západky, panty, klíče, petlice, mříže, skříňky a pokladnice.
Více jak třicet let piloval, ohýbal, brousil a sestavoval kovové drobnosti.
Každý den to samé. Přijde do dílny, vezme kleště či pilku, kladivo, nebo klíček a pracuje do večera.
Už toho měl dost. Tohle nebyla žádná budoucnost.
Samuel se zamyslel. Přemýšlel, co jiného by mohl dělat a o tom, co umí.
A brzy přišel na řemeslo, kterému rozuměl a které v sobě mělo mnohem více vzrušení než zámečnictví.
Samuel Suchomel se stal nejlepším zlodějem v kraji.

Ten hlavní vtip u dveří spočívá v tom, že mají dvě strany. Dokud jsou zavřené, nikdy nemáte jistotu, co je na té druhé straně. Jistě, je tu jistá pravděpodobnost, ale nikdy ne úplná jistota.
Když máte ten správný klíč, můžete ovlivnit nejen zda se dveře otevřou, ale také kam.
A tady je ten hlavní problém. Ti mladí kouzlotkalci by pořád jen chtěli otevírat nové dveře na nová a nová místa, daleká, blízká, nejraději by s klíčem v ruce a jedněmi otevřenými dveřmi prozkoumali celý svět.
Ale že by po sobě jednou taky zamkli, to ne, povzdechl si unaveně starý zámečník.

Nechtěl, aby to tak dopadlo. Tentokrát se vážně snažil - aspoň většinu času. Proč se vždycky tyhle věci děly jemu?
"Možná to bude souviset s tvými metodami," poznamenal známý hlas.
"Zatraceně, o tvůj názor nikdo nestojí!" vyštěkl Loki.
Ikol se odmlčel. Ale nemusel ani nic říkat, jeho zlomyslný pohled byl dostatečně výmluvný.
"Co?" zamračil se chlapec.
"Víš, možná znám klíč ke zničení té koruny," odpověděl.
"Mě už tvoje rady nezajímají."
"Však ty na to nakonec přijdeš sám," řekl Ikol.
Všude byla krev a peří. Svět byl pro tentokrát zachráněn, ale v jeho mysli se otevřely dveře, které měly zůstat raději zavřené.

Žil kus od ostatních, tam, kde dřív bývali mágové. Říkali mu Zámečník. Laree nevěděla proč. Vlastně nikdo nemluvil o tom, co dělá, čím se živí, kde se vzalo jméno, které pro něj všichni používají. Občas k němu poslali někoho, kdo viděl či věděl příliš mnoho. Vraceli se, všichni, kteří se k němu vypravili, se vrátili. Ale nikdy nemluvili o tom, co u Zámečníka dělali, nebo co dělal on, cokoli, co by poskytlo nápovědu... A teď k němu dovedli ji.
Laree už věděla. Nemohla to ale říct. Zámečník uměl zamykat pusu na zámek. Na magický zámek, který mohl otevřít jen on.

„Ne, to nepřipadá v úvahu.“ Trinity zuřila. „Jak tě sakra něco takovýho mohlo napadnout?!“
„Nemáme jinou možnost,“ oponoval Neo.
„Nebudeš se olizovat s tou úlisnou vlezlou cuchtou, jasný?!“
Neo si povzdechl. Zaprvé nemělo cenu se hádat a zadruhé fakt nemělo cenu se hádat. Ne že by to něco měnilo na sleposti uličky, do které se tím dostali.
„Je sice pravda, že rady Vědmy nezněly moc jasně, ale není pochyb, že bez Klíčníka se ke Zdroji nedostaneme,“ zkusil to Neo odjinud, ale Trinity neposlouchala. Držela telefon a netrpělivě čekala na spojení.
„1188? Jo, bezva. Potřebujeme číslo na zámečníka – díky moc, slečno.“

„Vlastně jsme se ještě nepředstavili. Damián Zámečník, těší mě.“
„Antonie Hrdinová, taky mě těší.“
Podají si ruce; nemůže se mu nepodívat do očí.
„Zajímavé jméno. A jste opravdu hrdinka?“
„To namouduši nevím,“ pousměje se.
To záleží na tom, jestli si poradím s tebou.
„A co vy, jak jste na tom s otvíráním zámků?“
„Hmm... v pravém slova smyslu nic moc. Ale když se to vezme obrazně... dá se říct, že se mi povedlo otevřít jisté dveře, které by otevřené být neměly.“
„Fascinující. Nechtěl byste to objasnit blíž?“
„Jednou vám to taky předvedu.“
Jen co si sundáš z krku ten amulet.

Znáte to, první láska = růžové brýle se skly tloušťky popelníků. V mém případě extra tlustých, neb jsem považovala za roztomilé i takové věci a podivnosti mého tehdejšího drahého, při kterých si mé příčetné okolí klepalo více či méně nápadně na čelo.
Že dotyčný je opravdu debil jsem seznala též, když se se mnou po třech letech vztahu rozešel po esemesce "protože už ho nudím".
Až za pět let jsem složila střepy svého srdce, zamkla jej a zahodila klíč. Začala žít svůj život za sebe a pro sebe, sama a spokojená.
Tehdy jsem ještě netušila, že muž mého života bude zámečník...