DMD č. 4. pro 4. 4. 2010. Téma: Oslnivý vstup Garyho Stu do děje

Nejprve se ozval prapodivný zvuk.
Arnold Rimmer otevřel jedno oko a znechuceně popatřil na nohu visící z postele Davida Listera. Jeho chrápání si hlasitostí nezadalo s prapodivným zvukem z chodby a přestože měl na večeří karí, visela mu ze špičky boty špageta.
Zvuk zesílil a chrápání náhle přestalo. Poté Rimmerovým nehmotným tělem prolétl tác s karí. „Co s-se děje?“
Než Rimmer stihl důležitě odpovědět, že vyhlašuje modrý poplach a jde zajistit situaci, ozvala se rána. Následoval zoufalý bolestný nářek. „Můj rukáv!“
Na chodbě stála modrá budka. A nějaký cizí chlap v elegantním obleku.
„Nemáte náhodou žehličku?“ zeptal se ho Kocour.

Vesničané už propadali zoufalství. Příští noc bestie napadne další oběti. Nikdo nevěděl, jak tomu zabránit. Stále víc lidí mluvilo o odchodu.
„On je naše jediná naděje,“ přiznal starosta manželce. „Jestli nám nepomůže...“
„Ale já vám rád pomůžu!“ přerušil ho zvonivý melodický hlas. „S vlkodlaky si poradím snadno!“
Starosta s chotí užasle pohlédli na vysokého štíhlého elegantně oblečeného kouzelníka který navštívil jejich zapadlou vesnici. Vlasy mu v odpoledním slunci zářily jako zlato, pod tyrkysovým hábitem se rýsovaly svaly, výraz safírových očí prozrazoval odvahu a odhodlání.
Samolibě se usmál a po kratičké úvaze ještě připsal: „...a v úsměvu odhalil zářivě bílé zuby.“

varování: bodíky jsou bodíky...
----------------------------------------------------------------------------
„Dělej, Máni, musíme přijít dřív než taťulda.“
„Pan Spejbl není doma?“
„Odešel už ráno a neřekl mi kam. Zajímalo by mě, co asi zamýšlí,“ řekl ještě, když strkal klíč do zámku. Dveře však nebyly zamčené, takže vpadl do bytu jako velká voda.
„Hurvínku, to jsi ty? Pojď dál, chlapče. Mám pro tebe překvapení!“
Stál tam chlapec, kterého Hurvínek v životě neviděl. Měl zářivě vyleštěné dřeváky a košili vybílenou, až oči přecházely. Byl mu podezřele podobný.
„Tohle je tvoje dvojče, Slávínek. Bude s námi teď bydlet.“
Slávínek ale koukal jinam: „Ty jsi jistě Mánička, že? Nešla by sis se mnou hrát?“

Útlá dívka ve vysokých botách a několika zcela nedostatečných kouscích kůže se rozháněla obouručním mečem. Její tmavá hříva vlála v sirném průvanu, místy v nich doutnaly ohořelé pramínky, paže měla plné škrábanců.
Drak, už pouze dvouhlavý, se rozehnal. Uskočila, ale uklouzla a svezla se mezi pařáty. Nastavila meč k zákeřnému výpadu.
Rudé nebe zazářilo, jako by vyšla hvězda, a najednou byl tu. Bílý hřebec se vzepjal, bleskla ocel a obě dračí hlavy zmizely. Natáhl ruku.
"Všechno bude v pořádku, princezno."
Vyhnula se ruce, vstala a naštvaně se oprášila.
"V pořádku? Za draka jsem mohla mít pět bodů karmy navíc, idiote!"

„Už nevím, co s tím,“ povzdechl tatínek s očima na hodinách. „Určitě zase přijde včas.“
Maminka přikývla a osušila si oči utěrkou.
„Úkoly si udělal, než šel ven, že ano?“
„Dostal tři jedničky a o přestávkách doučil čtyři spolužáky trojčlenku.“
„V jeho věku jsem dělal normální věci. Bouchací kuličky, zapomenuté úkoly, i za školu jsem šel.“
Maminka si vzpomněla, že si v jeho věku vycpávala podprsenky kapesníky, ale omezila se na pokývání hlavou.
„Tohle není normální. Co z něj vyroste?“
Ručička se posunula na minutu před sedmou hodinou ve dveřích se objevil rozzářený Mirek. Dušínovi zasedli k další neveselé večeři.

