Temné Stíny

Co je víc než láska, která nikdy nekončí?
Dvě stě let miluji jednoho muže. Potkala jsem i jiné, někteří mu byli podobní. Je jsem zabila bez pohnutí. Vždyť co znamenali? Jen jméno. Lidskou skvrnu na mé zemi.
Co je víc než nenávist rostoucí a hrůznící spolu s láskou?
Nemůžu ho mít, zatím. Ale jednou jistě zjistí, že se mnou chce strávit zbytek věčnosti. Do té doby bude žít. Uzavřený v temnotě nebude nic víc než zrůda, vrah nevinných, tupých občánků.
Říkáš, že je to osud horší než smrt. Já myslím, že je to dar. Jen pokud mě budeš milovat. Barnabasi...

Ta neskutečná podoba. Otevřela staré rány a krutě do nich vnikla. Nelze se bránit. Je to osud. Bude nás pronásledovat dnem i nocí.
„Má lásko. Jsme si souzeni.“
Vždy tomu tak bylo a ani v tuto divnou dobu tomu není jinak. Cítím to.
Láska je silnější než prokletí té čarodějnice. Podruhé nás již nerozdělí.
„Viktorie?!“zarazil jsem se. Už podruhé stála na okraji útesů. Mluvila na mě, ale já ji neslyšel. Skočila…
Přísahal jsem, že ji neopustím. Skočil jsem tedy a zakousl se.
Voda jí omývala obličej a smývala krev, když se její oči otevřely a bílé tesáky se zaleskly.
„Barnabasi?“