DMD č. 2. pro 2. 4. 2012. Téma: Slepice

Místní policista - detektiv se zoufale zadívá na osobu sedící naproti němu. Malá, bledá, tváře divé, se slepičkou osoba. Detektiv si sundá brýle a s povzdechem si promne spánky. „Takže, abychom si to ujasnili, pane Vandrovče-“ „Jakub, říkejte mi Jakub.“ Natáhne se k němu stará, špinavá ruka, co by nutně potřebovala umýt. Osoba, ke které ruka patří má tentýž vzhled, plus odér domácí pálenky. „Jakub Vandrovec, exorcista amatér.“ Policistovi - detektivovi svitne. „Takže ta slepice, při jejíž krádeži jsme vás nachytali…“ Exorcista nadšeně pokývá hlavou. „Bať pane, potřeboval jsem zaplatit čaroděje. Von furt, že samohonka nestačí. Prý ´Vezmi černou slepici…´“

„Chyť ji!“
„Proč já?!“
„Ty si teda kamarád! Já ji chytím, ale vezmu si pak větší kousek - budeš ještě litovat!“
Oba se po sobě podívali a pak se ve společné snaze předstihnout toho druhého vrhli na zem, kde na ně zvědavě natáčela hlavu zatoulaná slepice.
Bosé chlupaté nohy zadupaly po udusané hlíně a slepice se rozkvokala strachy.
„Mám ji!“
„Ne, já ji mám!“
„Nenech se vysmát, držíš jenom křídlo!“
Počínající hádku uťaly výkřiky blížícího se majitele slípky.
Slepice byla rázem zapomenuta a po obou postavách zbyl jen rozvířený prach.
„Hobiti mizerný,“ulevil si farmář, když konejšivě zvedal slepici ze země.

Veliký Nadkohoute, čím jsem Tě rozzlobila? Vždyť jsem neklovala ostatní, řádně se popelila, zobala, co mi nasypali, a kdybych se toho dožila, snášela bych jen do kukaně! Tak čím jsem si tohle zasloužila?
Duše kuřice Maransky si beznadějně načepýřila duševní peří a po duševním zobáku jí stekla duševní slza. A zakousnutí kunou by se dalo počítat jako mučednictví – vážně doufala, že se dostane na to lepší místo. Kdyby aspoň věděla, proč má posmrtný život trávit mezi bezhlavými vyvrženými trupy svých spolusester, mezi jejich vnitřnostmi a naporcovanými kusy těl.
Dveře vrzly a zacinkal zvonek. Do prodejny Ráj kuřat vstoupil další zákazník.

Arthur nemohl uvěřit svému štěstí. Pod chatrným a už silně zapáchajícím ručníkem držel chycenou slepici, nebo aspoň nějaké jí podobné zvíře. V duchu si už představoval to vítané zpestření jídelníčku. Samotné vejce se sice s hemenexem měřit nemohlo, ale když to srovnal se svou obvyklou stravou…
Opatrně zvíře zvedl a triumfálně zamířil k domovu.
Teprve u jeskyně ho do očí praštila drobná chybička jeho plánu. Nedisponoval klecí a jeskyně samozřejmě dveře neměla. Rezignovaně slepici vybalil z ručníku a pustil ji na zem. Chvíli naivně doufal, že třeba zůstane dobrovolně. Pták mu ale věnoval jediný pohrdlivý pohled a byl ten tam.

Neotočíš se, ani když se zhluboka nadechnu.
Potlačuji dětinskou potřebu natáhnout ruku vpřed, když promluvím. "Já..."
(se omlouvám, nedořeknu, avšak ty dokážeš číst i umlčená slova)
"Vím, že to nebyla tvá vina. Mám, co jsem chtěla." Dodám hořce a obrátím se k východu.
(zoufale toužím po tom, abys mě zastavil. Ale to ty neuděláš. Neodpouštíš těm, kteří tě zklamali)
Přesto jsem opravdu ráda, že jsem tě potkala. Nebýt tebe, nezbylo by ze mně nic a jestli jsem si jednu věc ujasnila již dávno, je to vědomí, že jakákoliv forma existence je lepší než žádná.
Navzdory tomu, že máte svázaná křídla.