„Co jsi zač?“
„Co jsem zač?“ bojovně vystrčil bradu. „Já jsem chytrý jako liška, silný jako medvěd, bystrý jako rys, rychlý jako blesk, krásný jako jarní ráno, skromný jako sedmikráska, obratný jako had, vysoký jako jedle, zpívat umím jako skřivan, tančím jako sněhová vločka ve větru, vlasy mám jemné jako samet, moje oči jsou jako hluboké studny, má kůže jako alabastr, mé zuby jako porcelán, má pěst drtí jako kladivo, odvážný jsem jako…“
Odvážný tedy určitě jsi, pomyslela si Stařenka, říct tohle Bábi přímo do očí… Uznale kývla a pak ho pro jeho vlastní dobro praštila litinovou pánví přes hlavu.

Oslavy vítězství nad Pánem zla neustávaly, ačkoliv ode dne Bitvy uplynulo již několik týdnů. Nespalo se, pilo až do rána, v práci si kouzelníci štěbetali o zářné budoucnosti. Na Ministerstvu vládl klid, nikdo se nikam nehonil, i když práce bylo dost – však ona neuteče, už si smíme odpočinout!
Tik-tak, tik-tak-tik, tik-tak, tik-tak-tik…
Zatančíte si se mnou, slečno?
Celý Londýn se otřásl v základech, ztratil se v oslepujících oblakách prachu, domy padaly, auta se převracela, lidé křičeli… a ztichli.
K večeru se prach usadil, na obzoru zářilo rudé slunce a proti němu se rýsovala jediná postava.
„Voldemort, Voldemort, Voldy, Voldy, Voldemort…“
Poznámka: Inspirace Potter Puppet Pals & The Mysterious Ticking Noise.

Poznámka: Vlastně songfiction na píseň Through Heaven's Eyes, kterou zpívá právě Jitro. A vůbec můj tribut tomuhle fantastickému filmu, který jsem včera viděla poprvé v životě.
Proč se ptáte starého muže na hrdinství a vůdce? Stejně čekáte, že budu mluvit o síle, autoritě a zvučném hlase. Ale já vám ukážu do vyprahlých skal, kterými se už půl dne plahočí můj zeť a hledá ztracenou ovci. Mohl by mi říct, že spadla do strže nebo že ji roztrhal vlk. Ale jemu je jí líto.
To, co ho žene do vyprahlých skal, k němu poznenáhlu obrátilo srdce našeho kmene. Za jeho tichým hlasem tuším sílu, která podvrací trůny. Muž silných paží a zvučného hlasu dokáže vést tisíce do smrtící bitvy. Ale muž soucitu může vyvést statisíce na svobodu.

poznámka: Technika je zlo!
Nočním tichem se nesou vzteklé údery do klávesnice.
„*píp*“ procedí skrz zuby budoucí všesvětová diktátora, „*píp* *píp* *píp* *píp*“
A několik úderů ještě vzteklejších.
Když tu náhle v temném koutě zlatavá záře. Tři rychlé kroky. Ruce diktátořiny jsou odstrčeny a jiné prsty se lehce rozběhnou po klávesnici.
Diktátora fascinovaně zvedne oči a zírá.
„Jmenuji se Gary, Gary Stu,“ představí se dosud neznámý, usměje se, dvorně políbí diktátoře ruku a znovu zmizí ve zlatavé záři.
Diktátora zamrká, aby se zbavila oslnivých mžitek před očima. Potom se podívá na obrazovku. Ach! Všechno je v pořádku. Její plán na ovládnutí planety byl zachráněn!

Brzy měla vypuknout válka. Jsem sice člověk, ale vychováván mezi kentaury, kteří mě naučili vše. A Mars byl jasný, nebylo pochyb, že brzy přijde nevyhnutelné.
Věděl jsem, že mě lidé potřebují. Ty informace jsem si nemohl nechávat pro sebe a přesto, že mě za to kentauři odvrhli, šel jsem za nimi. Musel jsem jim pomoci i v té téměř zoufalé naději, že svět jednou bude jako dřív.
Otevřel jsem dveře. Měli tam směšná zaklínadla, která jsem ihned zvládl. Přišel jsem do místnosti, kde se nad nějakými plány krčily tři postavy.
„Harry Pottere,“ nabídl jsem mu pravici. „Pojď, zničíme Voldemorta společně.“