DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

“Koukej slézt dolů!” starý muž ve špinavém plášti vzhlížel do koruny stromu.
“Slíbil jste mi, že si aspoň jeden budu moci nechat, můj pane,” přišla odpověď od černě oděného mužíka ve větvích.
“Nepřichází v úvahu, všechny přijdou pokácet, jejich plameny přiživí můj návrat k moci.”
“Ale, můj pane, alespoň jeden! Jeden jediný stromeček by mi stačil, můj pane,” prosil muž na stromě.
“Ne. Pokácet!” Poslední věta patřila skupině snědých mužů postávajících kolem se sekerami.
Poté se stařec otočil a zamířil zpět do nory.
“To si budu pamatovat! Za to mi jednoho dne…” kvílení z větví zaniklo mezi ranami dopadajících seker.

"Ok, tak už máme březový list, neboli 311, a ledový květ, to je 15. Potřebujeme propojit ještě devítku s osmičkou a šestku s čtyřkou. Nápady?"

"Já si myslím, že to je divná šifra, taková splácanina. Náhodné odkazy na čísla, která se vybarví v tabulce a nakreslí tak písmena hesla, ta druhá část je navíc provar."

"Tak trochu, ale aspoň se každý tým chytí aspoň na něčem, ne? A měsíce jsou fajn. Na 95 by šlo zářivý květ a na 64 třeba červ na dubu."

"Tři slova, to je balast. A navíc to sedí i na 74."

"Tak červík na dubu"?

Katovi pacholci zaparkovali dvoukolák hned vedle vyvýšeného pódia vystavěného kolem šibenice. Mladší vystoupal po schůdcích a začal přeřezávat provaz, na kterém se pohupovalo rozkládající se tělo.
Poslední nitka povolila, oběšenec s žuchnutím dopadl na prkna a už tak stěží snesitelný puch ještě zesílil. Kůže, místy rozklovaná od krkavců se vlnila pohybem tlustých červů a kolem se vytvořila loužička tmavé hnilobné tekutiny.
„Fuj, měli jsme ho sundat dřív,“ zašklebil se mladší muž.
„Září bylo až moc teplé,“ přikývl druhý.
Společně stáhli mrtvolu na káru a vydali se na cestu zpět. Bylo na čase, aby byl Jan Roháč z Dubé řádně pohřben.

Narazil jsem na hospodu. Dveře byly zavřené, ale nezamčené.
Vstoupil jsem do tmavé místnosti a narážeje do židlí a stolů jsem se došoupal k výčepu a našel jsem pár svíček. Pivo neteklo, nalil jsem si tedy trochu vody.
Posadil jsem se za hrubý dubový stůl.
"Tak na znovuzrození," připil jsem sám sobě.
"Cin cin," ozval se hlásek na stole.
"Cože?" vyjekl jsem leknutím a praštil sklenicí o desku stolu. "Kdo to řekl?"
Ale už se nikdo neozval. Ještě pár vteřin jsem očima prohledával místnost. Když jsem se pak napil, sklenice byla nějaká špinavá a na stole byla protáhlá lepivá šmouha.

„Tyy, Geralte…,“ řekl pomalu bard a nespouštěl oči z obsahu dřevěného poháru.

„Co se zase děje?“

„Mrkni se, něco v tom plave,“ odpověděl Marigold a tvářil se, jako by právě zjistil, že se o belleteynské noci nevědomky spustil se strigou.

Zaklínač nahlédl do poháru.

„Pokud vím, objednal jsem to nejlepší,“ pronesl a se zvednutým obočím se otočil na obtloustlého hostinského. Ten s nenápadným trhnutím přestal leštit cínové talíře, zbrunátněl a vydal se vstříc dvojici mudrlantů.

„Tak podivaj se, vašnosti,“ začal hostinský zěširoka a dlaněmi se opřel o masivní dubový stůl.

„Tohle,“ kývl k pohárům, „je prvotřídní mezcal až z Nazairu!“

Slunce vysvítá. Kapky raní rosy stékají po stéblech trávy. Vzduchem se nese vůně lesa a přilehlé louky.

Na kořeni dubu leze malý červíček. Na větvi několik metrů nad ním raší zelené lístky.

Cíl má jasný.

Slunce pomalu stoupá. Teplota se zvětšuje. Přichází poledne. Rosa už je odpařená. Zvuk ptáčků se utišuje.

Červíček je už skoro u větve.

Když najednou přichází vitr. A s ním mraky a intenzivní bouře. Prudký déšť udeřil do krajiny.

Stébla trávy se prohýbají pod náporem vody.

Červíček má co dělat, aby se udržel.

Naštěstí se mohl schovat pod větev. Teď nezbývá než čekat na návrat slunce.

Hostinec Červ na Dubu proslul podezřelou klientelou. Scházeli se tu všichni, kdo se potřebovali zbavit horkého zboží.

Rabastan Fletcher nepatřil ke štamgastům, přece jen byl seriózní dodavatel přísad do lektvarů, ale s inteligentní ropuchou si nevěděl rady. Hostinský osazenstvo zná, poradí mu.

„Co mi to sem taháš!?“ utrhl se hospodský na Fletchera, který na pult položil obojživelníka.
„Pozor na něj,“ bránil žabáka před výčepním Rabastan, „to není obyčejná ropucha. Zakuňkej, Trevore!“
„Kvák!
Kvák! Kvák!
Kvák! Kvák! Kvák!“

„Zkusil 's Finite Incantatem?“
„Jako první a nic.“
„Hele támhle sedí starej Křikloun, má obchod se zvířaty a nekouká na původ, ten ho koupí.“

The garden was a safe space.
The place where everything made sense, where all had its order.
Maybe it was cowardly to hide here now.
But she needed to get her balance back.
But today things looked... different. The fruits were all wrong, the sounds garbled.
She sped up, until she stood in the shade of a twinned tree in the middle of the garden. She breathed a sigh of relief, only to watch the tree split in two, revealing a nest of maggots at its base.

"Would Darrow still love you, if you couldn't magically make sense of him?"

“Červík na dvanácté!”
Sestřelil jsem kamarádovi jeho předposledního červa.
Posledního měl na dubu, hajzlík.
Hezky ve výškové převaze. Pomyslel jsem si.
Mně zbývali naštěstí ještě dva.
HÁÁLELŮŮJA! Ozvala se herní melodie vrženého granátu.
Půlka mapy společně s mým wormsem vyletěla do povětří.
Byl jsem na tahu.
Zvolil jsem z nabídky jetpack a vyletěl svým zbývajícím wormsíkem nahoru.
Časomíra mi ubíhala do červených čísel.
Popolezl jsem rychle klávesou blíž, zamířil, a pomocí baseballové pálky ho odpálil z okraje mapy do vody.
Žbluňk.

Zdvihl jsem ruce spokojeně od klávesnice.
Jó, Davuša mě v Buláncích porážel běžně, ale Wormsíci - to byla jiná liga!