Hladovému Mugenovi se do cesty nestav. Tak zní staré pořekadlo. Povím vám, jak vzniklo.
Žil kdysi samuraj jménem Mugen drsný a drzý chlapík – také trochu grázlík. Katanu velice rád vytahoval proti všemu, nelibému jeho zraku. Jednou potkal samuraje, co se tvářil, že snad jej převyšuje. Kvůli dívce shodli se však, že souboj smrtí končící, pro samuraje po slunečnicích vonící, odloží. Netušili, co je čeká. Hlad, únava a žádná sláva, ale mnoho zkušeností. Mugen už psát a číst umí. Graffiti ho také baví, místo meče štětec hladí. Dílo hladového umělce, barvu nedobrovolně uvolnila slepice, skví se na zdi dodnes nápis SLEPICE.

Fandom: Upálení mistra Husy (nikdy nedotočený kroužkový film; scénář je v případě zájmu k dispozici na http://www.thilia.ic.cz/scenar.pdf)
Poznámka: Je to slabší, já vím. Ale snad ne úplný propadák.
Vážně jsem ho měl poslat někam. Nepotřeboval bych se vrátit, takže bych ani nemusel sledovat tu naprosto zoufalou scénu.
Podporoval jsem je, když jásali u Husových kázání.
Sdílel jsem jejich strach z činů Koncilu.
Po Husově smrti jsem se je rozhodl vést dál. Potřebovali vůdce.
Jenže k Liškovi se pak přidali křižáci. Díky nim mě dostal.
Když mě umírajícího našli, říkal jsem jim, ať se sjednotí.
Myslel jsem tím dřív než během dalšího Liškova útoku.
A tak je teď sleduju, jak se nechávají rozmetat na kousky.
Pomoct jim už nemůžu.
Důstojnými tvory českého dvora se takhle nikdy nestanou.
Blbý slepice.

„Slepice.“
„Cože?“
„No slepice.“
„Co s nimi, k jídlu?“
„Né tyhle slepice.“
„Tak jaké?“
„Přece támhlety.“ Řekl Matt a rozmáchlým gestem ukázal na skupinku holek stojící opodál.
„Ale co s nimi?“
„Neřeš.“
Na Joshově tváři se namísto předešlého nechápavého začal objevovat výraz naštvaný. Nejenže tu Matt leží jen tak na lavici, tváří se jako kdyby mu celý svět ubližoval, ale ještě si dovolí nazvat slepicemi partu holek, mezi které patří dívka Joshových snů.
„Tak víš co? Trhni si nohou!“ Odsekl a otočil se k Mattovi zády. Nemohl už tudíž vidět Mattův potěšený úsměv, už zas se mu podařilo Joshe naštvat.

Poznámka: Kdo ví, co to do mě vjelo...
Ó moudrý kádí, z nejmocnějších mocný, ze spravedlivých nejspravedlivější,
hlavou v zem biji, posuď prosbu mou, milosrdným okem pohlédni!
Snad vichr, snad strašlivý dív kol domova mého přeletěv, vratké rozmetal, živé vyplašil.
Vyběhla slepička naše jediná, potěšení i obživa, sousedu na zápraží, střevíc vyšívaný neuctivě potřísnila. Rozlítil se, slepičku chytit dal, k večeři přichystat. Přikaž mu, mocný, slípku nahraditi!
I rozhodl kádí:
Se sousedem jako s přítelem cítě, ohraď dům svůj, jemu nové střevíce zdobené daruj. On, v laskavosti smírné, ne jednu, pár slepic nechť tobě daruje. Soudu pak oba deset dinárů, ať pamatujete: souseda v úctě a péči chovej!

"Kamarádky ji vytáhly na Slepičí víkend," referovala Molly, zatímco si nalévala víno.
"Vždycky mi připadala jako kvočna," podotkl Sherlock poněkud nepřítomně.
Molly se zamračila.
"Není pro něj. Unudí ho k smrti za pár měsíců," pokračoval detektiv.
"Když dneska odjela, vypadal jako zmoklá slepice," oponovala Molly. "Myslím, že ji miluje."
"Analýzy ti nikdy moc nešly."
Pohozením hlavy tu urážku přešla.
"Durdíš se jako kohout, kterému někdo vlezl do kurníku..."
"Chci pro Johna to nejlepší," zabodl do ní pohled temných očí.
Neuhnula, tentokrát ne.
"Potřebuje ji. Ji, nebo tebe. Nemůže bez vás žít."
"Ale dal by přednost mně, že Molly?" zašeptal Sherlock.