Utajený

fandom: neprozradím, jako obvykle je to zpola pointa
poznámka: mírná inspirace povídkou ze sborníku Vyhnanci z ráje.
První rok.
Opustil jsi mne, jako vzrostlé dítě opouští matku. Čekat budu, dokud znovu nespatřím tvou tvář. Navždy.
Pátý rok.
Stále ni vidu, ni slechu po tobě není. Modlím se, abys ze všech nebezpečí šťastně vyvázl.
Desátý...
Chřadnu. Strojím se a krášlím jen z úcty k tvému domu. Syn náš dospívá, a ty nevidíš, jak kráčí zahradami s úsměvem na rtech.
Patnáct...
Ty nevrátíš se, vím to. A kdyby snad přeci? Co uvidíš, a co uvidím já? Zrcadlo starých časů osleplo.
...
Dávno tomu, co jsem párala své svatební roucho.
Vrátil ses, Odyssee.
Po dvaceti letech – jsi však mi cizincem.

Fandom: škoda odhalovat předem
Upozornění: není to pro děti
„Proč mě nikdy nenecháš spát?“
„Cítil jsem se osamělý...“
...
Nehty se zarývají do zad, zrychlený dech, třas, chvění, tlak, tíha, mumlání a zřetelnější výkřiky. Pohyby se zrychlují, muži se od sebe nedokáží (a nechtějí) odtrhnout. Ten drobnější něco šeptá, silnější mu přerývaně odpovídá a tiskne si obličej do jeho vlasů. Jedno tělo, jedna vášeň. Horkost je přímo spaluje, nemohou přestat. O něhu tu skutečně nejde, chtějí se jen cítit, chtějí sebe a tak si sebe berou. V tomhle zběsilém zvířecím rytmu, který se rozléhá prostorem.
„Vladimíre!“
O chvilku později: „Estragone!“
Godot nevěří vlastním očím. Neměli na něj náhodou počkat?

Fandom se objasní v poslední větě
„Ne! To po mně nemůžete chtít!“ zoufale vykřikl muž, když si přečetl adresu na obálce dopisu.
„Kdo se dá na vojnu, musí bojovat; kdo se dá na poštu, musí… doručovat!“ hřímal dobře živený poštmistr.
„Ne! Před čtrnácti dny jsem přišel o rukáv košile. Minulý týden jsem měl poškrábanou ruku a předevčírem mi skočil na hlavu! Víte, kolik váží? Kromě toho jsem alergický na kočky!“
„Příliš to dramatizujete, kolego.“
„Ani trochu. Vsadím se, že ta strašná potvora na mě už čeká. Prostě tam odmítám doručovat! Už mě nikdy neuvidí!“
Garfield seděl ve svém úkrytu a špička jeho ocasu se netrpělivě komíhala.

Fandom... prezradím až na konci
„Konečne teplo, už ma tá zima nudila,“ zaševelilo dlhovlasé dievča a pozrelo na muža ležiaceho vedľa na tráve. „Ničnerobenie, povaľovanie sa, čakanie, žiadna zábava, akcia... nič. Príroda sa okolo nás prebúdza, oteplieva sa, vtáčiky spievajú, stromčeky kvitnú, zvieratká začínajú byť aktívne...“
„Fajn,“ zabručal. „Tak sa rozhýbeme trocha aj my...“
„Hm, súhlasím... Myslím, že by sme mali príchod jari dostatočne privítať...“
„A čo navrhuješ?“
„To, čo chceme obaja...“
„Áno, čo obaja milujeme, Bonnie... Pôjdeme si niečo prepadnúť...“ poláskal svoju automatickú pušku M1918 Browning Automatic Rifle. „Keď bude niekto protestovať, tak si aj vystrelím...“
„Super, Clyde... tohtoročnú sezónu zahájme vo veľkom štýle...“

Věděla jsem, že to nemám dělat. Vždycky jsem byla Hodná holka, ale v dnešním vlahém večeru nešlo pokušení odolat.
Volali mě. Jak ráda bych byla tam s nimi, venku, pobíhala, dováděla a… a víc.
Miluji svou Rodinu, opravdu, ale dnes jsem ven prostě musela.
Ano, utekla jsem. Běhala jsem s Venkovními, hrála si s nimi. Byla jsem jejich Dámou. Rvali se o mě. Vítěz byl mohutně stavěný a černý jako noc. Ty sladké hodiny, které jsem s ním strávila…
Ráno jsem se plížila domů plná pocitu viny. Špatná, Špatná holka.
Ale potom…
Chlapcovy ruce kolem krku…
„Pejsku!“
Lassie se vrátila.

fandom: ještě do poloviny to má být tajemství (ačkoli, teď už asi nebude), takže až nakonec
věnování: jak jsem slíbila, a tentokrát nezapomněla - drabble pro Julinku. Všechno pozdně nejlepší, Juli!
„Co se to tu děje?“ zvýšil trochu hlas.
Ohlédli se po něm a když ho poznali, začali se šklebit.
„Sám pan Dokonalý zde, to je pro nás pocta,“ pronesl posměšně jejich vůdce.
„Což nevíte, že útočit na slabšího je nesprávné?“ promluvil k nim důrazně. „Co vám ten ubohý chlapec udělal?“
„ Nic. To se musí?“ vysmálo se mu do tváře Dlouhé Bidlo. „Bratrstvo mé, jdeme, ještě by nás ten Šípák uhranul.“
Zmizeli.
Malý popotahující hoch se zvedl a utekl.
Jeho ramene se dotkla známá ruka. Vzhlédl.
Při pohledu na Jarku si uvědomil, že v jeho přítomnosti má k dokonalosti daleko.

Fandom: určitě ho znáte, takže neřeknu – přišli byste o pointu
Obyčejné odpoledne. Všední, možná trochu nudná cesta. Místo, kudy procházel několikrát týdně. A ve městě bylo už dlouho bezpečno, takže ho ani nenapadlo se bát.
Chytili ho do pasti. Za zády neměl nic, jen drsnou dřevěnou stěnu.
Dopadly první rány. Ruce měl sevřené v pěst, ale nepoužil je. Nemělo to smysl. Bylo jich moc.
Kroky příchozího neslyšel. Nevnímal ani slova, která stejně nebylo určena jeho uším. Ale pochopil, že bát se začali ti druzí.
Vzhlédl. Blond vlasy. Zářivý úsměv. A ruka natažená k němu s neodmítnutelnou nabídkou.
„Budeme přáteli na život a na smrt. Jmenuji se Mirek Dušín. A ty?“
PS: No jo, Rychlošípáci, no. A může za to Julie s tím jejím odpočítáváním... :-)