Bídníci

Snad i já kdysi věřil v dobrotu. Předtím.
Konečně volný! A přece stále čekám, odkud přijde rána.
Nejdřív mě bavilo toho dědka balamutit, dělat se zbožným pocestným, hotový Bůh do domu! Časem mi došlo, že moji špínu prostě odmítá vidět. Byl slepý, hluchý a vlídný a to začalo být nesnesitelné.
Útěk s lupem a hlavně radost, že se ten svatoušek konečně zklame. Jistě mě prokleje, dobrodinec!
Když mě chytili, bylo to skoro zadostiučinění: teď uvidím, jak krusta jeho pokrytectví praská a tryská to bahno pod ní.
Pak mi poprvé došlo, že to myslí vážně.
„Já vám ty svícny přece dal.“

Neplakej, sestřičko. Já vím, bolelo to, víc na duši než na těle. Poslouchej, povím ti pohádku.
Byla jednou jedna princezna a ta žila v zakletém hradě. Hlídal ji černokněžník, ježibaba ji týrala hladem a prací a dvě cácorky si z ní udělaly služku. To jsme byly my dvě. Jenže pak přišel mocný kouzelník a princeznu vykoupil za patnáct set franků a odvedl ji s sebou. A tam někde daleko, třeba v Paříži, potkala krásného prince a žila šťastně až do smrti.
Nás ten černokněžník prodává za mnohem míň. A kolikrát to ještě udělá, než mu vyděláme stejnou částku jako Cosetta?

Když jsem ho viděl jít vstříc vojákům, až do hloubi duše jsem si uvědomoval, jak tenká hranice je mezi odvahou a šílenstvím. Ale ve stavu opojení vším okolo nezbývalo než ho obdivovat, já sám ztuhlý na místě a přemýšlející, kde jsem nechal svůj rozum. A kde ho nechali my všichni - a on. Vše se slévalo a čas plynul tu rychleji a tu pomaleji, jako kdyby byl mořem a já se jen nechal unášet vlnami.
Bál jsem se víc než on - bylo jich tolik, po zuby ozbrojení a on neměl nic, jen svůj vyzývavý škleb. Asi jsme mu nebyli dobrým příkladem.

Všechen sníh v ulicích už roztál
a s jarem očekáváš první záchvěv v srdci
ztracená mezi domy a sama
cítíš na paži dotek jeho prstů
a jen déšť je společníkem tvých slz
sníš a sníš a víš
že je to jen přelud
přesto neodoláš úsměvu v kaluži
chceš cítit ten polibek patřící jiné
kráčíš městem sama a světla
se odráží v uslzených očích
navždy ach navždy
si šeptáš pro sebe
a přitom nikdy nezaslechne
bušení tvého srdce
po proudu řeky se vydáváš
a tvůj hlas utichá v pláči
jen jednou obejmout a ucítit
vůni jeho vlasů na tvé osamělé tváři.